*****Z pohledu Genevieve*****

„Když mi bylo dvanáct, nežila jsem v tomhle městě. Původně jsme bydleli kousek za New Yorkem,“ začala Macy a zavrtěla se na pohovce, aby se uvelebila.

„To je taky důvod, proč tu moji rodiče skoro nikdy nejsou – pořád tam pracují ve své firmě,“ dodala a já se rozhodla mlčet, abych jí dala najevo, že poslouchám.

„Škola, do které jsem tam chodila, byla fajn, ale nakonec jsem se zapletla do jednoho incidentu... se starším klukem jménem Killian...“ Macy znervózněla, na okamžik se na mě podívala a já povzbudivě přikývla, aby pokračovala.

Potřebovala jsem vědět víc, ruce se mi potily napětím.

„V té době jsem byla asi jen mladá a hloupá. Měla jsem spoustu kamarádek... myslím holek... ne jako ti kluci, se kterými se poflakuju teď,“ dodala a já dál mlčela, aby měla prostor mluvit.

„Killianovi bylo sedmnáct a byl populární, mně bylo jen třináct a dala jsem se snadno přesvědčit...“ Odmlčela se, než pokračovala.

„Na mojí staré škole se bralo jako pocta, když se na vás vůbec podíval, natož aby s vámi mluvil, takže ignorovat ho prostě nepřipadalo v úvahu! Pro moje tehdejší třináctileté já by to byla naprostá společenská sebevražda – kdybych byla jedinou holkou, která kdy odmítla věhlasného Killiana Thornea.“ Macy jeho celé jméno skoro vyplivla, zaklonila hlavu a vydechla, než začala znovu...

„Takže jedna věc vedla k druhé a on se mě nakonec zeptal, jestli se mnou může jít na rande. Já hloupě souhlasila v naději, že se mu doopravdy líbím, lhala jsem rodičům a šla s ním ven...“ Ušklíbla se nad tou vzpomínkou a mně se sevřel žaludek při pomyšlení, kam ten příběh může směřovat.

„Každopádně jsem na to takzvané rande šla a skončilo to jen tím, že mě v tom jeho zatraceném autě napadl!“ Ruce sevřela v pěsti a tu informaci ze sebe vychrlila – v koutcích očí se jí leskly slzy.

„Měla jsem to vědět...“ zašeptala a kroutila nad sebou hlavou, zatímco já jen naprázdno otevírala a zavírala ústa a hledala správná slova.

Panebože... nemůžu uvěřit, že mi v tomhle věří...

„To je mi moc líto...“ vydechla jsem. Nedokázala jsem si ani představit, jak hrozné to pro ni muselo být.

„Tím to nekončí...“ prohlásila opatrně a mně se rozšířily zorničky...

„Po tom, co se stalo, jsem se to pokusila říct dvěma lidem, o kterých jsem si myslela, že jsou v té době moje nejlepší kamarádky.“ Hlas jí zachrastil a já přikývla, aby pokračovala.

„Ale ony se obrátily proti mně. Řekly všem, že si lžu, abych na sebe strhla pozornost. Udělaly mi ze života peklo, až jsem jednoho dne prostě vybuchla... Zbila jsem jednu z těch holek kamenem – jmenovala se Ginny – a zřídila jsem ji tak hrozně, že doktoři řekli, že jsem ji málem zabila.“ Z oka jí sklouzla osamělá slza.

„Potom mě všichni brali jako naprosté monstrum... Můj otec musel zaplatit obrovské sumy, aby se to urovnalo soukromě, jinak by mě zavřeli nebo poslali do ústavu!“ vzlykla a mně té chudinky pukalo srdce.

Teď mi to začínalo dávat smysl... Macy potřebovala potkat někoho, kdo o její minulosti neslyšel žádné drby... někoho, kdo by ji nesoudil a vyslechl si její skutečný příběh... někoho, kdo byl taky zlomený jako já.

„Rodiče souhlasili, že mě od toho všeho odstěhují, a tak mě poslali sem, abych byla blíž tetičce a bratranci Knoxovi, se kterým jsi mě slyšela mluvit v telefonu. Poflakuju se s ním a jeho kamarády každý den, protože drby o tom, co jsem udělala, se do zdejší školy donesly rychle a lidé mě tu začali taky nenávidět...“ Zavřela oči, aby se trochu uklidnila, zatímco mně bušilo srdce v hrudi.

