Danteho pohled

Po krátkém letu z Panamy do USA jsme byli konečně na letišti. Lea byla tak zdvořilá, že mi dokonce nabídla, že mi vezme zavazadlo. Samozřejmě je neslušné nechat dámu nést moje tašky, ale svět se změnil; teď je to rovnoprávné. Sedneme do taxíku a zamíříme k domu jejího otce.

Dorazíme k bytu a najdeme strýce Mattea, jak na nás čeká venku. Vypadá starý a strhaný ve srovnání s tím, kdy jsem ho viděl naposledy; věk ho vážně dohání.

„Dantito, ty se nikdy nezměníš, jenom ty dokážeš nechat ženskou, aby ti táhla tašky,“ řekne strýc Matteo s úsměvem.

(Kromě babičky smí strýc Matteo používat jméno Dantito, a pak je tu samozřejmě Lea, která mi říká Danny. Někdy mi říká Danti, jako nějakému čtyřletému klukovi. Je to otravné, ale už jsem se smířil s tím, že moje jméno prostě neumí vyslovit.)

Usměju se na něj a snažím se zapomenout na vzpomínky z doby, kdy jsem byl v jeho domě naposledy. Tenhle chlap mě vyhodil na ulici, abych tam shnil, ale musím na to zapomenout a spolknout svou hrdost.

„Strýčku, myslel jsem, že tohle je Amerika, země svobodných a jedna ze zemí v čele boje za rovnoprávnost pohlaví. Vlastně se nabídla sama, kdo jsem já, abych jí upíral šanci na ta stejná práva?“

Lea protočí panenky a sykne něco, co neslyším.

„Pojď sem, ty arogantní pohledný muchacho,“ prakticky mě přitáhne a dá mi trapné, dlouhé a pevné objetí.

(Jen pro záznam, nerad se nechávám osahávat.) Takže tenhle chlap právě porušil pravidlo „nedotýkej se Danteho Solariho“.

Konečně mě pustí a já se můžu nadechnout. Ten chlap je neuvěřitelný. Jsem si jistý, že to udělal jen proto, aby mě naštval.

Všimne si mého nepohodlí. „Ooooh, promiň, muchacho, zapomněl jsem,“ omlouvá se.

„Neodpustil bych si, kdybys tu pracovní nabídku nepřijal,“ prohlásí.

„No, mohl jsi mi zkusit dát tu původní nabídku, a ne tohle uklízení,“ vyhrknu nahlas, aniž bych chtěl.

Otec s dcerou na sebe zůstanou zírat.

„Ooooh, promiňte, strýčku, to mělo zůstat jen v mojí hlavě,“ omluvím se.

Měl jsem to říct jen v duchu. Teď si přeju, aby se pode mnou propadla zem.

„Nikdy se nezměníš, malý Dantito,“ směje se strýc Matteo. „Pojď dál, všechno ti povím.“

„Vezmu tu tašku, Leo,“ nabídne se strýc Matteo, když vcházíme dovnitř.

„Kde je teta?“ zeptám se, když si všimnu, že není součástí uvítacího výboru.

„No, Dane, tvoje teta před rokem zemřela na rakovinu,“ odpoví strýc Matteo.

Jsem zaskočený tím, co právě vypustil z pusy. Ten chlap její smrt tajil. Ale když o tom přemýšlím, myslel si, že jsem se pokusil znásilnit jeho dceru, takže nás na pohřeb nepozvali.

„To mě moc mrzí, upřímnou soustrast, sestřenice Leo. Měla jsi něco říct. Teď se cítím hrozně i za to, žes mi nesla tu tašku,“ řeknu.

„To neřeš, bratranče; vážně jsem potřebovala trochu pohybu,“ řekne Lea a poplácá mě po zádech.

Strýc Matteo pokyne Lee, aby nám přinesla něco k pití, ale já pití odmítnu a požádám o vodu.

„Jak se má babička? Tobě taky upřímnou soustrast. Děda Rafael byl vážně kus chlapa. I když tě přetvořil ke svému obrazu,“ směje se strýc Matteo.

„No tak, strýčku, nejsem jako on a babička se má dobře. Měla ze mě velkou radost pod podmínkou, že jí budu posílat peníze.“

Oba se zasmějeme.

„No, ohledně té první nabídky – většina našich úspor padla na léčbu tvé tety; proto ti nemůžeme nabídnout tu původní dohodu, Dane.“

„Ne, strýčku, to byl jen vtip. Jsem vděčný i za tuhle příležitost. Druhou šanci nedostane každý. Neber mě špatně.“

Všimnu si, že strýc Matteo po mém posledním prohlášení znervózní. Sebere se a řekne:

„Ne, Dane, to my jsme vděční. Když se mi Lea přiznala k tomu, co ti udělala, měl jsem těžké srdce, zvlášť když jsem věděl, že ti teď nejsem schopen pomoct, ale když mi švagr řekl o pracovním místě u svého syna v práci, okamžitě jsem po té šanci skočil, abych ti pomohl.“

„Děkuju, strýčku. Kde budu pracovat?“

„V jedné z největších kosmetických firem, Aura Beauty.“

„Vlastní ji syn tvého kamaráda?“ zeptám se.

