Danteho pohled

Z místa, kde sedím, vypadá západ slunce blaženě, a tak se jím dlouze kochám. Je to jediná krásná věc, kterou si v životě můžu dopřát, a je úplně zadarmo. Sedím na bambusu a říkám si, jestli byl můj život takhle zapsán v Knize života odjakživa. V minulém životě jsem musel být vrah; ano, to vysvětluje mou smůlu; jinak se to vysvětlit nedá. Povzdechnu si a odplivnu si.

Právě jsem prodal poslední várku dřeva a musím hned vyrazit, abych stihl poslední autobus zpátky do vesnice.

Jako by se mi ani nechtělo vstát; momentálně mě můj život hrozně štve. Zdá se, že uvízl na mrtvém bodě. A co je ještě vtipnější, řídil jsem se všemi vědomostmi a radami, které do mě vštípil dědeček, ale výsledek? Žádný pokrok nevidím.

Dej mu pánbůh lehkou zem. Pamatuju si na jedno pravidlo, před kterým mě vždycky varoval: „Dantito, jestli chceš v tomhle životě zůstat chudý, zbouchni nějakou holku z vesnice a tvůj život už navždy uvízne v bahně,“ říkával. To byla jeho národní hymna, kterou mi připomínal den co den, bez výjimky.

Byla na tom pravda, a tak jsem si od holek vždycky držel odstup. Moji kamarádi si vždycky mysleli, že jsem gay, protože jsem ve vesnici nikdy žádnou nebalil; občas si mě kvůli tomu dobírali.

Nezazdívám jim to; děda vždycky říkal, že přítelkyně se vždycky rovná těhotenství, což se rovná doživotní chudobě. „Jestli chceš v životě uspět, synu, vzdělávej se, makej a najdi si stabilní práci, pak si můžeš zbouchnout holek, kolik hrdlo ráčí, ale v týhle vesnici si s nima nezačínej; jsou jako kletba. Zamiluješ se a mozek ti přestane fungovat,“ hučel mi do uší.

Babička si vždycky odplivla, když slyšela, jak mi manžel takové věci vykládá. Vždycky mi říkala, ať mu připomenu, že ona nemůže za to, že je chudý. Takové diskuse vždycky skončily hádkou.

Zkrátka jsem si od holek držel odstup. Samozřejmě jsem dědu nenásledoval slepě; udělal jsem si vlastní statistiku a jeho slova byla stoprocentně pravdivá. Většina mých starších spolužáků a kamarádů přivedla své přítelkyně do jiného stavu, což skončilo předčasnými sňatky, a teď byli nuceni pracovat jako tesaři, rybáři, zemědělci nebo paliči dřevěného uhlí, aby uživili své nové rodiny.

Děda byl moudrý muž a žil dost dlouho na to, aby viděl, jak se tyto cykly v téhle vesnici opakují stále dokola.

Starý pán mi teď opravdu chybí; ty jeho motivační řeči by se mi teď hodily. Ale musím vstát a stihnout autobus; babička by měla velkou starost, kdyby mi to trvalo příliš dlouho.

Když nastoupím do autobusu, zahlédnu na zadním sedadle Tobyho, bývalého spolužáka. Zamířím k němu, sednu si vedle a řeknu: „Ahoj Toby, dlouho jsme se neviděli, jak se máš?“ Pozdravím ho s falešným úsměvem, na což odpoví úsměvem a prohodíme pár zdvořilostních frází. Ale jeho další věta mě úplně ochromí.

„Seznam se s mou ženou a synem,“ představí je s hrozným úsměvem.

Snažím se skrýt šok, ale myslím, že výraz mé tváře mluví proti mně. Tomuhle klukovi je sotva dvacet, pokud se nepletu.

„Ahoj,“ zamávám na mladou dámu sedící vedle něj, která vypadá, že je ještě v pubertě. Další položka do mého statistického výzkumu.

Zamává mi nazpět a začne se věnovat dítěti.

„Co ty, kámo? Jak se s tebou život mazlí po střední?“ zeptá se Toby.

Jsou to čtyři roky, co jsme odmaturovali, a já nemám co ukázat, tak jen odpovím: „Klasika, snažím se vydělat nějaké peníze na vysokou.“

K mému překvapení na mě hodí pohled typu „v týhle vesnici nikdo na vejšku nechodí“, ale ignoruju ho.

„Ooooh, chápu. Víš, že Vance, Caleb, Wyatt a Felix už jsou všichni ženatí a mají děti?“ říká Toby, jako by to byl nějaký velký úspěch.

„Ooooh, to mi ani neříkej,“ odpovím a ze všech sil se snažím neodplivnout si.

