Jak se Rowan toulala dál, její pozornost upoutaly dvě postavy, které poznala. Před ní kráčel mladý muž po boku těhotné ženy. Nebyl to nikdo jiný než Killian a jeho manželka, přesně ten pár, který kdysi napálila!

„Miláčku, prosím, uklidni se. Cokoli si dneska budeš chtít koupit, platím já! Jen mi odpusť – nestresuj se, ať neohrozíš miminko!“

Žena se zamračila. „Killiane! Celou tu dobu jsem ti slepě věřila! Ten dům ti ani nepatří! Úmyslně jsi mě klamal!“

Killian se slabě bránil. „Přísahám, ten dům opravdu patří mé rodině.“

Jeho žena soptila: „Tak mi vysvětli, co se dneska stalo! Ti lidé přišli k našim dveřím a tvrdili, že dům je jejich! Dokonce tvoji babičku tak rozrušili, že musela být převezena do nemocnice!“

Zavrčel nenávistně: „Zlato, já taky nevím, co se pokazilo. Rowan ho prodala mojí mámě za dva miliony. Jakmile se s ní spojíme, můžeme ten převod dokončit!“

Ona mu to vmetla zpátky: „Počkej chvíli! Netvrdila tvoje matka, že ten dům pořád patří Rowan? Říkala, že je to půjčka, a proto moje jméno nemůže být v listu vlastnictví. Teď mi najednou říkáš, že ho tvoje rodina koupila a je možné ho převést? Kde je pravda?“

„Miláčku, poslouchej, nezáleží na tom, jak to začalo. Ten dům bude nakonec náš! Jsem jediný dědic své rodiny – všechno, co mají, bude patřit mně. A co je moje, je tvoje! Jen mi v tomhle věř, dobře?“ Rozzlobila se ještě víc. „Killiane, jak ti mám věřit? Nejdřív jsi mi řekl, že dům je kompletně zrekonstruovaný a připravený k nastěhování, ale vyklubaly se z toho jen holé zdi! Pak jsi přísahal, že je napsaný na tvou rodinu, a teď na dveře buší exekutoři! Mám toho dost! Tvoje rodina není nic než banda lhářů. Odmítám přivést tohle dítě do takového srabu – končím s tím, hned teď!“

„Miláčku! Prosím, nedělej to! Pojďme si o tom promluvit!“ Rowan, schovaná za rohem, zachytila každé slovo jejich stupňující se hádky. Na tváři se jí objevil úšklebek a v očích jí zajiskřilo pobavení. No, to je ale divadlo! Drama, které se odehrálo během pouhých deseti dnů, bylo zábavnější, než si dokázala představit. To, že její babička skončila v nemocnici, byla jen třešnička na dortu.

Ale chaos ještě neskončil – mohlo to být ještě peprnější. Nečinně stála a sledovala, jak Killian spěchá k eskalátoru, zoufale se snaže dohnat svou rozzuřenou ženu. V hlavě jí bleskl zlomyslný nápad, našpulila rty a vydala ostré, hravé hvízdnutí.

Ten zvuk prořízl vzduch a okamžitě upoutal jeho pozornost. Prudce otočil hlavu a jeho zpanikařený výraz se změnil v šok, když jeho oči spočinuly na dívce, která ležérně sledovala tu scénu s výrazem sršícím pobavením. Trvalo mu zlomek vteřiny, než ji poznal. „Rowan!“ zařval hlasem, v němž se mísil vztek s nevěřícností. Na okamžik ztuhl, chycen v neřešitelném dilematu. Jeho žena už sjížděla do dalšího patra, hnaná svým vztekem dál a dál. Mezitím tu stála Rowan, kořen všech jeho problémů, samolibě a na dosah ruky.

„Počkej! Miláčku, ne!“ zakřičel a hlas se mu lámal zoufalstvím. Myšlenky se mu divoce honily hlavou. Na jedné straně byla jeho žena jen krůček od splnění své hrozby. Na druhé straně stála Rowan na dosah ruky a prakticky ho provokovala, aby ji konfrontoval. Tíha situace na něj dolehla, ale vztek rychle převážil misky vah. Zaťal pěsti a rozhodl se. K čertu s tím! Když dotáhnu Rowan ke své ženě a donutím ji to vysvětlit, možná – jen možná – se mi podaří tuhle katastrofu zachránit!

