******Pohled Genevieve******

Trhla jsem sebou při ostrých, bodavých bolestech v nohách, které byly důsledkem včerejšího brutálního napadení...

Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a viděla svůj červený, oteklý obličej, jak na mě sklíčeně hledí zpět. Moje popelavě blond vlasy byly spletené do volného copu a já stočila zrak ke svému outfitu vybranému pro „první den školy“.

Na dívku, která v hloubi duše milovala cokoli a všechno růžové, bylo všechno mé oblečení momentálně černé a gotické. Tato volba pro mě byla spíše útěchou, protože jsem byla přesvědčená, že mi nevýrazné barvy pomohou skrýt se před okolním světem.

„Genevieve, dělej!“ slyšela jsem matku zdola zařvat, což mi oznamovalo, že je čas vyrazit do školy...

Nevím, co je horší, jestli mé příšerné léto s těmi třemi mučiteli, nebo další rok ve stejné škole s nimi.

Povzdechnu si, zakloním hlavu a začnu se sunout k chodbě, abych se vydala dolů – ignoruji fakt, že na mě můj mozek křičí, abych se zastavila.

Pokaždé, když se mé tmavé nadměrné džíny otřely o stehna, potlačila jsem bolestný zájdení.

Včera tu svou malou „hru s nožem“ posunuli na úplně novou úroveň.

Vlekla jsem se po schodech dolů a uviděla matku – upravenou a vypadající připraveně na nový den – jak si lehkomyslně točí klíči od auta kolem prstu.

„Mám dneska rande s policajtem, tak pohni!“ informuje mě, otevře dveře a pokyne mi, abych šla ven, zatímco já se vším zbývajícím sebeovládáním potlačuji protočení očí.

Chce tím říct, že se dneska vyspí s nějakým policajtem... poté, co si bláhově myslela, že se jí ten chlap skutečně líbí... Chci říct, není to žádné tajemství a celé město ví, že moje matka se vyspí s kýmkoli, aby v životě dostala, co chce.

Tohle je další z mnoha důvodů, proč mě ve škole ponižují...

Vyjdu ven k našemu autu a přitom ostražitě kontroluji okolí.

Zatím čisto.

Nastoupím na místo spolujezdce a chvíli počkám, než matka nastoupí na místo řidiče vedle mě a nastartuje.

V této blízkosti cítím sladkost jejího levného parfému, který se vznáší ve vzduchu a dusí mě.

„A nechci tě doma vidět dřív než po šesté... to Grantovi začíná směna,“ vyštěkne a ukáže na mě svým dlouhým akrylovým nehtem, než se vrátí pohledem k silnici.

„Ale škola končí ve tři a budu mít spoustu úkolů...“ zkusím zalhat, protože dnes nechci zůstat mimo dům ani o minutu déle, než je nutné.

„Jdi k nějaké kamarádce a udělej si je tam!“ procedí mezi zuby, přičemž sama dobře ví, že nemám zrovna seznam kamarádek, ze kterých bych si mohla vybírat.

Ti tři kluci se o to postarali... každá moje kamarádka by se dočkala stejného zacházení jako já...

Lidé se mi ve škole vyhýbali jako moru, prostě vděční za to, že si nevybrali je.

„Je to jasné?!“ vyštěkne znovu, čímž mě vytrhne z mrákot, a já pomalu přikývnu.

„Naprosto,“ zašeptám a zbytek cesty proběhne v tichu.

Když konečně zahneme na cestu vedoucí ke školnímu areálu, sevře se mi vnitřek při pohledu na ty známé tváře postávající venku a čekající na první zvonění.

Matka zastaví před vchodem a já okamžitě zblednu při pohledu na Reida, který se opírá o své auto vedle dvou „populárních“ roztleskávaček, které se obě chichotají a rozplývají se nad ním.

Jeho pohled se střetne s mým autem a on na mě vrhne falešný úsměv, když zastavíme přímo vedle nich.

„Vypadni, v devět se mám sejít s Grantem!“ zasyčí a stáhne si malé zrcátko, aby v rychlosti zkontrolovala svůj vzhled.

Povzdechnu si, nechci otevřít dveře a čelit Reidovi, zvlášť po včerejšku, ale vím, že když to neudělám, matka zjedná scénu a jen mi to zhorší.

Zatáhnu za kliku a vystoupím z vozidla...

„Dobré ráno, slečno Vanceová! Dneska vám to sekne jako vždycky!“ Reidův okouzlující hlas se okamžitě ozve a matka se zachichotá a rukou ho odežene.

„Měj se hezky první den ve škole, Reide!“ zahlaholí z auta, zatímco já zavřu dveře a z celého toho setkání se mi chce zvracet.

Bylo to všechno tak falešné...

Rychle se pokouším kráčet k hlavnímu vchodu do školy, chci Reidovi co nejdříve utéct.

