DANTE

„Ahoj, bratranče Dane,“ řekne a napřáhne ruku k potřesení, ale já si ruce schovám za záda a připomenu jí, že nevím, kde ty její ruce byly.

Asi si myslíte, že jsem na ni zbytečně hnusný a zatrpklý, ale nejdřív si poslechněte můj příběh.

Před dvěma lety jsem dostal životní příležitost. Můj strýc ze Států se rozhodl sponzorovat mé vzdělání, a tak jsem byl pozván, abych žil s ním a jeho rodinou.

Tahle zpráva se rozkřikla po celé vesnici. Sbalil jsem si věci a dal vesnickému životu sbohem. Lidi dokonce říkali, že jsem při odjezdu někoho urazil, což není pravda; na nic takového si nepamatuju. Každopádně se vyřídily všechny papíry a já odletěl do země snů.

Když jsem dorazil ke strýci domů, představili mi dceru té čarodějnice, Leandru. Zpočátku byla milá a přátelská, ale málo jsem tušil, že je to ta čarodějnice, před kterou mě děda celý život varoval.

Hned jak jsem se usadil, tahle ďáblice, co si teď pohodlně hoví v křesle mého dědečka, si zvykla chodit mi každou noc do pokoje.

Nejdřív jsem si myslel, že se bratranec se sestřenicí jen snaží blíž poznat. Ale netušil jsem, že je to vlčice, která si propočítává každý krok k útoku. Zkrátka na mě vyjela. Jiní kluci v mé situaci by ji hned sbalili, ale já jsem ji jako bratr odmítl a usměrnil, v naději, že jsem jí vpravil do hlavy trochu rozumu.

To, že po mně jely ženské z rodiny, nebylo nic nového, takže mě nepřekvapilo, že na mě dotírala. Tety a sestřenice se mě i tady ve vesnici pokoušely svést, což vedlo jen k tomu, že mě většina mých strýců dala na černou listinu.

Není to moje chyba, že jsem velmi pohledný a přitažlivý; podotýkám, že se nechvástám. Ale jsem vážně hezký. Když jsem byl batole, lidé si mě pletli s holčičkou.

Ženské v mé rodině jsou prostě extrémně nadržené. Jediný strýc, kterého navštěvuji, je strýc Ricardo, protože jeho žena je slepá a má jen syny.

Zpátky ke strýci ve Státech – no, jednoho večera, když jsem se sprchoval, ta čarodějnice Lea tam vlezla nahá a pokusila se mě svést. Snažil jsem se ji vystrčit, ale strýc, který šel zrovna kolem koupelny, zaslechl ten rozruch a našel nás. Myslel jsem, že jsem zachráněn, ale ta potvora otočila příběh proti mně a rozbrečela se, že jsem se ji pokusil znásilnit.

Strýc jí uvěřil a vyhodil mě na dlažbu, aniž by mi dal peníze na letenku. Musel jsem volat dědovi, aby mi sehnal prostředky, zatímco jsem spal v mrazivých ulicích cizí země.

Hloupé ženské, děda měl pravdu, tyhle stvůry dokážou zničit život. Jen tak, ani jsem se nepodíval do učebny.

A teď ta čarodějnice sedí v mém obýváku a usrkává sklenici vody.

„Sedni si, Dantito,“ nařídí babička vážným hlasem. (Babička mi vždycky říkala Dantito; bylo to mé původní jméno, ale děda ho změnil na Danteho, když jsem nastoupil do první třídy, protože nechtěl, aby mě ostatní děti šikanovaly.)

„Babi, proč jsi ji vůbec pustila do domu? Zapomněla jsi, co mi udělala?“

Babička na mě hodí přísný pohled a pokyne mi, abych se posadil.

„Přišla to napravit,“ řekne a odejde z místnosti.

„Jakou nápravu můžeš nabídnout potom, cos zničila jedinou šanci, kterou jsem dostal, Leo?“

„Poslyš, Danny, tehdy jsem byla mladá,“ odpoví.

„Jsou to jen dva roky, o jakém ‚tehdy‘ to mluvíš, ty čarodějnice?“

„Dante, prosím, nech mě domluvit. Jsi člověk, kterému jsem ublížila, a myslím, že si nikdy neodpustím, pokud to s tebou nespravím.“

„No, Leo, čas nevrátíš, i když jsi čarodějnice.“

Ignoruje mě a pokračuje: „Ano, čas vrátit nemůžu, ale můžu ti nabídnout něco podobného.“ Vysvětluje: „Jeden můj bratranec dlužil tátovi laskavost, tak jsem mu o tobě řekla a on souhlasil, že ti nabídne práci ve Státech.“

Uchechtnu se a propaluju ji pohledem.