Otočil se s odhodláním ve tváři a začal se drápat nahoru po eskalátoru jedoucím dolů. Každý krok byl boj, ale vztek ho hnal kupředu. Mezitím si Rowan udržovala uvolněné tempo, skoro jako by byla na procházce. Právě když si Killian myslel, že ji dostihl, vklouzla na protější jedoucí schody dolů a bez námahy mu unikla. Tato malá hra na kočku a myš ho zavedla na divokou honičku po celém nákupním Mega Mallu. Nakonec se pronásledování přelilo do podzemního parkoviště, kde tlumené osvětlení vrhalo dlouhé stíny na betonovou podlahu.

„Ty mrcho!“ zařval a hlas mu přeskakoval námahou. Konečně se mu podařilo ji zahnat do kouta k chladné, neústupné zdi. Hruď se mu zvedala, jak na ni ukazoval obviňujícím prstem. „Ty jsi proti mně za mými zády kutila intriky! Přísahám, že dneska s tebou skoncuju!“

Rowan naklonila hlavu a na rtech jí tančil pobavený úšklebek. „Ó, to je hrozba?“ provokovala ho tónem odkapávajícím výsměchem. Klidně natáhla ruku a zabouchla kufr blízkého auta. „Protože na tenhle moment jsem čekala.“ Jak se narovnala, v ruce se jí objevila baseballová pálka, jejíž kov se zlověstně leskl pod matnými zářivkami.

Jakmile Killianovy oči spočinuly na baseballové pálce v její ruce, zaplavila ho vlna paniky. „T-Ty by ses mě neodvážila ani dotknout!“ vyhrkl a hlas se mu třásl navzdory siláctví, o které se pokoušel. Sotva ta slova vypustil z pusy, její pálka dopadla se zvučným zaduněním. Bez zaváhání ho přemohla a vykloubila mu čelist, aby si zajistila ticho. Odvlekla ho jako hadrovou panenku do nejvzdálenějšího, nejtemnějšího kouta garáží a začala svůj nemilosrdný útok.

Deset let probojovávání se chaosem brutální, apokalyptické pustiny z ní udělalo smrtící sílu. Vyřídit dospělého muže třemi rychlými pohyby pro ni byla dětská hra. Ale u Killiana? Rozhodla se projevit zdrženlivost – pokud se to tak dalo nazvat. Třicet minut ho opracovávala s chirurgickou přesností a jednu po druhé mu lámala ruce a nohy. Její údery byly krutě vypočítané, aby zajistily maximální agónii, aniž by zasadila smrtelnou ránu. Po půl hodině ležel Killian rozpláclý na zemi a sotva se držel při vědomí.

Rowan, opřená o auto, lehce do jeho bezvládného těla strčila nohou, jako by zkoušela, jestli ještě žije. Sehnula se, vylovila mu z kapsy telefon a s nohou pevně zapřenou o jeho hlavu vytočila tísňovou linku. „Podívej, jak jsem ohleduplná, že ti volám záchranku. Měl bys mi děkovat,“ posmívala se mu. V něm vřela krev, a kdyby nebyl tak zřízený, možná by křičel! Sakra! Kdyby tak aspoň na vteřinu sundala tu nohu z mé lebky, to bych byl vděčný dost!

„Jdi do hajzlu...“ podařilo se mu slabě zamumlat.

„Tsk, tsk, žádná vděčnost. Úplně jako tvoje babička. Hádám, že v té nemocnici spolu strávíte nějaký ten čas.“ Krutým pohybem nohy přitlačila tak silně, že ho uvedla do bezvědomí – hlubokého spánku, který potrvá celých sedm dní. Poté pečlivě vyřešila následky. Postarala se o to, aby Killianovi vzala všechny doklady totožnosti, čímž zajistila, že i kdyby nemocnice zalarmovala úřady, jeho identitu nebude možné okamžitě vystopovat.