Tihle týpci si myslí, že to někam dotáhli jen proto, že dokážou zplodit děti. Vážně! I šílenec může mít děti; to není žádný úspěch, říkám si pro sebe.

„A co ty? Máš vyhlédnutou nějakou konkrétní slečnu?“ zeptá se Toby, když si všimne mého mlčení.

Začíná být s těmi svými zbytečnými řečmi opravdu otravný. Skuteční chlapi by se měli bavit o pracovních příležitostech, volných místech nebo přihláškách na vysokou, ale my se tu bavíme o dělání dětí v chudobě.

Ten chlap sype sůl do té trochy klidu, o kterou v sobě bojuju.

„Ne, žádnou dámu nemám, mám moc práce,“ vyhrknu.

Kdokoli v mé situaci by teď lhal, ale já nemám čas vymýšlet si jméno nebo historku o nějaké holce.

Hodí na mě pohled „jsi snad gay?“, ale já ho ignoruju a začnu si hrát s gumičkou, která mi momentálně drží telefon pohromadě.

Konečně autobus dorazí na mou zastávku a já okamžitě vystoupím, aniž bych se rozloučil, protože ten chlap mi fakt zkazil už tak mizerný den.

Jak si to může dovolit? Chudobu má napsanou ve tváři a opovažuje se chlubit rozmnožováním. Odplivnu si, ale slina přistane někomu na noze. Podívám se nahoru a je to moje babička; zřejmě mě přišla vyzvednout na zastávku.

„Promiň, babi. Neviděl jsem tě,“ snažím se ji uprosit.

Sundá si pantofli a začne mě s ní řezat. „Dantito! Kolikrát jsem tě varovala, ses díval, kam pliveš?“

Tahle ženská teď jenom korunuje můj už tak špatný den. Prosím ji a ona nakonec přestane.

„Kolik jsi dneska vydělal?“ zeptá se.

„Nedáš mi nejdřív pusu?“ žadoním z legrace s očima jako štěně.

„Poplival jsi mě, a podle tradice je to zlé znamení. Zaplať mi, než tě stihne kletba,“ nařídí.

Protočím panenky a zeptám se jí, kolik by tu kletbu zlomilo. Babiččina nejoblíbenější věc jsou peníze, peníze, peníze a ještě víc peněz. Vždycky hledá záminky, jak z někoho vytáhnout peníze; proto ji můj děda tak miloval.

I když jsme neměli co jíst, šla na trh bez peněz, ale díky svým trikům přinesla plný koš jídla. Jeden nebo dva z těch triků jsem se od ní naučil.

Konečně jsme doma a já se vykoupu. Po večeři jdu do postele. Vytáhnu ze střechy krabici, kde schovávám úspory, a přidám k nim polovinu toho, co jsem dnes vydělal, protože druhá polovina je babiččin podíl.

spočítám tu částku, ale nejsem ani blízko polovině školného na vysokou. Povzdechnu si a jdu zklamaný spát.

Probudí mě zvuk otravných ptáků, což signalizuje, že už je ráno. Další bezvýznamný den. Ale nemám jinou možnost než vstát, než babička začne křičet; ta stará žena má ráno vždycky plno energie na křik. Jestli mají mít moje uši dneska klid, raději vyrazím k potoku.

Vezmu nádoby, zahulákám pozdrav a vyrazím, ale zahnu a rozhodnu se nejdřív navštívit svého kamaráda Thiaga. My dva se neshodneme na ničem kromě dělání dětí v chudobě.

Jakmile vstoupím na jeho pozemek, všimne si mě a zakřičí: „Zdar, Dane?“

„Ahoj Thiago, co máme na ráno?“ odpovím.

„Hádej, kdo se mě včera pokusil svést?“ zeptá se s úšklebkem na tváři.

„Lucia,“ odpovím.

Podívá se na mě divně. „Jak jsi to věděl?“ zeptá se s překvapeným výrazem. Načež ho informuju, že se mě pokusila svést taky, asi před dvěma dny.

„Ta neschopná ženská je neuvěřitelná! A skoro jsem podlehl, ale pak jsem si vzpomněl na slova tvého dědy. Ty vole, jsi si jistý, že tvůj děda nebyl čaroděj?“ zeptá se z legrace.

Oba se na sebe podíváme a nahlas se rozesmějeme. S Thiagem se kamarádíme od první třídy a zhruba v té době do nás můj zesnulý děda začal vštěpovat nenávist k ženám. Všechno, co kdy o ženách řekl, bylo negativní; člověk by si myslel, že byl tajný gay nebo tak něco.

Sedávali jsme s ním celé noci a on nám vyprávěl hororové historky o ženách a o tom, jak zhatily jeho životní pokrok.