„Je to nějaký trik, jak dokončit to, cos začala ve sprše?“ zeptám se zmateně.

„Ne, Danti, není to trik; jsem teď jiný člověk a už mě přešlo to, jak jsem po tobě jela. Vím, že to není kdovíjaká práce, ale můžeš si našetřit na vysokou a posílat něco babičce.“

Teď jsem zmatený a nevím, jestli se mám radovat, nebo ne. Dívám se na ni v rozpacích.

„O bydlení se nemusíš starat; táta už to vyřídil. Říkal, že je to svým způsobem omluva za to, jak tě tehdy vyhnal.“

„Jak to myslíš, omluva, Leo?“

„Řekla jsem mu celou pravdu o tom, co se tu noc stalo; nemohl si pomoct a cítil lítost. Nech mě mu zavolat.“

Zavolá na jeho číslo a podá mi telefon. Starý pán se omluví a potvrdí Leinu nabídku.

Omluvu přijímám, i když hluboko uvnitř vím, že jsem ji přijal jen proto, abych se dozvěděl víc o téhle dohodě. Chvíli si povídáme a pak zavěsí.

„Ano, Danny, dostal jsi druhou šanci. O mě se bát nemusíš, protože budu ve Francii se svým snoubencem.“

„Vážně, ty jsi zasnoubená? Tvůj život se teda vyvrbil,“ řeknu a podívám se jinam.

Na pár sekund zmlkne, pak mi podá cestovní doklady.

„Jak jsi je sehnala tak rychle?“ zeptám se překvapeně.

„Můj snoubenec pracuje na imigračním úřadě, takže to byla laskavost.“

Pořád na ni civím.

„Takže, Danny, je to ano, nebo ne?“

„Nevím, Leo, tohle bylo tak nečekané, že se musím nejdřív zeptat babičky.“

Než jsem stihl doříct větu, babička, která pilně odposlouchávala, vyšla ven s mojí sbalenou taškou.

„Jedeš hned, Dantito; druhou šanci v životě nedostane každý. O mě se bát nemusíš, hlavně když mi budeš posílat peníze.“

„Ale babi, nenechám tě tu samotnou; to nemůžu přijmout,“ odpovím se smutnou tváří.

„Koho tu necháváš samotnou? Mám spoustu praneteří a prasynovců, co se o mě postarají. Běž makat, vystuduj a pak si pro mě přijď.“

„Ale babi...“

„Žádné ale, Dantito, tahle čarodějnice se snaží o nápravu; ber to. Když to nevyjde, vrátíš se a zkusíš něco jiného. Co můžeš ztratit? Moje modlitby byly konečně vyslyšeny. Tvůj děda musí v hrobě tančit radostí.“

„Běž s ní, prosím, můj Dantito,“ začne prosit a padne na kolena.

„Dobře, fajn, půjdu s ní.“

„O jakou práci vlastně jde, Leo?“

„No, není to nic moc, ale ta firma je obrovská a platí dobře.“

„Cože? Uklízeč!“ Dívám se na ni se zklamáním.

„Dantito, naučila jsem tě po sobě uklízet velmi dobře; uklízení za dolary by neměl být problém,“ podotkne babička.

„Ale babi, tahle čarodějnice mi zničila šanci a teď chce, abych byl uklízeč?“

„Dante, je to jen odrazový můstek; mluvíme tu o uklízení pro multibiliardovou společnost.“

„Leo, uklízení je uklízení. Ať už je to pro multibilionovou firmu, pořád je to uklízení!“

„Budeš vydělávat šest táců měsíčně,“ řekne, „a s příplatky i víc.“

Ztuhnu hrůzou.

„Cos to právě řekla?“

„Ano, Danti, slyšel jsi správně.“

„Vážně?? Státní zaměstnanci u nás berou v průměru 200 dolarů a ty mi tu říkáš, že budu vydělávat víc než trojnásobek jejich platů?“

„Ano, Danti, můžeme už jít?“

„Musím se nejdřív rozloučit s kamarády a rodinou. Musím si sbalit; musím si něco koupit.“

„O to se nestarej, Dantito; lidi v týhle vesnici jsou závistiví. Jen by se zase začali modlit za tvůj pád; prostě běž,“ říká babička a vystrkuje mě ven.

„A co můj kamarád Thiago?“

„Jen mu zavolej, synku, on to pochopí.“

A tak jsem znovu odjel do Států. Možná bych měl přehodnotit svůj postoj k ženám; nejsou všechny špatné, ale když se nad tím zamyslím kriticky, udělala to jen z pocitu viny, takže můj postoj zůstává.