„Ne, vlastní ji jedna dáma, slečna Vivienne Sterlingová.“

„Takže budu uklízet po nějaký ženský; skvělý, prostě skvělý,“ mám chuť si odplivnout.

„Už je to tu zase; co je špatného na tom, že pracuješ pro ženu? Pamatuj, sám jsi to řekl: ‚rovnoprávnost pohlaví‘,“ přeruší mě Lea.

„A sotva s ní přijdeš do styku. Ona je generální ředitelkou společnosti, ne tvoje nadřízená. Málokdy se s ní potkáš; budeš pracovat pod dohledem švagrova syna, Dominica,“ dodá strýc.

„Je to dobrý chlap, jen se řiď všemi jeho pokyny a nebudeš mít problémy.“

Všimnu si, že klade důraz na to, že tenhle bratranec je dobrý chlap.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Zítra nastupuješ do práce už v 7 ráno. Musíš udělat dobrý dojem.“

Dobře, strýčku.

Oba vstaneme a on mě odvede do mého nového pokoje. Je to ten samý pokoj, který jsem dostal naposledy, i když ho vymalovali.

Oba odejdou a já se začnu vybalovat. Zavolám babičce a oznámím jí, že jsem v pořádku dorazil. Pak zavolám Thiagovi a řeknu mu novinky.

Je tak naštvaný, že mě zahrne sprškou nadávek. Nechám ho vychladnout a pak mu všechno vysvětlím. Po nekonečné době se uklidní a popřeje mi štěstí, ale poradí mi, abych Leu zmlátil, kdyby se mě znovu pokusila svést. Souhlasím s jeho požadavkem a rozloučíme se.

Jdu do sprchy a dám si dlouhou koupel, potom sejdu dolů, dáme si večeři a pak to pro dnešek zabalíme.

Probudí mě zvuk budíku. Nastavil jsem si ho dřív než obvykle, protože se musím hlásit v práci. Jsem trochu nervózní, ale jsem Dante; stačí mi můj styl a sebevědomí.

„Dantito, dělej,“ volá strýc.

„Už jdu,“ odpovím.

Ujistím se, že mám všechny doklady v pořádku, a sejdu dolů.

„Tý jo! Myslím, že ses oblékl až moc,“ řekne Lea a skoro se zakucká kávou.

„Měl jsem za to, že už máš snoubence,“ připomenu jí.

„Prosím?“ zeptá se Lea zmateně.

„No, skoro ses zakuckala kávou z toho, jak vypadám.“

Lea na mě beze slova zírá.

Strýc vyprskne smíchy. „Ne, první dojem je velmi důležitý,“ řekne. „Dane, vypadáš velmi reprezentativně.“

„No tak, tati, oblek? Stačilo by tričko a džíny,“ protočí Lea panenky.

„Poslyš, Leo, to, že jdu uklízet, neznamená, že bych měl vypadat, jako když bydlím v bažině,“ osopím se na ni.

„Dobře, myslím, že už bychom měli jít,“ zasáhne strýc Matteo.

„Díky, právě jsi dceru zachránil před mojí přednáškou.“

„Ohledně toho, Dane, myslím, že by sis ty přednášky měl nechat pro sebe. Nemyslím to zle, ale tam, kde budeš pracovat, narazíš na lidi s větším egem, na rasisty a fanatiky. Mlčet a dosáhnout svého cíle musí být tvoje priorita,“ řekne strýc Matteo vážným tónem.

„Fajn, budu držet pusu,“ což řeknu jen proto, že jdeme pozdě a mohlo by se to zvrátit v kázání.

„Děkuju, Dantito; věděl jsem, že jsi velmi chytrý,“ dodá.

Jen protočím panenky nazpět.

„Pojďme, Dominic na nás čeká.“

Strýc Matteo nás doveze k Aura Beauty.

Zastavíme a to místo je obrovské; začíná se mi líbit představa, že budu uklízet tak čistou budovu.

Vystoupíme z auta a přistoupí k nám vysoký chlap, který vypadá starší, než je.

„Ahoj, strýčku Matteo, dlouho jsme se neviděli,“ řekne a napřáhne ruku k pozdravu.

„Ahoj Dominicu,“ odpoví strýc, „už je to dlouho, cos nás navštívil.“

„Tý jo, tenhle malý Danro, panečku, vyrostl jsi v chlapa. Naposledy, když jsem byl v Panamě, jsi byl jen batole.“

„Je to Dante,“ opravím ho, ale on mě ignoruje a prakticky mě obejme tak pevně, že mě od něj musí odtrhnout až strýc Matteo.

