Chodba před Sereniným soukromým nemocničním pokojem byla hustá napětím, i v tom tichu. Dominik se opíral o zeď, ruce zkřížené na prsou, jeho přítomnost tam visela jako bouře čekající na vypuknutí.

Vedle něj, jen pár stop odtud, se Lucas opíral o protější zeď, paže zkřížené, čelist zaťatou a pěsti se mu svíraly a uvolňovaly, jako by ho svrběly na další rvačku.

Ani jeden z nich nepromluvil; od chvíl