Modlila jsem se, aby byl příliš zaneprázdněn dvořením se těm dvěma roztleskávačkám a neměl na mě dnes ráno čas. Brzy jsem se však přesvědčila o opaku, když mě o chvíli později doběhl.

„Kam ten spěch, zlato? Ani jsem si nemyslel, že budeš po tom, co jsme ti udělali, schopná jít tak rychle!“ zasměje se a popadne mě za rameno, aby mě zpomalil, zatímco já pod jeho sevřením ztuhnu.

„Já jen... musím jít před devátou za ředitelem, takže docela spěchám...“ lžu a on se na mě ušklíbne, protože mou hru okamžitě prokoukne.

„No, máš štěstí, dneska ráno mě víc zajímá, jak si nechat postavit péro, než se srát s tvým hnusným zadkem,“ prohlásí, což vyvolá u pár lidí v blízkosti smích.

Byl populární... oni tři byli... a z jakéhokoli důvodu jsem nevěděla proč. Možná se jich prostě všichni báli stejně jako já? To bylo jediné vysvětlení, které dávalo smysl.

„D-dobře,“ vykoktám ze sebe a otočím se, abych od něj poodstoupila.

V tu chvíli mi podkopne jedinou nohu, kterou mám ještě na zemi – způsobí, že přepadnu dopředu a dopadnu tvrdě na levý loket.

„Do prdele!“ zasyčím okamžitě bolestí, což u Reida a všech kolem vyvolá výbuch smíchu.

„Teď se pohni a zmiz mi z očí... už tak mi kurvíš den!“ prohlásí Reid a já neváhám, vyškrábu se na nohy a prakticky vběhnu do školy.

Smutné na tom je, že jsem byla vděčná, že to dnes ráno nebylo horší... kdyby s ním nebyli ti další dva, nemyslím si, že bych měla takové štěstí.

Spěchala jsem známými chodbami, které jsem několik týdnů neviděla, a hledala únikovou cestu.

s vděčností se mi podaří vyhnout se jakékoli známce Caleba a Branta a dostanu se do jedné z tišších chodeb – své bezpečné místo najdu ve stejné opuštěné učebně na vzdáleném konci školy.

Vejsdu dovnitř, zamknu za sebou dveře a dovolím si chvíli na popadnutí dechu. Tohle bylo mé bezpečné místo už dva roky, od té doby, co se začalo používat jako sklad pro učitele.

Vyhrnu si levý rukáv svetru a zasyčím, když se odřená kůže odlepí od látky. Odstáhnu ruku, prohlížím si velkou ránu a vidím, jak z ní agresivně vytéká rudá krev.

Přejdu do rohu, vytáhnu kapesník z malého umyvadla a trochu ho navlhčím, abych ránu otřela. Zatnu zuby, nepříjemné štípání se mi nelíbí, a chvíli se rozhlížím po chaotické místnosti.

Důvod, proč se mi tu tak líbilo, byl zaprvé ten, že na tuhle místnost všichni zapomněli, a zadruhé proto, že v ní byly vždycky nové věci, které sem různá oddělení ukládala na nadcházející rok.

Někdy to byly výtvarné potřeby, které jsem si s pocitem viny půjčovala a brala domů, jindy zase různé divadelní rekvizity a vědecké experimenty.

Přistoupím k první krabici a všimnu si velkého varovného štítku na vnější straně. Zvědavost mě přemůže a já se k ní přikloním.

Usoudila jsem, že rána je dostatečně čistá, hodila mokrý kapesník do koše a otevřela krabici, abych zkontrolovala její obsah.

Trochu jsem zalapala po dechu, když jsem viděla, že krabice je plná nejrůznějších nástrojů – pravděpodobně určených pro hodiny designu nebo práce se dřevem.

Zvedám těžké předměty a jeden po druhém si je ostražitě prohlížím. Bylo tam několik dlát, malá, drsná pilka, spousta nůžek a malý, ale ostrý nůž.

Uchopím nůž, pevně stisknu rukojeť a pak jím posměšně zamávám ve vzduchu, předstírajíc, že ho používám jako zabiják.

Část mého já si přála, abych se před těmi třemi kluky dokázala ochránit, a přála jsem si být stejně sebevědomá jako oni se zbraní v ruce... ale prostě jsem to v sobě neměla.

Ledaže...

Možná bych mohla předstírat, že ten nůž na ně použiju? Možná by si uvědomili, že to se mnou přehnali? Mysleli by si, že jsem konečně ochotná se bránit! Možná by vycouvali a mysleli si, že jsem se konečně zbláznila?!

Povzdechnu si, vím, že nic by je od mého mučení neodradilo. Příliš si to užívali.

Možná si ale ten nůž prostě dám do batohu... jako záložní variantu...

Zvažuji pro a proti, než se chodbami náhle rozezní devátá hodina – signalizující začátek mé první hodiny – matematiky.

Tak si jen přejme, aby zbytek dne proběhl hladce...