Vrčení motorů letadla bylo konejšivé, skoro dost na to, aby Isabelle znovu uspalo. Ale jemný dotek na rameni ji vytáhl z mlhy snu. Julianův hlas, hluboký a zastřený po probuzení, prořízl zbytky její dřímoty.

„Vstávej, Izzy. Za třicet minut přistáváme.“

Izzy? Tak jí nikdy předtím neřekl. Ten zvuk... tak důvěrný, tak neformální, způsobil, že se jí nečekaně sevřela hruď. Zamrkala a uviděla ho, jak se