******Pohled Genevieve******
Byla jsem vděčná, že se déšť dnes rozhodl přijít na návštěvu... chránil mě před neúprosným mučením, které šlo ruku v ruce s životem na Blackbriar Drive.
Moje matka zachrastila prášky ve vedlejší koupelně a mně naskočila husí kůže při tom důvěrně známém zvuku... aspoň že brzy usne.
Zůstala jsem nehybná, tiskla si vychrtlá kolena k hrudi a jen tak zírala z okna ložnice, jak déšť buší do skla.
Proč si vždycky museli vybrat právě mě? Život by byl o tolik jednodušší, kdyby si mě nevybírali...
Věděla jsem, že déšť mě nebude chránit věčně, zvlášť když jsem zítra musela jít znovu do školy.
Na druhou stranu to konečně znamenalo konec mého léta plného muk.
Moje matka – která před ostatními sousedy často předstírala, že je matkou roku – mě chtěla mít neustále venku.
i když jsem ji prosila a prosila, abych mohla zůstat doma, často říkala, jak „kvůli tomu vypadá jako špatná matka“, ale já už znala pravdu.
Bylo to ve skutečnosti proto, že bojovala se závislostí a chtěla mě mít z očí co nejdéle... protože mě v hloubi duše nenávidí.
Jediné dny, kdy skutečně zvažovala, že mě nechá zůstat uvnitř, byly, když bylo špatné počasí – jako dnes.
Přitiskla jsem hlavu k chladnému sklu, zatímco ponuré počasí zůstávalo odrazem toho, jak jsem se cítila.
Ti tři se tu neustále poflakovali, protože jejich rodiče bydleli všichni ve stejné ulici jako my.
Když jsem byla mladší a když to všechno teprve začalo, snažila jsem se dokonce matku ze všech sil přesvědčit, abychom se odstěhovaly někam jinam, někam hezky, do tepla, ale ty starosti s tím spojené byly větší, než kolik byla ochotná obětovat.
Od té doby, co nás otec opustil kvůli jiné ženě, se to jen zhoršovalo. V tuhle chvíli to byla jen vyčkávací hra, protože jsem si byla jistá, že ji ty prášky brzy zabijou...
„Evie!“ vykřikne mateřským hlasem, který by kohokoli oklamal a donutil ho si myslet, že je dobrý rodič.
„Ano?“ zavolám zpátky a sleduji, jak déšť pomalu ustává – což mi rozbuší srdce.
„Přestává pršet... můžeš jít ven,“ zakřičí zpět, zatímco zavřu oči a zhluboka se nadechnu.
Nic dobrého netrvá věčně, že?
„Mami, není mi moc dobře...“ pokusím se, než mě úplně přeruší a zařve zpátky –
„Drž hubu! Čerstvý vzduch ti pomůže... a teď koukej mazat ven,“ odsekne a já si povzdechnu – moc dobře vím, že by to nenechala plavat, dokud by nedostala, co chce.
Od té doby, co otec odešel, má problém se na mě podívat na víc než deset sekund v kuse...
Dělala jsem pomalé pohyby, dávala si na čas s oblékáním teplejšího oblečení. Pak jsem si vzala ponožky a boty – obouvala jsem se hlemýždím tempem a pomalu si šněrovala tkaničky.
Možná bych se mohla v domě někde schovat... tak bych nemusela jít ven?
Zvažovala jsem pro a proti toho nápadu a usoudila, že když jsem tenhle trik zkusila naposledy, chytila mě a z dlouhodobého hlediska to pro mě dopadlo mnohem hůř.
Týden bez jídla a většinu dní mě nepustila domů až do půlnoci... nemluvě o výprasku, který jsem za to dostala...
Při té vzpomínce se otřesu, vím, že jí stačilo málo, aby ztratila trpělivost... Často jsem to dávala za vinu sobě, protože se zdálo, že většina lidí, které jsem v životě potkala, mě buď opustila, nebo mi vyjádřila svou nenávist.
Já jsem ten problém.
Obula jsem si poslední botu a hlemýždím tempem si zavázala tkaničky, zatímco se mi hlavou honily další depresivní myšlenky.
„Sakra, Genevieve! Co tam proboha děláš?!“ slyším matku znovu křičet, v jejím hlase byl ke konci slyšet tichý sykot.
„Už jdu!“ zavolám zpátky a přinutím se k odpovědi, zatímco se zvedám a beru si tmavou bundu zpoza dveří.
Doufejme, že se v těch nevýrazných barvách dokžu někde schovat a splynout s venkovním prostředím...
Vleču se dolů a vidím ji stát pod schody – očekává mou přítomnost. Ruce měla pevně zkřížené na prsou a její obličej přesně odpovídal řeči těla – měla na něm ostrý, zamračený výraz.