Kdyby to nebylo díky tomu, že mi sehnal tuhle práci, už bych ho častoval nadávkami.

„Moc se za to omlouvám; omlouvá se; nejsi na tu práci oblečený až moc?“ zeptá se konečně, když se sebere.

„Strýčku Matteo, informoval jsi ho, jaký druh práce bude dělat?“ zeptá se.

„Samozřejmě, vím, že je to uklízení po vás, lidech, ale to neznamená, že musím přijít v hadrech,“ odpovím.

Ticho na mě kouká. „Jsi celý svůj děda,“ poznamená.

„Ty jsi znal mého dědu?“ zeptám se.

„Ani ne, ale potkal jsem ho myslím dvakrát, tehdy jsi byl ještě batole.“

„Ano, Dane, tvůj děda nás jednou navštívil, když jsi byl ještě miminko,“ skočí do toho strýc.

„Vážně, jak to, že mi to nikdy neřekl?“ zeptám se zmateně.

„Kdo ví? Tvůj děda byl velmi záhadný muž,“ řekne strýc Matteo.

„Ooooh, chápu. Budu se na to muset zeptat babičky,“ podívám se na Dominica a vidím, že na mě divně civí.

Všimne si mého pohledu a nakonec uhne očima.

Divnej týpek. Doufám, že není gay. V Americe si lidi můžou být gayové, jak chtějí, a začínám mít nepříjemný pocit z toho, jak na mě kouká.

„Takže, Danro, strýc mi říkal, že si chceš našetřit a zapsat se na medicínu?“

Strýc Matteo má vážně prořízlou pusu; musel tomuhle chlapovi vykládat každý detail? Ano, je to jeho příbuzný a našel mi tuhle práci, ale upřímně, ten starý pán toho nakecá moc, říkám si pro sebe.

„Je to Dante,“ opravím ho znovu. „A ano, ‚něco takového‘.“

„To je skvělé; víš, já tu taky začínal jako úředník a teď jsem druhý asistent generální ředitelky téhle společnosti.“

Panebože, to se tu budeme svěřovat? Skoro protočím panenky, ale ovládnu se.

„Páni, to je působivé,“ odpovím.

Strýc Matteo si všimne mého výrazu a štípne mě do ruky.

„Auvajs!!!! Strýčku, za co to bylo?“ vykřiknu.

„Promiň, Dantito, měl jsi něco na rukávu.“

„A já už musím jít; přišel jsem tě jen vysadit. Rád jsem tě zase viděl, Dominicu; ještě jednou díky,“ a strýc Matteo se odporoučí.

Zůstaneme tam sami dva a jen na sebe beze slova koukáme.

Ten Dominic je divnej a děsivej.

„Pojď,“ řekne konečně, „tady je tvoje žádost, na všechny otázky jsem odpověděl za tebe a ty se jen podepíšeš.“

Ten chlap je neuvěřitelný. Bylo nutné, aby na moji žádost patřilo to jeho škrabopisné písmo? říkám si.

„Vím, že jsi mi tu práci sehnal, ale bylo nutné to za mě i vypisovat? Mluvím i píšu anglicky velmi plynule,“ připomenu mu.

„Samozřejmě, to vím, a máš opravdu skvělý přízvuk, ani v tobě nepoznám španělštinu,“ odpoví.

„Este tonto es gay“ (Ten blbec je gay), řeknu si v duchu v naději, že španělsky neumí.

„Nejsem gay, Dante; jen jsem ti chtěl polichotit, jak ovládáš angličtinu. Člověk by ani neřekl, že jsi z Panamy,“ odpověděl.

Oči mi skoro vypadnou z důlků.

„Moc se omlouvám, pane Dominicu. Tak jsem to nemyslel...“

Srdce mi teď buší, nejspíš mě vyhodí.

„Ven a caminar conmigo (Pojď se mnou). Jsem napůl Španěl a napůl Francouz,“ řekne za chůze.

Jdu za ním, srdce mi málem vyskočí z hrudi a přeju si, aby mě pohltila zem.

„Vyhodíte mě, pane Dominicu?“ zeptám se.

„Pokud nebudeš umět uklízet, tak ano, vyhodím tě.“

Ohlédne se a usměje se.

Otevře dveře nalevo a řekne: „Tvoji další noví kolegové jsou tamhle, přidej se k nim a já k vám přijdu promluvit. Nejdřív se tady podepiš, musím to odnést na personální.“

„A nemusíš se bát; strýc už mě o tobě informoval. Kombinace dědy Rafaela a babičky Inés... prostě si ty svoje nadávky nechávej jen v hlavě,“ prohlásí.

„Rozumíme si?“

Skoro zasalutuju a řeknu: „Ano, šéfe.“

„Jsem Dominic; pro tebe pan Dominic.“

Jen jsem přikývl.

Pak odešel.

Jsem na sebe tak naštvaný, když vcházím do místnosti.