Uznávám, že to byl zatrpklý stařec, ale ten chlap měl fakta a uměl skvěle vyvolat strach. Pamatuju si, jak jsem se poprvé vyspal s jednou mladou dámou jménem Elena. I když jsem ho informoval, že jsem použil kondom, starý pán mě k smrti vyděsil a vykládal mi horory o prošlých kondomech, prasklých kondomech, nechtěném těhotenství, o tom, že Elena otěhotní s někým jiným a hodí to na mě. Celý měsíc jsem nemohl spát.

Dal mi pokoj, až když jsem slíbil, že se od holek budu držet dál. A teď jsme tady; starý pán je po smrti, ale my pořád žijeme ve strachu z žen.

„Hádej, koho jsem včera potkal v autobuse?“ přeruším ticho.

„Koho?“ zeptá se zvědavě.

„Tobyho, toho šprta, už má ženu a dítě. Věřil bys tomu?“ zeptám se.

„Vážně?? Vypadal, že z něj bude nějaký pilot nebo tak něco,“ odpoví Thiago.

„Ne, Thiago, měl jsi ho vidět; prakticky se chlubil rozmnožováním; dokonce se mě ptal, jestli mám v životě nějakou ženu.“

„Hahahaha hahaha!“ směje se Thiago.

„Ty vole, ten šprt byl nejchytřejší z naší třídy a teď dělá táty? Co jsme my, kámo? Myslím, že bychom prostě měli jít s proudem. Brzy si lidi začnou myslet, že jsme pár,“ zažertuje.

Podívám se na něj s hrůzou a řeknu: „Thiago, ty to nemyslíš vážně? To mluví tlak okolí. No tak, doprovoď mě k potoku, než začneš mít divný nápady.“

„Myslím to vážně, kámo, proto jsem skoro podlehl Lucii. Myslím, že mě volají miminka,“ vtipkuje.

„Drž hubu!! Thiago,“ vykřiknu.

Dorazíme k potoku a najdeme tam Elenu a její kamarádky, jak perou. Když se mluví o čertu, přijde ke mně a řekne: „Ahoj, Dane, dlouho jsme se neviděli, co?“

Aniž by dostal signál, Thiago se hloupě vzdálí a začne se bavit s jinou holkou.

„Ahoj, Eleno, jak to jde?“ odpovím.

„Vím o něčem, co by nám mohlo jít skvěle,“ řekne a dívá se na mě, jako bych byl nějaký kus žvance.

Protočím panenky v hnusu. Ta ženská je nechutně neuvěřitelná. Od té doby, co mě děda krmil historkami o prošlých kondomech, jsem se na Elenu nikdy nedíval stejně. Vidím v ní svou „skoro past“. Jen při pohledu na ni se mi chce zvracet.

„Nemám na takový řeči náladu,“ informuju ji.

„Nechápu, proč si tak rád hraješ na nedobytného, DANE; čas utíká. Spousta mladíků žádá mého otce o ruku a brzy budu zadaná,“ naléhá na mě.

Nemůžu uvěřit té drzosti; je tak otravná.

„Tvoje kamarádky sní o tom, že se stanou sestřičkami nebo učitelkami, ale tvým snem je stát se strojem na děti? To myslíš vážně? Tak se vdej! Je mi to jedno a rozhodně to není moje věc,“ odpovím naštvaně.

„Dane, proč mi říkáš tak ošklivá slova?“ řekne a snaží se potlačit slzy.

„Poslyš, Eleno, jsem jenom upřímný; mým snem je získat vzdělání a vzít si někoho, kdo je taky vzdělaný. Někoho, kdo ví něco o antikoncepci. Nechci si vzít někoho, kdo bude v téhle těžké ekonomice sypat děti jako kuřata,“ zdůrazním poslední část tím, že si odplivnu na zem.

Stojí tam bez řečí, nenachází slova.

Přejdu k Thiagovi a řeknu mu, že je čas jít.

„Cos té Eleně řekl? Vypadá, že se každou chvíli pozvrací. Neměl bys na ni být tak tvrdý; někdy tvoje slova stačí k tomu, aby způsobila potrat,“ směje se Thiago a oba se rozesmějeme.

Navštívíme pár starých známých, než se konečně odebereme domů.

Jakmile dorazím domů, babička po mně začne házet nádoby.

„Kdes byl celej den? Hledala jsem tě; je tu tvoje sestřenice Leandra,“ vykřikne.

„Co tu proboha dělá?“ vyhrknu. Rychle vstoupím do domu a tam, usazená v dědečkově oblíbeném křesle, sedí samotná ďáblice, hlavní důvod, proč jsem si zabetonoval všechny dědovy hrůzy o ženách jako ničitelkách pokroku.

Má štěstí, že je to ženská; jinak bych ji hnal bičem až zpátky do Států.