Isabelle se v křesle sotva stačila usadit, když pocítila, jak ji obklopuje intenzita toho okamžiku. Callum stál ve dveřích, jako zkamenělý, jeho pohled byl upřen na Juliana s výrazem, který jako by kolísal mezi překvapením a vinou. Oči mu změkly, až když přešel místnost a sevřel stojícího Juliana v objetí, které bylo zároveň napjaté i emotivní. Isabelle ty dva muže sledovala se směsí zvědavosti a