Dominicovo sevření volantu zesílilo, když projížděl ulicemi města a přitom porušil hned několik dopravních předpisů.

Pokuty už nějak vyřeší. Jediné, co chtěl, bylo dostat se domů a spát, protože za sebou měl další dlouhý den ve firmě s nekonečnými schůzkami a nekonečným papírováním.

Když mu zazvonil telefon, odvrátil pozornost od silnice. Ze jména na displeji mu ztuhla čelist; byl to jeho asistent.

Takhle pozdě by nevolal, kdyby nešlo o něco důležitého, a jakmile Dominic hovor přijal, jeho předpoklad se potvrdil.

„Pane, máme problém,“ ozval se hlas na druhém konci. „V jednom z klubů... se někdo pokusil podstrčit drogy nebo tak něco, chlapi si nejsou jistí. Potřebujeme, abyste to vyřešil.“

Jakmile asistent domluvil, Dominic podrážděně zasyčel.

Zrovna vylezl z bezpočtu schůzek a jediné, co chtěl, bylo dorazit domů a uvolnit se. „Jsem vyčerpaný. Zavolej mému bratrovi, ať se o to postará!“ vyštěkl.

„Pane, zkoušeli jsme mu volat, ale nebere to. Nemůžeme se dovolat. Pane, je to důležité.“

„Do prdele!“ zaklel Dominic potichu a praštil rukou do volantu.

Ta situace skutečně zněla vážně a pokud by se to nevyřešilo, mohlo by jim to z dlouhodobého hlediska způsobit problémy.

S povzdechem to Dominic prudce otočil. „Fajn. Jsem na cestě.“

Než Dominic dorazil do klubu, jeho nálada byla pod bodem mrazu, protože se tam musel prodrat dopravní zácpou.

Zaparkoval a zamířil ke vchodu.

„Pane,“ pozdravili ho vyhazovači u vchodu, ale na to on neměl náladu.

Jeho první kroky do klubu byly jako rána do břicha; hlasitá hudba duněla, lidé se o sebe třeli, ve vzduchu visel hustý pach alkoholu a z toho všeho chytal migrénu.

Zrovna se chystal zamířit do zadní kanceláře, když mu najednou na hrudi přistál něčí drink.

„Kurva!“ zaklel Dominic a otřel si oblek. Jeho výraz ztemněl, když vzhlédl, a to, co uviděl, mu náladu nezlepšilo.

Byla to žena – samozřejmě – a soudě podle jejího vzhledu si byl jistý, že patří k těm, které se na podobných místech objevují jen proto, aby ulovily nějakého boháče do postele.

Prohlédl si ji – drobná, s dlouhými hnědými vlasy, které jí kaskádovitě padaly na ramena; přesně ten typ ženy, který se ho neustále snažil zaujmout.

„Ach bože, to je mi tak líto,“ řekla svůdným hlasem. „Co kdybyste mě to nechal vynahradit tím, že vám koupím drink?“

Normálně by flirtoval a přistoupil by na její hru, což by skončilo tím, že by ulehla v jeho posteli, ale dnes v noci ne.

„To je v pořádku. Prostě mi... jděte z cesty,“ zamumlal ostrým hlasem.

Viděl, že ženu jeho odmítnutí zaskočilo, ale naštěstí to pochopila a stáhla se.

Očima přelétl po místnosti a hledal ty dva muže, kteří se tu údajně snažili vyvolat potíže.

Vzal do ruky telefon a zavolal svému asistentovi, aby získal další informace.

Rozhlédl se kolem a dunivá hudba mu brnkala na nervy. Zrakem přelétl po přeplněném prostoru a vybíral si obvyklé podezřelé – opilé návštěvníky, přehnaně koketní ženy, muže, kteří předstírali, že jsou bohatší, než ve skutečnosti byli.

A pak si všiml jedné ženy.

Zprvu nijak nevyčnívala, jelikož jen tiše seděla na baru a prsty poklepávala o okraj sklenice. Ale něco na ní ho zaujalo.

Působila sem nepatřičně, přestože byla oblečená stejně jako ostatní ženy.

