Serena běžela, dech měla zadrhávaný a nohy ji sotva držely, ale neodvážila se ohlédnout na muže, kterému právě píchla injekci.

Účinek drog v jejím těle byl čím dál ničivější, ale ona se nutila k většímu výkonu. Instinkty na ni křičely, aby se dostala co nejdál od něj, od klubu i od všech uvnitř.

Látky proudící jejím systémem způsobovaly, že se s ní svět prudce točil a okraje vidění se jí rozmazávaly.

V uších jí bušil tep a přehlušoval dunivou hudbu, která s každým jejím krokem slábla.

Musela se dostat ven!

Prsty přejížděla po stěnách, aby udržela rovnováhu, zatímco se jí nohy podlamovaly.

Corbin na ni bude čekat v hlavním sále klubu a bude vyhlížet její návrat jako predátor, kterým byl.

Co je tohle za klub? Zatnula zuby a frustrace se v ní mísila se strachem.

Ztuhla, když se před ní náhle někdo objevil. Podle oblečení poznala, že je to zaměstnankyně.

„Prosím, někdo mě nadrogoval. Potřebuji jiný východ, takový, který nevede zpět do klubu.“

„Panebože, pojďte se mnou,“ řekla zaměstnankyně, podepřela Serenu a pomohla jí jít.

Společně zamířily k východu a Serena se v duchu modlila, aby ji ta žena neodvedla zpátky k mužům, před kterými utíkala.

Nakonec se na konci úzké chodby objevily těžké dveře s nápisem „Východ“.

Když je zaměstnankyně otevřela a Serena vrávoravě vyšla do chladného nočního vzduchu, zaplavila ji úleva.

„Pojďte, posadím vás do taxíku, ať jste odsud pryč,“ řekla žena a Serena jí nemohla být vděčnější.

V uličce za klubem bylo ticho, až na vzdálené hučení dopravy.

Prudký kontrast k chaosu uvnitř klubu ji přiměl se zastavit. Hruď se jí prudce zvedala, jak bojovala o to, aby uklidnila dech.

„Děkuji vám,“ řekla zaměstnankyni, když došly na ulici.

„Není zač. Tenhle klub je nebezpečný, stahují se sem dravci. Radím vám, už se sem nevracejte,“ doporučila jí žena a Serena přikývla. Nemusela to ani slyšet, tohle rozhodnutí už udělala sama.

„Nevrátím. Běžte zpátky dovnitř, já už budu v pořádku,“ řekla a zaměstnankyně s přikývnutím odešla.

Serena neměla čas otálet. Právě když se rozhlédla po ulici, objevil se taxík.

Vkročila do světla a zběsile zamávala.

Auto se skřípěním zastavilo, ona roztrhla dveře a zhroutila se na zadní sedadlo. „Jeďte,“ vydechla třesoucím se hlasem. „Prostě jeďte!“

Řidič se na sedadle otočil, obočí svraštělé obavami. „Slečno, jste v pořádku…“

„Jeďte, prosím!“ přerušila ho ostře navzdory svému strachu.

Řidič pokrčil rameny, odrazil od chodníku a v zpětném zrcátku na ni vrhl letmý pohled.

Serena se zabořila do sedadla. Tělo se jí třáslo, jak si v duchu přehrávala události té noci. Corbinův slizký úšklebek. Temné, pronikavé oči toho cizince. Výstřel.

Zvedal se jí žaludek, když se jí v mysli neustále vracel obraz muže hroutícího se k zemi.

Bylo to poprvé, co byla svědkem vraždy. Přitiskla si ruku k ústům a snažila se potlačit žluč stoupající v hrdle.

Ten cizinec zabil toho muže chladnokrevně. Jeho pohyby byly klidné a rozvážné a z jeho chování bylo zřejmé, že to neudělal poprvé.

Tento závěr ji přiměl k otřesu. Položila si otázku: kdyby jejich konfrontace v klubu nebyla tak veřejná, zabil by i ji?

Ta myšlenka jí nahnala mráz po zádech. Ohlédla se přes rameno, napůl očekávajíc, že spatří jeho tvář, jak na ni zírá zadním oknem.

Serena zavrtěla hlavou, aby nepropadla hyperventilaci.

Do svého bytu se vrátit nemohla. Corbinovi muži už po ní určitě pátrají a nebylo jisté, zda ten cizinec neudělá totéž.

Droga, kterou mu píchla, měla působit celé hodiny, ale nechtěla riskovat.

