*****Z pohledu Genevieve*****

Bylo pro mě překvapením, když jsem se probudila v pohodlné posteli s matrací z paměťové pěny, v čistém pyžamu a s vlasy, které mi někdo včera večer umyl a vysušil.

Setkání s Macy nebyl jen sen... Skutečně jsem tu byla!

Protáhla jsem se a podívala se na malé hodiny na nočním stolku, které ukazovaly 11:35 dopoledne.

To byl pravděpodobně ten nejdelší spánek v mém životě, protože jsem byla zvyklá na to, že mě matka každé ráno vyhazovala z domu, aby měla svůj „klid“.

Při vzpomínce na svou hroznou matku jsem si povzdychla. Vždycky mě povzbuzovala k útěku a říkala mi, ať si najdu otce a prosím ho, aby se mě ujal, místo abych jí dál působila potíže.

Skutečně mě vždycky nenáviděla.

Myslela jsem na Branta a říkala si, co se stalo po tom útoku – cítila jsem, jak se mi do hrudi rychle vrací ta známá vina.

Zajímalo by mě, co by si Macy pomyslela, kdyby věděla, že jsem někoho pobodala – a to dvakrát!

Potlačila jsem slzy, chtěla jsem se v životě posunout dál a užít si každou vteřinu klidu, dokud trvá. Kdybych ho skutečně zabila, už by mě přece našli a zatkli, ne? Nemyslím si, že jsem ten nůž vrazila tak hluboko, aby se stalo něco tak vážného... nebo ano?

Třaslavě jsem polkla a rozhodla se vstát z postele – zamířila jsem do koupelny, abych se dala dohromady, než půjdu dolů.

Jakmile jsem se sebou byla spokojená, přešla jsem ke dveřím ložnice, pomalu je otevřela a vychutnávala si jasně osvětlenou chodbu, která mě přivítala – velkými okny dovnitř svítilo slunce.

Sešla jsem dolů a doufala, že někde najdu Macy. Z obývacího prostoru jsem zaslechla hluk a okamžitě jsem zamířila tam.

Vešla jsem dovnitř a uviděla prázdnou místnost. Pohled mi sklouzl k velké ploché televizi na stěně – ironií osudu na ní běžely zprávy.

Při tom pohledu se mi mírně roztřásly ruce a pomalu jsem klesla na velkou krémovou pohovku naproti.

Co když tam budu?... co když všude vylepí můj obličej s nápisem „hledaná“?... Macy mě bude muset vyhodit a udat! Nemluvě o tom, jak zklamaná a vyděšená by byla, kdyby zjistila, že u ní doma přespává zločinec!

Zůstala jsem tam celou věčnost a sledovala dopolední zprávy, které pokrývaly všechna města na tomto pobřeží. Vydechla jsem a s úlevou si potvrdila, že o Brantovi a včerejším incidentu nepadla ani zmínka – alespoň zatím ne.

Jsem od nich všech skutečně volná?

Možná mě Macy nechá v klidu se tu schovávat po zbytek mého příšerného života!

„Páni, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys zase viděla ducha!“ Nadskočila jsem u známého hlasu Macy, která stála ve dveřích a houpala klíči.

Prohlédla jsem si její upravený vzhled – vlasy měla rozpuštěné a vyžehlené, na sobě úhledně vyžehlenou plisovanou sukni a bílou zdobenou košili zakasanou dovnitř.

„O-oh, moc se omlouvám! Ano, jsem v pořádku! Jen mě šokovalo, že jsem spala tak dlouho, to je u mě vážně poprvé... jen mi řekni, kdybych ti moc překážela, a já zmizím!“ vychrlila jsem rychle a vstala, čímž jsem ji rozesmála.

„Ale prosím tě, přestaň! Kdybys byla nějaký psychopat, kterého jsem se ujala, už bys mě dávno okradla nebo zabila! Byla jsem ráno ve škole a přišla jsem tě zkontrolovat... jsem ráda, že jsi pořád tady.“ Usmála se a já si úlevně vydechla.

No, technicky vzato jsem totální psychopat, který někoho pobodal, ale to ona neví!

„Dobrá zpráva je... mluvila jsem ráno s ředitelem a vysvětlila mu, že jsi moje sestřenice... řekl, že můžeš začít klidně zítra, jestli chceš!“ Macy najednou tleskla a mně údivem klesla čelist.