Její štíhlá postava a dlouhé, tmavé vlasy byly nápadné, ale byla to ta nervózní energie kolem ní, co ho přimělo se zastavit. Sem nepatřila, a přesto se zdálo, že je odhodlaná tu za každou cenu zůstat.

„Dobrý den, pane,“ vytrhl se Dominic ze zamyšlení, když to jeho asistent zvedl, a odvrátil od té ženy pozornost.

„Co přesně bych tu měl vlastně dělat?“ zeptal se svého asistenta.

„No, pane, ti muži...“ zbytek asistentových slov přestal vnímat, když ucítil, jak do něj někdo vrazil a další drink mu stříkl na oblek.

Dominic ztuhl, čelist se mu sevřela a on zíral na drink, který mu teď máčel košili.

„To si ze mě kurva děláš srandu?!“ zamumlal si pro sebe, zatímco se díval na svou košili.

Jeho prvním instinktem bylo vyštěknout, zařvat, ale slova se mu zadrhla v hrdle, jakmile vzhlédl.

Tentokrát to nebyla ta první žena, kdo mu na košili vylil pití.

Ne, byla to ona. Ta žena, na kterou ještě před chvílí zíral.

Jeho pohled na ní spočinul. Byla štíhlá, přesto měla křivky na těch správných místech.

Obličej neměla zplácaný vrstvami make-upu, ale její přirozená krása byla nepopiratelná: ostré lícní kosti, rty, které byly plné a zároveň jemné.

Hmm, zajímalo by ho, jestli by byly stejně tak jemné, kdyby je políbil.

Dominic sledoval, jak na něj začíná civět, jako by jím byla fascinovaná, a jeho podráždění jen rostlo. Cítil, jak se mu rty křiví opovržením.

A on si myslel, že je jiná, ale přitom byla stejná jako ostatní. Byla to škoda, protože byla krásná.

„Víte, ten klub je dostatečně velký a dobře osvětlený na to, abyste se mohla dívat, kam jdete,“ pronesl chladně. Přimhouřil oči a posuzoval si ji.

„Ledaže byste samozřejmě byla příliš zaneprázdněná naháněním mužů, než abyste si toho všimla.“

Žena zamrkala a Dominicovi se na okamžik zdálo, že zahlédl nepatrný záblesk zmatku. Takže byla navíc i dobrá herečka.

„Ale vy hlupačky se nikdy nepoučíte, abyste šly po mužích, kteří jsou za společně strávenou noc skutečně ochotní utratit pár dolarů. Novinka: ti jsou támhle v té části,“ ukázal.

„Prosím?“ odsekla a její hlas prořízl hudbu.

„Takhle s lidmi mluvit nemůžete,“ pokračovala a její tón byl ostrý, přesně jako ten jeho.

Dominicův pohled přelétl po její postavě a zdržel se tam o vteřinu déle, než zamýšlel. Do prdele, ten obleček byl ale vyzývavý.

Neměla snad nějaké normální oblečení nebo tak něco? Její tvář stačila na to, aby muže přilákala, nemusela to stupňovat tím, že bude nosit takové hadry.

Při pomyšlení, že by se jí dotýkal někdo jiný, pocítil náhlý hněv.

„Tyhle nevinná divadýlka si nechte pro někoho jiného. Znám váš typ natolik dobře, abych přesně věděl, proč tu jste. Jak jsem řekl, muži jsou támhle.“ Cukl palcem k opačné straně klubu.

Oči se jí zúžily a Dominic si na moment pomyslel, že snad po něm vyjede. Ale místo toho udělala něco, co nečekal. Usmála se.

„Opravdu si myslíte, že každá žena, která sem přijde, je děvka?“ zeptala se tichým, jízlivým hlasem.

Dominic se ušklíbl. „Ne, jen ty ženy, které se oblékají jako vy,“ odsekl a z hlasu mu kapal jed.

