„Chci rozvod, Seraphino, jsi ostudná ženská!“ Krutá slova jejího manžela Alistaira jí bodla u srdce a oči se jí zalily slzami.

Evangeline ležela na posteli ve svém pokoji, když se dveře rozletěly a Alistair vtrhl dovnitř s hnědou obálkou v ruce.

„C... co to říkáš?“ svraštila obočí.

Nebylo to poprvé, co jí manžel řekl tahle slova, ale dnes se to zdálo jiné. Navíc držel hnědou obálku a ona se vroucně modlila, aby to nebyly rozvodové papíry.

„Mnohokrát jsem slyšel zvěsti o tvém ohavném chování a vždycky jsem se rozhodl dělat, že neslyším. Myslel jsem, že to není pravda, ale mýlil jsem se, že jsem to ignoroval!“ tyčil se nad ní a křičel.

„Nikdy jsem neudělala nic, čím bych si taková slova zasloužila, Alistaire,“ zlomil se jí hlas.

„Evangeline, ty jsi měla tu drzost scházet se za mými zády s jinými muži, a jako by to nestačilo, oddávala ses jim jako nějaká děvka!“

„Nenechám svou morálku tahat bahnem, Alistaire. Zrovna ty ze všech lidí bys neměl ukazovat prstem na ostatní. Mlčela jsem kvůli podmínce, která se vázala k našemu manželství, a jen se dívala, jak se před všemi chlubíš svou milenkou. Neviděl jsi na tom nic špatného, ale...“

„Snažíš se zakrýt svůj hřích tím, že do toho zatahuješ Margot? To stejně nic nemění na tom, že s tebou spal jiný muž!“ zařval.

„Neměl bys mě obviňovat z tak nemorálního činu, Alistaire. Já jsem...“

„Tomuhle říkáš obvinění?“ zamračil se a strčil jí svůj mobilní telefon přímo před obličej.

Evangeline stáhla obočí, vzala si od něj telefon a zírala na fotografii.

Na té fotce byla ona. Byla to ona pod peřinou v hotelovém pokoji. A tohle byla další fotka, na které byla s nějakým mužem pod peřinou.

„C... co to je?“ zavrávorala, když jí Alistair vytrhl telefon z ruky.

„To nejsem já, přísahám!“ Vykřikla.

„Tak kdo to je? Budeš z toho snad vinit někoho jiného?“

„To je fotomontáž! Nebyla jsem to já, věř mi, prosím!“

„A co? Že jsem se chlubil svou milenkou? Moc dobře jsi věděla, že jsem miloval Margot, než jsi zatahala za nitky a donutila mého dědečka, aby mě oženil s tebou. Dokonce i po těch sračkách, co udělal tvůj otec, nad tím můj dědeček přimhouřil oči a donutil mě do tohohle sňatku s tebou!“

„Ale co teď? Jediný člověk, který by se tě mohl zastat, tam leží na nemocničním lůžku, a než se naděješ, já převezmu Vanguard Global!“

Evangeline zběsile zavrtěla hlavou, zatímco jí po tvářích proudily slzy. „Přísahám, že jsem tě nikdy nepodvedla. Vím, že jsi mě neměl rád, a nikdy jsem to nezpochybňovala, ale prosím, věř mi. Já na té fotce nejsem.“

„Tyhle lži si nech pro sebe. Dávám ti čas do konce dne, abys ten dokument podepsala,“ s těmi slovy po ní ty papíry hodil.

Evangeline si spěšně klekla a ovinula paže kolem jeho nohou, když se muž chystal opustit pokoj. Vydatně plakala a prosila: „Udělám cokoli, o co mě požádáš, ale prosím, nemůžeš se se mnou rozvést. Já... já... Prosím, nedělej to.“

„Jsi tak nestydatá a neuvěřitelná,“ vytrhl se jí z objetí a odfrkl si.

„Počkej, snad si nemyslíš, že se mezi námi něco změní kvůli tomu, co se stalo tamtu noc, že ne?“ zastavil se a řekl.

Evangeline pootevřela rty, ale nevyšla z nich ani hláska. Alistair si pamatuje, co se tamtu noc stalo?

Cítila se tak naprosto zničená, že si myslela, že umře.

Než se nadála, dvoukřídlé dveře jejího pokoje se s hlasitým prásknutím zavřely, až sebou trhla.

Když si byla jistá, že odešel, vytáhla z kapsy těhotenský test, zadívala se na dvě červené čárky a povzdechla si.

Neexistoval způsob, jak by tomu muži řekla, že už nosí jeho dítě.

Pravděpodobně by ji odvezl do nemocnice a jí i dítěte by se zbavil, nebo ještě hůř, donutil by ji porodit a dítě by jí sebral.

Změnil by její manžel názor, kdyby věděl, že už nosí jeho dítě?

Ale na druhou stranu ji právě obvinil z nevěry, v žádném případě by neuvěřil, že to dítě skutečně patří jemu.

Před pár měsíci se Alistair opil a pokusil se ji k něčemu donutit. Dobrovolně tehdy svému opilému manželovi dovolila, aby se s ní miloval, v naději, že se věci mezi nimi změní.

Jenže přišlo další ráno a její manžel se choval, jako by se mezi nimi nic nestalo.

Samozřejmě, že neexistoval způsob, jak by její manžel mohl zapomenout na to, co se mezi nimi stalo.

Jejich manželství mělo trvat rok, ale protože si ji Alistairův dědeček obzvlášť oblíbil a velmi ji miloval, nemohli v rozvodu pokračovat, jelikož si její manžel Alistair svého dědečka nesmírně vážil a rozvést se s ní zkrátka nemohl. Ale teď, když měl dědeček nehodu a ležel v kómatu, nestálo rozvodu už vůbec nic v cestě.

Po chvíli Evangeline sebrala rozvodové papíry, vstala a posadila se na okraj postele. Pak začala číst podmínky smlouvy. Pokud rozvodové papíry podepíše, dostane jako výživné patnáct milionů dolarů.

Odložila papíry stranou a dotkla se svého břicha. To by mělo víc než stačit na to, aby se postarala o potřeby svého nenarozeného dítěte.

Evangeline se zasmála, když pohlédla na svatební fotografii sebe a Alistaira, kterou si pověsila na zeď. Byl to smích smíšený s bolestí, utrpením a pocitem viny.

Byla ubohá. Velmi ubohá.

Kdyby tak odmítla nabídku Alistairova dědečka, aby si vzala jeho vnuka výměnou za to, že ji nepotrestá za zločin jejího otce. Možná by teď nebyla bídně uvězněna v tomhle pekle, kterému říká manželství.

Možná by jí otcův zločin byl odpuštěn.

Možná ano, možná ne.

Fakt, že opustí tuto domácnost, nebolel tolik jako plné vědomí toho, že její dítě možná bude trpět bez otce po svém boku.

Evangeline líně zívla a opřela se dozadu, dokud se její záda nedotkla měkké matrace.

Z této zprávy bude mít největší radost jen jeden člověk, a to její tchyně.

Koneckonců, i ta žena chtěla pro svého syna jeho milenku.

Seraphina nevěděla, jak dlouho přemítala o svém bídném životě, „Odejdu. Je to to jediné správné,“ řekla, než se konečně propadla do spánku.