Evangeline líně zasténala, když ucítila vytrvalou ruku, která s ní nepřestávala třást. „Paní Blackwoodová, probuďte se,“ ozval se nakonec hlas jejich hospodyně středního věku.

„Spíte už od včerejšího večera. Měla byste se osvěžit a pak se přijít najíst. Připravila jsem vám jídlo,“ vydechla Evangeline a posadila se.

„Kolik je hodin?“

„Je skoro poledne. Hádám, že spíte už od včerejška, že?“ odpověděla hospodyně a ona přikývla.

„Měla byste se osvěžit. Mimochodem, je tu stará paní Blackwoodová.“

„Moje tchyně?“ na tváři se jí rozlilo znechucení.

„Ano.“

„Kde je Alistair?“ Zeptala se.

„Obávám se, že včera v noci nepřišel domů,“ odpověděla žena.

„Dobře. Hned vyjdu ven,“ odvětila.

Poté, co Elena, jejich hospodyně, odešla, rozhlédla se po svém pokoji a její oči podvědomě padly na rozvodové papíry na posteli vedle ní.

Samozřejmě, byla zpátky v realitě. Bude se rozvádět.

Neochotně vstala a dotáhla své už tak vratké nohy do koupelny, aby tam vykonala svou ranní rutinu.

***

„Myslela jsem, že už tvou tvář po dnešku neuvidím. Alistair koneckonců říkal, že se s tebou rozvede.“

„To je to, co jste vždycky chtěla, matko,“ usmála se Evangeline strojeně.

„Samozřejmě, že ano! Vsadím se, že se ti moje překvapení líbilo.“

„Překvapení? Jaké pře... To snad ne, vy jste Alistairovi podstrčila ty falešné fotky?“ Evangeline vytřeštila oči.

„Falešné, říkáš? Ale no tak, udělala bych cokoliv, abych ochránila svou rodinu,“ ušklíbla se a vstala.

„Myslím, že jste to vy, před kým rodina potřebuje ochránit,“ zavrtěla Seraphina hlavou.

„Podepiš ty rozvodové papíry, vezmi si výživné a odejdi. Od samého začátku jsi tu nebyla vítaná. Chtěla jsi jen sklízet, co jsi nezasela.“

Evangeline neřekla nic a jen sledovala, jak její tchyně popadla kabelku a odešla.

Když byla pryč, Evangeline se otočila k návratu do svého pokoje, když se před ní zastavila hospodyně Elena.

„Měla byste něco sníst, paní Blackwoodová,“ podívala se na ni s takovou lítostí, že Seraphina mohla jen uvažovat, zda Elena ví, co se děje.

„Eleno, já...“

„Měla byste jíst,“ přerušila ji, pomalu vzala její ruku do své a pak ji dovedla k polstrovanému křeslu.

„Přinesu vám jídlo.“

**

Poté, co snědla polovinu jídla, které jí Elena naservírovala, odmítla jíst dál a pak do sebe kopla vodu.

„Děkuji.“

„Nechtěla jsem vás dvě tajně poslouchat, ale slyšela jsem všechno, o čem jste včera diskutovali. Je mi to líto,“ začala Elena poté, co před ni na stůl položila talíř.

„Oh,“ Evangeline sevřela rty a strojeně se usmála.

Elena byla matkou, kterou nikdy neměla. Poslední dva roky, které v tomto domě strávila, jí Elena pomáhala, utěšovala ji a byla jí vrbou.

Byly chvíle, kdy trávila noc v pokoji této ženy, kdykoli byla deprimovaná nebo smutná, a ta žena ji vždycky přivítala s otevřenou náručí.

„Máte k panu Blackwoodovi city, že ano?“ vytrhla ji Elena z myšlenek.

Evangeline popotáhla a usmála se. Jak na to ta žena přišla?

Stále si své city k manželovi odmítala přiznat.

Ano, cítila něco k Alistairovi, ale neustále si připomínala, že ho nikdy nepřiměje, aby jí lásku opětoval.

Alistair miloval jinou ženu, a ona to věděla.

Koneckonců, jeho milenka se postarala o to, aby jí připomněla, že s Alistairem bude jen chvíli a z jejich životů brzy zmizí.