„Ženy jako vy si vždycky najdou cestu k mužům, kteří jsou ochotní utrácet. Jen už cestou tam nahoru nic nevylijte.“

Ta slova bodla víc, než by si chtěl přiznat, a viděl, jak se na okamžik zarazila, naprosto ohromená. Proč k ní byl tak zbytečně hrubý?

„A muži jako vy si myslí, že vědí všechno, viďte?“

Její oči se setkaly s jeho a Dominic na vteřinu pocítil, jak se mezi nimi něco pohnulo, ale dřív, než si to stačil nějak zařadit, odvrátila se, cílevědomě zamířila k baru a on jen protočil panenky.

„Pane, ach dobře, že jste tady,“ zaslechl manažera.

„Chytili jste ty dva muže?“ zeptal se Dominic a manažer ho začal zasvěcovat do situace.

„Hej.“ Otočil se, když po nějaké době zaslechl, jak na něj někdo volá.

Když se otočil, stála před ním opět ta žena. Tentokrát měla v ruce dva drinky a než si to vůbec stačil srovnat v hlavě, ucítil, jak mu na košili něco vyšplíchlo.

„Co to má sakra znamenat?!“ zavrčel Dominic a o krok ustoupil.

„Vsadím se, že s tak šílenou děvkou jako já jste se ještě nesetkal,“ zasyčela a Dominicovy oči zaplály zuřivostí.

Ta má ale drzost! A ještě k tomu před manažerem. Ruce se mu sevřely v pěst a potřeba popadnout ji a ukázat jí, kde je její místo, byla zdrcující.

„Poslouchej, ty jedna malá…“ začal, ale zarazil se, když si uvědomil, že ho sledují lidé.

Okamžitě po ní natáhl ruku, přitáhl si ji k sobě a chytil ji za pas, aby ji udržel na místě. Slyšel, jak zalapala po dechu, a ztuhla.

„Tohoto budeš litovat,“ procedil nebezpečně tichým hlasem. „Nevím, co si o sobě myslíš, ale jestli si myslíš, že mě můžeš urážet před mými lidmi a projde ti to, tak se šeredně mýlíš.“

Když v jejích očích uviděl vzdor, přimhouřil oči. Nehodlala couvnout. Ani o píď.

„Myslíte si, že mě ty vaše výhrůžky zajímají?“ pronesla vyzývavě. „Jste jen další kretén, který si myslí, že může s lidmi zacházet jako s hadrem jen proto, kým je. Ale víte co? Já se vás nebojím.“

Dominicův dech se na zlomek vteřiny zadrhl a něco temného se v něm pohnulo. Byla k vzteku – ano – ale bylo v tom ještě něco víc. Nepopiratelná jiskra.

Něco, kvůli čemu by člověk bez problémů dokázal zabít.

„To byste se měla,“ varoval ji tichým a nebezpečným hlasem. „Au,“ vykřikl, když ho kopla, což způsobilo, že ji pustil.

„Budu se bát, až mi dáte důvod se bát,“ odfrkla si, když se otočila a odcházela, přičemž se jí mírně pohupovaly boky, jak procházela davem.

Dominic tam stál, sledoval ji, jak odchází, a hlavou mu vířily myšlenky.

Něco na ní, ten způsob, jakým neustoupila, jakým ho vyzvala, ho vyvedlo z míry.

Pokud chtěla důvod se bát, on jí ho dá.

„Sežeňte mi o ní podrobnosti, a to co nejdříve,“ přikázal manažerovi. Každý, kdo vstoupil do klubu, si musel nechat naskenovat občanku, takže její údaje tam budou.

Tohle ještě neskončilo. Zdaleka ne.

S prudkým výdechem se Dominic přinutil odvrátit, aby se znovu soustředil na to, co bylo třeba udělat.

Ale vzpomínka na ni, na ten oheň v jejích očích, už v něm doznívala a nutila ho přemýšlet, kdo, sakra, vlastně je.

Na tom nezáleželo. Přistřihne jí křidélka a bude se dívat, jak ho prosí o slitování.

Dominicovy oči pak střelily dolů k jeho tělu a ze rtů mu unikla nadávka, když si všiml, že se mu postavil. „To si ze mě děláte prdel!“