Zdá se, že nejsem jediná s hrozným osudem...

„A co... ten kluk? Co se stalo s ním?“ zeptala jsem se, hluboko uvnitř jsem chtěla vědět, jestli byl za to, co jí udělal, potrestán.

„Nikomu dalšímu jsem to až doteď neřekla... po tom, co mi udělaly ty takzvané ‚kamarádky‘... Nevím, co se svým životem dělá.“ Její oči se střetly s mými a byla v nich cítit hluboká zranitelnost.

„Ty jsi neudělala nic špatného!“ vyhrkla jsem okamžitě, popadla ji za ruce a stiskla je.

Bylo to, jako by nás v tuhle chvíli svedl dohromady osud...

„Dlouho mě nutili cítit se jako zlá, dokud jsem si nakonec nepřiznala realitu – to, co mi Killian udělal, bylo otřesné... každá holka v tom věku by z toho přišla o rozum! Ale cítila jsem se vážně mizerně kvůli tomu, co jsem udělala Ginny – i přes to, jak hnusná na mě měsíce předtím byla!“ vychrlila to ze sebe Macy.

„Chápu to,“ řekla jsem a myslela jsem každé slovo vážně.

„Když jsem tě poprvé uviděla... viděla jsem ti v očích ten stejný výraz... Nevím, jak to vysvětlit, ale vím, že jsi prožila něco děsivého... podobně jako já... prostě jsem ti musela pomoct... Já tehdy kolem sebe neměla žádné holky, které by mi pomohly – a jak moc jsem si to přála!“ Macyiny oči se rozšířily a ustaraně si mě prohlížela.

„Taky na tebe nechci moc naléhat – promluvíš si, až budeš připravená!“ Její oči hledaly ty mé a já tichým přikývnutím souhlasila.

Byly jsme pro sebe v podstatě cizí lidé, ale v tuhle chvíli jsem měla pocit, že jsem poprvé v životě našla nejlepší kamarádku.

„Moje pravé jméno je Genevieve... ale vždycky jsem měla radši Evie... jenže teď tak trochu nenávidím obojí... protože mi to připomíná domov.“ Pokusila jsem se o něčem otevřít, abych Macy ukázala, že jí taky věřím.

Nakonec jsem jí chtěla říct svůj příběh... ale bylo to pořád moc čerstvé... Nechtěla jsem ještě slyšet samu sebe, jak nahlas přiznávám... že jsem pobodala Branta... a mohla ho zabít...

„Mně se Evie líbí...“ usmála se slabě a já úsměv opětovala.

„Jen nechci, aby mě tu našli... chci začít nový život,“ přiznala jsem a ona dychtivě přikývla.

„Evie je fajn a můžeme ti vymyslet i nové příjmení, co ty na to?! Kdyby se objevil nějaký problém, můj táta ti taky pomůže! Stejně tak můj bratranec a jeho kámoši – ti tě tu ochrání, tak se neboj! To je totiž jedna věc, ve které jsou ti tři kluci zatraceně dobří!“ prohlásila nadšeně, zatímco já se jen stěží zmohla na reakci.

Byli tři... úplně jako Brant, Caleb a Reid...

„Nekoukej tak vyděšeně! Jen si to představ... v tomhle městě můžeš být úplně jiná holka! Můžeš si změnit vlasy, styl – cokoli si řekneš!“ Macy se ze všech sil snažila vylepšit atmosféru, zatímco se mi v hlavě honily myšlenky na ty tři kluky, se kterými jsem se teď měla setkat.

„J-jo...“ bylo všechno, na co jsem se zmohla, a ona si nad mou plochou odpovědí smutně povzdechla.

„Dovol mi vzít tě dneska na nákupy, dokud je klid... mohlo by tě to připravit na zítřek... a po tvém prvním dni, pokud budeš školu pořád naprosto nenávidět, tak se tu prostě můžeš schovávat a kašlat na to!“ zasmála se a já jí věnovala poloviční úsměv.

„No tak! Běž se nachystat!“ popohnala mě a já se její náhlé horlivosti trošku zasmála.

„V šuplících nahoře mám spoustu oblečení... vyber si!“ vytáhla mě z pohovky a táhla mě ke schodům.

„Nech mě, ať ti pomůžu...“ usmála se s upřímnou srdečností.

Bude mi Macy chtít pořád pomáhat, až se dozví, co jsem udělala... jak by mohla...