Hlas se jí chvěl, když se naklonila k řidiči. „Zavezte mě do nejbližšího motelu.“

„Jistě, ale bude vás to něco stát,“ přikývl muž a přejel do jiného pruhu.

O několik minut později taxík zastavil u malého, ošuntělého motelu na okraji města. Neonový nápis blikal a vrhal strašidelné stíny na popraskaný chodník.

Serena zaplatila třesoucíma se rukama, zamumlala rychlé „děkuji“ a vystoupila.

Trvalo jí několik minut, než se dovlekla dovnitř, protože začínala ztrácet cit v těle.

Corbin byl parchant!

Pokud ho drogy neuspaly, ale místo toho ji pomalu znehybňovaly, znamenalo to, že chtěl, aby si uvědomovala, co s ní dělá, ale nebyla schopná se bránit.

Recepční na ni při ubytování sotva pohlédl a podal jí klíč od jednoho z pokojů v patře. Vyšla po schodech, nohy měla těžké vyčerpáním.

Jakmile byla uvnitř, zamkla dveře a nasadila řetěz. Ruce se jí třásly, když zajišťovala závoru.

Pokoj slabě páchl plísní a nábytek byl opotřebovaný a nesourodý. Ale bylo tu bezpečí.

Okamžitě se svalila na postel a tělo se do ní bořilo.

Myšlenky se jí vířily, jak si znovu a znovu přehrávala události noci. Tohle byla její poslední šance, jediný pokus, jak zachránit svou kariéru a dokázat svou cenu.

Teď byl konec!

Do očí jí vyhrkly slzy a ona je nechala téct, zatímco se celá třásla.

Jmenovala se Serena Sterlingová a byla nejmladší dcerou rodiny Sterlingových. Sterlingovi patřili k nejbohatším a nejmocnějším rodinám na světě.

Celé roky ovládali svět financí a investic. To znělo všem skvěle, jen ne jí. V jejich rodině bylo tradicí, že každé dítě bylo připravováno na vstup do rodinného podniku.

To pro ni byl obrovský problém, protože na rozdíl od svých sourozenců, kteří byli uhlazení a poslušní, ona byla vždycky černou ovcí.

Zatímco oni excelovali v zasedacích místnostech a bez otázek plnili otcovy příkazy, ona vždy toužila po svobodě. Chtěla život plný kreativity a vášně, což byly vlastnosti, které její otec zavrhoval jako malicherné.

Když konečně sebrala odvahu a řekla mu, že se chce věnovat modelingu, byl víc než nepříčetný.

Nicméně jí dal dva roky na to, aby se prosadila a vypracovala se na vrchol bez použití jména Sterling. Pokud uspěje, nechá ji být a dovolí jí pokračovat v kariéře.

Pokud ale neuspěje, nejenže přijde o dědictví, ale otec ji provdá za někoho podle své volby – a ona věděla, že jeho volba se jí líbit nebude.

Jakmile v oboru debutovala, její kariéra nabrala obrátky. Oslovovaly ji různé firmy a ona to všechno dokázala bez pomoci rodinného jména.

Lidé ji znali jen jako Serenu. Bylo snadné udržet rodinné příjmení v tajnosti, protože Sterlingovi si své soukromí úzkostlivě střežili, a tak nevyrůstala ve světle reflektorů.

Všechno šlo dobře, dokud nezaútočil Corbin.

Do konce lhůty zbývalo ještě několik měsíců, ale teď byl konec.

Neměla na vybranou. Bude se muset vrátit domů, čelit otcovu nesouhlasu a provdat se za muže, kterého uzná za vhodného.

Tíha jejího selhání jí svírala hruď, dokud se nevyplakala ke spánku – což nebylo těžké vzhledem k tomu, že ji nakonec přemohla droga.

****

Tenkými závěsy proniklo sluneční světlo a dopadlo na Sereninu tvář, což ji přimělo zamrkat a otevřít oči.

Chvíli tam ležela, dezorientovaná, ale klidná; události minulé noci byly jen mlhavou šmouhou.

S zazíváním se posadila a protáhla se, přičemž zavřela oči, jak se snažila setřást přetrvávající vyčerpání.

„Dobré odpoledne,“ ozval se hluboký, mrazivý hlas a ona cítila, jak se jí zastavilo srdce.

Prudce otevřela oči a ztuhla. Dech se jí zadrhl v hrdle, když se otočila směrem, odkud hlas přišel.

Na židli u okna seděl ďábel a jeho tmavé oči na ní spočívaly s predátorským leskem.

Seděl uvolněně, jednu paži přehozenou přes opěradlo židle, jako by mu ten pokoj patřil.