NORA

„Věnujete mi plnou pozornost, slečno Mercerová?“

Hltavě polknu a znovu se soustředím na svého šéfa. Viktor Volkov se mračí – ne proto, že bych udělala něco špatně, ale prostě proto, že se na mě takhle dívá vždycky.

Vlastně se takhle dívá na *všechny.* Jsem si celkem jistá, že je to ten nešťastný případ, o kterém matky vždycky vyprávějí svým dětem: kdysi dávno se zatvářil kysele a už mu to tak zůstalo.

Abych byla spravedlivá, tentokrát k tomu má dobrý důvod. Právě mě totiž přistihl uprostřed poněkud šokujícím způsobem násilné fantazie o tom, jak mu sešívačkou na jeho stole sešívám ty jeho krásné rty k sobě a pak ho vyhazuju z okna jeho nádherné kanceláře ve třicátém patře.

Zasloužil by si to. A může si za to sám.

Protože jsem ÚPLNĚ VYČERPANÁ z toho, jak dnes obskakuju každý jeho rozmar.

Do kanceláře jsem dnes dorazila za nekřesťanského svítání. Za celý den jsem pro sebe neměla víc než deset vteřin v kuse. A teprve teď, když se čas blíží k deváté večerní, se aspoň trochu blížím ke konci tohoto pracovního dne z pekla.

Nebýt nitrožilní infuze čtyřnásobného espressa, byl by ze mě jen prach ve větru.

Ale i s mou závislostí na kofeinu se cítím vnitřně i navenek vyždímaná. V duchu proklínám své minulé já za to, že bylo tak hloupé a koupilo si tyhle podpatky o půl čísla menší jen proto, že byly ve slevě. Klenby mých nohou jsou připraveny páchat válečné zločiny, jen aby se dočkaly svobody.

Viktor naproti tomu vypadá jako ze škatulky. Je to až urážlivé, jak dobře vypadá, přestože dnes dřel jako stroj stejně dlouho jako já. Jeho oblek je bezchybný, stejně jako jeho tmavé strniště, a intenzita v jeho spalujících jantarových očích nepohasla ani o píď.

„Slečno Mercerová. Položil jsem vám otázku.“

„Aha, ano,“ vykoktám. „Ano, věnuji vám pozornost.“ Sklopím zrak ke svému zápisníku. „Oznámení o soudním sporu musí jít hned ráno ke Colinu Banksovi z právního. Byla podána žádost o nové židle do zasedací místnosti v sedmnáctém patře, prověřím termíny dodání. Přesouvám vaši schůzku ve dvě odpoledne na jedenáctou třicet, jedenáctou třicet na sedm patnáct, sedm patnáct na příští čtvrtek a schůzce příští čtvrtek vzkazuji – cituji – ‚sežer hovna a chcípni‘. Uniklo mi něco?“

Viktor vyklene jedno nespravedlivě krásné obočí. Vážně – kdybych si tyhle kousky mohla transplantovat na vlastní obličej, nejspíš bych to udělala. Jsou tmavá a výrazná a vyjádří polovinu jeho hrozeb bez jediného slova. „Vnímám jistý tón.“

Udržuji obličej dokonale neutrální. „Ne, pane. Žádný tón. Po tom incidentu s obědovým salátem minulý měsíc jste výslovně žádal ‚žádné rýpání‘. Nezapomněla bych.“

„Hm.“

Stejně jako jeho obočí, i tato jediná slabika, která ani není slovem, od nechvalně proslulého pana Volkova, generálního ředitele Vanguard Industries, stačí k tomu, aby se dospělí muži rozplynuli v slzách.

Viděla jsem to na vlastní oči. Doslova. Když jsem tu začínala, jeden z dodavatelů mikročipů, které Vanguard používá pro náš vlajkový produkt domácího zabezpečení, přišel na schůzku a pokusil se vyjednat vyšší ceny. Na konci idiotova agresivního proslovu Viktor prostě jen pozvedl obočí a řekl: „Hm.“ Ten chlap se začal tak nekontrolovaně třást, že ho z konferenční místnosti museli odvézt na kolečkové židli jako na nemocničních nosítkách.