„Jestli ti to příště bude zase trvat tak dlouho, nepustím tě domů už vůbec!“ Jakmile jsem byla na dosah ruky, popadla mě, stáhla mě ze zbytku schodů a vlekla mě k domovním dveřím.
„Ven s tebou! A nevracej se dřív než za dvě hodiny!“ zabručí a otevře mi dveře.
Vykročím na zápraží, rozhlédnu se po tiché ulici a vypustím klidný dech, zatímco slyším, jak za mnou dveře zabouchly.
Sejdu ze schodů a rozhodnu se, že bude nejlepší najít si dobrý úkryt co nejdříve.
Nasadím si kapuci a spěchám po chodníku opačným směrem, než je dům Caleba a Branta.
Jediný problém byl v tom, že i tak budu muset projít kolem Reidova domu a doufat v nejlepší... usoudila jsem, že vyhnout se dvěma ze tří jejich domů v ulici je lepší než nic.
Blížím se k tmavě modrému pickupu, který patří Brantovu otci, a opatrně zpomaluji. Špatně jsem viděla kvůli velkým živým plotům, které stínily cestu k jeho domu...
Kdybych se dostala za něj a dál do ulice, mohla bych se schovat v lese!
Opatrně se blížím k modrému pickupu a neslyším nic jiného než tiché hvízdání větru.
Rozhodla jsem se nakouknout za roh, zadívala se do Brantovy zahrady a úlevně si vydechla, když jsem viděla, že přední trávník je prázdný.
Na to, že jim bylo šestnáct, se zdálo, že se pořád poflakují na ulici u někoho z nich doma. Člověk by si myslel, že budou mít na práci lepší věci, třeba chodit na večírky? A přesto tu byli pořád a dělali mi ze života peklo.
Pokračovala jsem dál ulicí a cítila se o něco lépe, že by dnešek mohl být dalším bezpečným dnem. Brzy jsem dorazila na konec cesty, kde začínala linie stromů s cestičkou pro pejskaře vedoucí do lesa.
I když to tam v noci bylo děsivé, přes den jsem se tam cítila nejbezpečněji – pryč od nich tří.
Vstoupím mezi stromy, v dálce vidím pár sousedů, jak venčí psy, a klidně dýchám.
Alespoň kdyby se teď něco stalo, viděli by to...
Obdivuji květiny, jejichž zářivé barvy vynikly díky vlhkosti z deště, a pokračuji v chůzi.
Jak zvládnu zabít dvě hodiny v tomhle chladném počasí, to netuším...
Míjím několik známých sousedů a pozdravím je, když se otáčejí, aby se vrátili po oblázkové cestě ke svým domovům.
Zdálo se, že jsem teď sama...
Přála jsem si, abych v takových chvílích měla vlastní telefon, kde bych mohla zabíjet čas sledováním náhodných videí nebo hraním hloupých her jako ostatní děti ve škole.
„No tohle, ty se nás prostě nemůžeš nabažit, co, ty courlo? Nemohla ses dočkat zítřka, až nás uvidíš ve škole, co?“ zaslechnu Reidův známý posměšný tón a celé tělo mi ztuhne.
„Teď nás jako sleduješ?“ Caleb se zasměje a já se otočím a uvidím, jak se ke mně ti tři blíží, jak vystupují zpoza stromů.
Teď už musí vědět, že tohle je místo, kam se před nimi chodím schovávat...
Otevírala jsem a zavírala pusu, zatímco mi srdce bušilo strachy z těch tří kluků, kteří byli vyšší než já.
Došli tak blízko, že jsem cítila pach cigaret a kolínské.
„Chceš se dneska pokusit utéct, nebo nám to ulehčíš?“ zeptá se Brant a strčí mi do ramene, až zalapám po dechu.
Mám se pokusit utéct?!
Vždycky, když jsem se pokusila utéct, mě chytili!
Nejsem rychlá, tak jaký to má smysl?!
Mám tu s nimi prostě zůstat a mít to za sebou?!
Ale co když se mě tentokrát rozhodnou zabít? Co když to přeženou?!
„Vypadá to, že chceš zůstat... neboj, obličej ti nepoznamenáme... necháme tě hezkou pro tvůj první den ve škole!“ Brant (který byl často vůdcem té trojice) vytáhne z kapsy známý vyskakovací nůž.
Dneska ne... cokoli, jen tohle ne...
„P-prosím...“ víceméně zašeptám, zatímco oni se smějí a kroutí hlavami nad mým zbytečným prosením.
„Držte ji,“ nařídí Brant, zatímco ostatní dva se zasmějí a rychle se ke mně vrhnou, odtáhnou mě z cesty do stromů a mně se do očí nahrnou slzy při pomyšlení na tu děsivou bolest, kterou budu muset vytrpět.
Prosím, Bože, jen je nenech, aby mě už zabili...