„Teď už ho musím nechat jít, Eleno. Nezáleží na tom, jestli ho miluji. Na tom nikdy nezáleží,“ zavrtěla hlavou.

„Já vím. Jen chci, abyste věděla, že vám věřím,“ řekla s úsměvem.

„Vím, že byste svého manžela nikdy nepodvedla. Život prostě ne vždycky plyne tak, jak bychom chtěli.“

„Děkuji. Znamená to pro mě strašně moc, že mi někdo kryje záda. Jsem tak vděčná,“ z očí jí podvědomě skanuly slzy.

„Jste silná žena a za to vás respektuji. Jste ta nejsilnější žena, jakou jsem kdy potkala, a přála bych si, aby si to pan Alistair uvědomil dřív,“ pohladila ji po rukou.

„Na tom nezáleží, Eleno. Nezáleží.“

„Modlím se, abyste našla klid, ať už se vydáte kamkoli, a budete mi chybět.“ Elena pevně semkla rty, aby zabránila slzám stékat po tvářích.

Evangeline byla dobrá žena a její šéf ani netušil, jaký poklad ztrácí.

„Děkuji, Eleno.“ Evangeline přikývla a vtáhla ženu do objetí.

„To bude dobré. Budete v pořádku,“ hladila ji po zádech.

***

Evangeline sebrala rozvodové papíry, posadila se na postel a začala je pročítat.

Bez ohledu na to, jak dlouho se to snažila oddalovat, ty rozvodové papíry prostě podepíše.

Jejich manželství nebylo sňatkem z rozumu, to nemohla popřít.

Její otec před dvěma lety utekl s penězi Vanguard Global a místo toho, aby byla potrestána za otcův zločin, Alistairův dědeček a zakladatel Vanguard Global trval na tom, aby si vzala Alistaira.

Možná, kdyby odmítla, věci by byly úplně jinak.

Život nebyl tak jednoduchý, jak se ukazuje ve filmech. Tohle byl skutečný život a neexistoval způsob, jak by se do ní Alistair za ty dva roky zamiloval jen proto, že si ho vzala.

S těžkým srdcem začala Evangeline podepisovat papíry jeden po druhém, dokud nedošla k poslední stránce. Když byla hotová, sundala si z prstu prsten, který symbolizoval jejich manželství, došla k prádelníku, položila na něj papíry a pak na ně opatrně položila i prsten.

***

Bar v centru Los Angeles.

„Proč jsi mě volal uprostřed noci? Máš manželku, ke které se můžeš vrátit, a samozřejmě žhavou milenku,“ křičel Julian, Alistairův nejlepší přítel, uprostřed ohlušující hudby.

„Budu se rozvádět,“ prohlásil Alistair, téměř zapomínaje, že je v baru a potřebuje mluvit hlasitěji.

„Cože?!“

„Rozvedu se s Evangeline!“ zařval.

„Cože? Proč? Chci říct...“ Julian odložil sklenku s alkoholem a poklepal na Alistaira, aby ho následoval, když oba zamířili do VIP zóny.

„Proč?“

„Proč? Víš, že ji nemiluju,“ odsekl Alistair s odporem.

„No a? Říkal jsem ti, že by sis k ní mohl vybudovat city. Necháváš ji jít, abys mohl být s Margot?“

„Juliane, Evangeline mě podvedla s jiným chlapem. Jiný chlap šukal mou ženu!“ křičel.

„A ty jsi tomu uvěřil?! Chci říct... Znáš tu ženu dva roky a znáš ji přece líp.“

„Neznám Evangeline. Vzal jsem si ji, protože mě k tomu donutili. Nemiluju ji a cítím se nejšťastnější, že konečně odchází z mého života bez jakýchkoliv námitek!“ odsekl Alistair.

„Tak proč jsi v klubu?“

„Oslavuju svůj rozvod,“ protočil Alistair oči.

„Dobře. Nevypadáš, že bys oslavoval,“ pozvedl Julian obočí.

„Ale no tak. Oslavuju. Začal jsi mě vyslýchat, hned jak jsi dorazil.“

„Takže co teď? Oženíš se se svou milenkou?“

„Margot je žena, kterou miluji, není to má milenka, a ano, ožením se s ní,“ prohlásil Alistair pevně.

„Aha,“ protáhl Julian lhostejně.

„Aha?“ zamračil se Alistair.