Také si vypomohla jeho financemi a převedla si celý zůstatek z jeho elektronických peněženek do svého telefonu. Protože byl jeho telefon zabezpečen otiskem prstu, jednoduše použila jeho prst k autorizaci transakcí. Jakmile bylo vše vyřízeno, odtáhla ho do čtvrti s bary hned vedle parkoviště. Bylo to také to samé místo, kam přivolala záchrannou službu. Netrvalo dlouho a záchranáři dorazili; Rowan tam stála, splývala s davem, zatímco ho odváželi, a předstírala, že je jen další náhodná kolemjdoucí.

S vyrovnaným výrazem stála pod lampou a pomocí Killianova telefonu poslala zprávu jeho rodičům s informací, že byl napaden, a radou, ať ho jdou hledat do nemocnice. Poté, co vše uzavřela, vzala jeho telefon a prodala ho v malém pouličním krámku s použitou elektronikou. Věděla, že i kdyby se do toho vložily úřady, bude jim trvat nejméně tři dny, než cokoli vystopují k ní. Než si poskládají Killianovy pohyby a uvědomí si její zapojení, situace už se dávno vymkne kontrole.

S třiceti tisíci čerstvě získanými díky Killianovi je Rowan okamžitě využila. Udělala nákupní nájezd a vybílila několik regálů v samoobsluze poblíž obchodního centra. Každý kout jejího auta byl napěchovaný nezbytnostmi k prasknutí, že se tam sotva dalo dýchat. Právě když se usadila na sedadlo řidiče, trhl jí náhlý náraz. O dveře jejího auta se opřel muž a svezl se k zemi, jeho tělo bylo ochablé a nestabilní. Její výraz ztvrdl, když si tu scénu prohlédla. O chvíli později k nim ležérně a lhostejně přistoupila skupinka mladých mužů a žen v módním oblečení. „Pardon, krásko! Můj kámoš to trochu přehnal s pitím!“ zavolal jeden z nich – urostlý chlap s tetováním – s omluvným mávnutím.

Aniž by čekali na odpověď, vytáhli bezvědomého muže do vzpřímené polohy. Skupina se dál smála a klábosila mezi sebou a zmizela v noci, jako by se nestalo nic neobvyklého.

„To je neuvěřitelný! Dvě skleničky a Brandon je tuhý? Ten chlap se chvástal, že je bezedná studnice!“

Další hlas se přidal: „Mohl bych přísahat, že dřív snášel chlast jako šampion!“

Jeden ze členů skupiny se zasmál: „Musel vyměknout potom, co do toho praštil! Ha! Manželství chlapa fakt zničí!“

Jejich smích vybuchl jako ohňostroj a rozléhal se tichou ulicí. „Přestaňte, nemůžu dýchat – to je moc dobrý!“

Rowan si ležérně opřela ruku o okénko auta a její ostré oči sledovaly vzdalující se postavy. Její pozornost uvízla na muži, který se mezi nimi kymácel. Hlava mu bezvládně visela, tělo měl nepřirozeně ztuhlé. Ruka, která mu volně visela u boku, byla mrtvolně bledá, což v kontrastu s bezstarostným veselím skupiny působilo naprosto nepatřičně. Něco na něm nehrálo.

On se však začal hýbat a jeho víčka se zachvěla. „Co se to se mnou stalo?“ zamumlal mátožně.

„Omdlel jsi, génie!“ odsekl jeden z jeho společníků s úšklebkem.

„Vážně? Tenhle kousek alkoholu tě odrovnal? Trapný!“ přidal se další s posměšným šklebem.

„Asi jen stres v práci,“ zamumlal muž a mnul si spánky. „Měl bych to pro dnešek zabalit a jít domů.“

Někdo zvolal: „Jít domů? Děláš si srandu? Noc je ještě mladá! Dneska pijeme, dokud nepadneme!“ Skupina vybuchla smíchem a hlučně odcházela.

Rowan však seděla jako přibitá a její pohled byl ostrý a neústupný, jak sledovala jejich mizící postavy. Prsty jí vklouzly do kapsy a vytáhly telefon. Rychlý pohled na obrazovku potvrdil její neklid – bylo 9. srpna. V jejím minulém životě se svět propadl do chaosu 11. srpna. Hodiny tikaly – odpočítávání k apokalypse 11. srpna začalo.