Není jediný. Bůh ví, že mě Viktor za těch osmnáct měsíců, co pro něj pracuju, přivedl k slzám i dál už nesčetněkrát.

Než jsem tu práci vzala, všichni mě varovali, že to nebude lehké. Jeho poslední tři osobní asistentky vydržely šest, čtyři a nula celých pět měsíce, než s křikem utekly do hor. Koluje fáma, že jedna z nich je stále v ústavní péči někde ve Vermontu.

Stačí říct, že všichni měli pravdu. Život pod drobnohledem Viktora Volkova není snadný. Začíná se brzy a končí pozdě. Je to drsné. Rychlé. Neříká „prosím“ a nezná význam slova „děkuji“.

Ale já jsem zůstala z jednoho jediného důvodu: protože musím.

Vlastně to není úplná pravda. Zůstala jsem ze tří důvodů. A jmenují se Jace Hayes, Chloe Hayesová a Riley Hayesová.

Sklopím zrak na zamknutou obrazovku telefonu, který mi leží v klíně. Dívají se na mě tři usměvavé tváře. Pětiletá Riley právě přišla o přední zub a ta malá potvůrka vystrkuje mezerou jazyk. Chloe je sice jen šest, ale už trénuje své pózy pro selfie se staženou bradou a „smizing“ – usmíváním se očima. Zlomí tolik chlapeckých srdcí, jakmile jí dovolím založit si Instagram. Jace je v osmi letech nejstarší – ale při pohledu na něj byste si mysleli, že je snad o deset let starší. Je to něco v jeho očích. Stín. Chlad. Kamenný smysl pro zodpovědnost, který nepatří chlapci, jenž je příliš mladý na to, aby mu rostlo ochlupení v podpaží.

Když přijdete o mámu, podepíše se to na vás.

Já to vím – tak trochu – protože ztráta mé sestry se rozhodně podepsala na mně.

V duchu rychle počítám. Dnes je 9. března a Tessa Hayesová zemřela v září před třemi lety. Takže jsou to tři roky, šest měsíců a čtyři dny od chvíle, kdy jsem ji naposledy objala nebo slyšela její smích.

Tři roky, šest měsíců a čtyři dny od chvíle, kdy jsem se během mrknutí oka změnila z tetičky v mámu.

Tři roky, šest měsíců a čtyři dny od chvíle, kdy se můj život navždy změnil.

Viktor vstane a srovná si manžety. Jde mu to samo, stejně jako všechno ostatní. Člověk by mu snadno uvěřil, že je modelem pro *GQ*. Prokřupne si klouby a pak krk, přičemž mě celou dobu sleduje.

Sedím na židli a soustředím se na dech.

Osmnáct měsíců je dost dlouhá doba na to, abych si myslela, že mě to pobláznění už přejde. Jenže jsem se pletla. Pokud něco, je teď ještě krásnější, než byl v den, kdy jsem poprvé vstoupila do jeho kanceláře.

Pořád si pamatuju, jak to probíhalo. Zabočila jsem za roh a zastavila se, ohromená a slintající jako šílenec. *Tenhle* muž vede největší firmu na zabezpečení domácností na světě? Jsme si jistí, že to není hollywoodský dublér?

Viktor se na mě jednou podíval a pak se zeptal: „Budete mi život usnadňovat, nebo ztěžovat, slečno Mercerová? Pokud to druhé, ani se neobtěžujte odkládat si věci; prostě se otočte, dokud ještě můžete.“

To víceméně určilo tón našeho pracovního vztahu.

„Odcházím,“ oznámí Viktor v přítomnosti. „Ujistěte se, že jsou složky připraveny na ranní poradu vedoucích oddělení.“ Obejde stůl a vykročí ke mně. Srdce se mi rozbuší, když se přiblíží natolik, že cítím jeho kolínskou. Ta dnešní je dřevitá. Kouřová. Svěží.

„Ano, pane,“ zachroptím tiše.

„Aha,“ dodá, „ještě potřebuju dovézt smoking do penthouse na Osmačtyřicáté. Dnes večer.“

„Dnes večer?“ zarazím se. „Ale já musím...“

Už je pryč. Vyrazí ze dveří, aniž by se obtěžoval ohlédnout. Jediné, co po něm zbylo, jsou doznívající stopy jeho kolínské.