„Co? Miluješ svou milenku tak moc, že uvěříš nějakým špinavým zvěstem o své ženě a rozhodneš se s ní rozvést.“

„Evangeline mě podvedla,“ zamračil se Alistair.

„Ano, ano. Podvedla.“

„Juliane?“

„Samozřejmě, že ano.“ Julian nasadil falešný úsměv, který Alistaira naštval.

Evangeline konečně odejde, tak proč se ho sakra tenhle chlap snaží přimět, aby se kvůli tomu cítil špatně?

=

Další ráno.

V sedm hodin ráno dalšího dne už Evangeline táhla svůj kufr ven před velkou bránu manželova sídla.

Teď, když ho opouštěla, doufala, že najde klid.

Dala si záležet na tom, aby si sbalila jen věci, které jí patřily. Nehodlala si brát nic, co patřilo Alistairovi, jen aby jí ho to připomínalo.

Možná se jednoho dne vrátí a uplatní svůj nárok. Ne jako jeho žena, ale jako otec jejího dítěte.

Ještě jednou se zadívala na velkou bránu sídla a pak od ní kráčela dál, dokud konečně neuviděla taxík, který jel jejím směrem, a nemávla na něj.

**

Alistair líně zíval, když vešel do obývacího pokoje, pytle pod očima tak zřetelné, jak jen to šlo.

Ignoroval pozdravy služebných a místo toho řekl: „Najím se, až se osvěžím,“ zatímco pomalu stoupal po schodech.

Když došel na práh svého pokoje, přemýšlel, jestli Evangeline podepsala papíry, nebo jestli ještě bídně pláče ve svém pokoji.

Sundal ruku z kliky, přešel ke dveřím naproti svému pokoji a pak zaklepal. Když nedostával žádnou odpověď, stiskl kliku a vstoupil do pokoje.

„Poslouchej, jestli ještě pořád obrečuješ svůj...“ přestal mluvit poté, co se rozhlédl po pokoji.

Vypadalo to, jako by pokoj, ve kterém právě stál, nikdo nikdy nepoužíval.

Kosmetika, která vždycky stála na stole před zrcadlem, byla pryč a jeden nebo dva kousky šperků, které byly vždycky na toaletním stolku, tam taky nebyly.

Zkoumavě prohlížel okolí, dokud jeho oči nepadly na papíry na horní desce prádelníku, a spěšně k nim vyrazil.

Na těch papírech našel její prsten.

Evangeline podepsala ty papíry?!

Samozřejmě, že byl překvapený.

Očekával, že se s ní tady setká, plačící a prosící ho, aby se s ní nerozváděl, ale co to mělo znamenat?

Podepsala papíry a odešla.

Vyrazil z pokoje a zakřičel: „Eleno! Eleno!“ což bylo jméno jediné hospodyně, které si pamatoval.

„Pane,“ odpověděla Elena a spěšně stoupala do schodů.

„Šla Evangeline někam, nebo tu není?“

„Ona... dnes ráno odešla,“ odpověděla nejistě.

Nechtěl snad ten rozvod?

Proč vypadal tak znepokojeně?

„Aha,“ poškrábal se na hlavě a pak se vrátil do jejího pokoje.

Vytáhl z kapsy telefon a vytočil její číslo.

'Jen chci potvrdit, jestli je opravdu pryč.'

Snažil se přesvědčit sám sebe.

„Haló?“ ozval se jemný hlas jeho ženy. Nyní už exmanželky.

„Ehm, ahoj.“

„Proč voláš? Ty papíry už jsem podepsala,“ řekla.

„Já vím. Já jen... chtěl jsem ti jen dát vědět, že... ehm... Tvé výživné! Zítra to zařídím,“ řekl chvatně.

„Dobře.“

Dobře?

Jen dobře?

„Nashle,“ dodala a pak ukončila hovor, než vůbec stihl vymyslet něco dalšího, co by řekl.

'Právě teď jsi tak ubohý, Alistaire.'

Řekl si pro sebe.

'Jsi tak rád, že je z tvého života pryč. Pamatuj si to! Vždycky jsi ji chtěl pryč!'

Připomněl si.

Bylo to tak lepší.

Evangeline byla pryč a teď už bude jen se ženou svých snů, Margot.