Chytí mě... nakonec na mě přijdou... co když budou chtít mluvit s mými rodiči?... co když mě někdo najde nebo pozná? – někdo by mohl znát Branta, Reida a Caleba a říct jim, kde jsem!

Jako by mi Macy četla myšlenky, rychle dodala:

„Klid! Vidím, že už šílíš! Mám to úplně pod kontrolou... můj táta tu školu prakticky sponzoruje a já řediteli vysvětlila, že tvoje máma měla nehodu a ty teď budeš nějakou dobu bydlet u mě! Věří mi, tak se netrap tím, co se stalo doma, tady budeš v bezpečí!“ Zvedla ruce, aby mě uklidnila, zatímco mi srdce zběsile bušilo.

„D-dobře... děkuji...“ vykoktala jsem a ona ke mně najednou přistoupila a stáhla mě zpět na pohovku.

„Hele, nevím proč, ale vím, jak moc tenhle nový začátek potřebuješ... chci ti pomoct... nechci tě nutit, abys mi vyprávěla podrobnosti, ale od té vteřiny, co jsem tě uviděla, jsem věděla, že prostě potřebuješ někoho, kdo se tě zastane a pomůže ti – dovol mi být tím člověkem,“ zašeptala a v jejích očích bylo vidět, že to myslí vážně. Do očí mi vhrkly slzy.

„Ty to nechápeš...“ vyklouzlo ze mě a ona zavrtěla hlavou.

„Seraphino... je toho hodně, co nevíš ani ty o mně... nejsem dokonalá.“ Povzdychla si a já svraštila obočí.

Není možné, aby provedla něco aspoň vzdáleně tak hrozného jako já...

„To... není moje pravé jméno...“ slova ze mě vypadla roztřeseně. Cítila jsem vinu za to, že jí lžu, když mě vzala k sobě domů – ale k mému překvapení vůbec nereagovala.

„To jsem si myslela... prostě mi dovol ti pomoct.“ Stiskla mi ruce a já ze sebe vydala vzlyk, který jsem už nedokázala udržet.

Kdo byla tahle dívka a proč jí na mně tak záleželo... proč měla potřebu mi pomáhat... nikdo v mém životě ke mně nebyl tak laskavý!

Přitáhla si mě k sobě, objala mě a jemně mě hladila po zádech.

„Zavolám si a zítra spolu zvládneme tvůj první den ve škole!“ Odtáhla se a přikývla, zatímco jsem si utírala mokré tváře.

To všechno se dělo tak rychle...

Sledovala jsem, jak vytahuje mobil – předpokládám, že buď nový, nebo záložní, protože ten svůj si včera večer rozbila – a vytočila někoho jménem „Knox“.

Polkla jsem nad tím mužským jménem. Přiložila si telefon k uchu a zatímco to vyzvánělo, rychle se na mě podívala.

„Ahoj... vím, že jsem ti řekla, abys na mě počkal venku... ale dneska se do školy nevrátím... budu tam zítra... ale sklapni a přestaň si stěžovat! Čau!“ Macy mluvila do telefonu krátce a já se marně snažila zachytit cokoli z toho, co říkal muž na druhém konci.

„Je to takovej kretén!“ Zaklonila hlavu a já cítila, jak mi její reakce vykouzlila na tváři lehký úsměv.

„Hele... nechci na tebe tlačit... ale řeknu ti víc o své minulosti a třeba ti to pomůže cítit se lépe ohledně toho, co se děje s tebou... v žádném případě mi na oplátku nemusíš nic říkat, ale prostě ti chci říct, kdo doopravdy jsem, než se pohneme dál... možná tu ani nebudeš chtít zůstat, až ti řeknu, co se mi stalo!“ prohlásila Macy a mně se sevřela hruď.

Určitě nemohla udělat nic horšího než pobodat člověka! Je na to až příliš milá! To moje musí být horší...

„Připravená?“ zeptala se a poprvé od našeho setkání vypadala nervózně.

„Jsem jedno velké ucho...“ hlesla jsem potichu. Zavřela oči a pohltilo nás nekonečné ticho...

Co by mi tak mohla říct?