O hodinu později jsem jako chodící mrtvola. Každé nervové zakončení v mých nohách pálí. Táhla jsem se přes celé město k Viktorovu krejčímu, vyzvedla smoking a pak se trmácela zpátky do Midtownu k jeho penthouse.

Když mě výtah vyplivne přímo v jeho předsíni, vypustím povzdech. Poslední úkol tohoto úterý, které navrhl sám Satan.

Ne že by zítřek měl být jiný.

Boty mi klapou po mramorové podlaze, když procházím do obývacího pokoje. Na třech stranách jsou okna od podlahy ke stropu, takže vidím celé město kolem sebe, posázené šperky světel a třpytící se v noci. Nábytek i vybavení jsou stejně nádherné jako muž, kterému to tu patří – a stejně brutální. Všechno je v černém matu a má ostré hrany. Groteskní moderní pokroucené sochy v rozích. Groteskní moderní pokroucené obrazy na stěnách.

Jednou jsem si vyhledala cenu, kterou za tohle místo zaplatil, a málem se mi zvedl kufr. Bylo tam na můj vkus až příliš mnoho nul. Nejnechutnější na tom všem je, že sem chodí nanejvýš jednou za měsíc, obvykle s nějakou ze svých mnoha společnic z řad hereček, influencerek nebo modelek zavěšenou do ramene. Je to v podstatě jen nejdražší šukačské hnízdo na světě.

Přehodím oblek přes opěradlo jeho černé semišové pohovky. Je to zvláštní pocit být tady, ve Viktorově soukromém prostoru. Voní to tu hlavně čisticími prostředky, ale přísahám, že pokaždé, když se otočím, zachytím závan té jeho kolínské.

Točí se mi z toho hlava.

Tak moc se chci schoulit na tu semišovou pohovku a spát až do konce života. Ale musím se hýbat dál. Lidé na mě spoléhají. Konkrétně tři malé bytosti.

Takže spánek se nekoná. Moje další myšlenka patří tomu, jak milé by bylo vykonat nějakou drobnou pomstu na tom šéfovském kreténovi z pekla za to, co mi dneska provedl.

Moje sestra by neváhala ani vteřinu.

„Tesso Hayesová, neopovažuj se mu pomočit auto!“

Ale sestra už se drápala na kapotu ve svých až příliš krátkých a až příliš růžových šatech z nočního klubu a hýkala smíchy jako šílená. Byla jsem zděšená. Její smích byl po celém kampusu pověstný, takže jsem nepochybovala o tom, že ho někdo pozná, otevře okno na koleji a podívá se na parkoviště východního kampusu, aby viděl sestry Mercerovy, jak zase vyvádějí nějakou neplechu.

Oprava: Tessa Hayesová byla ta, co pořád vyváděla neplechu. Já jsem byla ta, co se ji neustále snažila krotit. Ne že by to pomáhalo; Tessa si dělala, co chtěla.

Vždycky to tak bylo. A vždycky bude.

A když uviděla auto mého špinavého, prohnaného, podvádějícího ex zářit na nejlepším parkovacím místě, vnuklo jí to nápad, který absolutně odmítla ignorovat.

Tak jsem nakonec skončila u toho, že jsem ji držela za ruku, aby neztratila rovnováhu, zatímco ona si dřepla na Range Rover Brada Millera a pustila to.

Nemůžu říct, že by si to nezasloužil; tohle prostě nebyl můj preferovaný způsob pomsty. „Vykašli se na to,“ řekla Tessa, když jsem jí tvrdila, že nejlepší formou pomsty je vést dobrý život. „Nebuď si kvit, buď napřed. To je moje motto.“

Když ze sebe vypustila celonoční zásobu brusinkových vodek, pomohla jsem jí zpátky na asfalt. „Jsi blázen,“ oznámila jsem jí. „Naprostý cvok.“

„A přesto mě miluješ. Co to o tobě vypovídá?“

„Nic dobrého,“ zamumlala jsem.

„Sklapni. Řekni to. Řekni, že mě miluješ.“ Dělala na mě pusinky, a když jsem odmítla, začala mě lechtat na místě pod žebry, které jsem nenáviděla už od dětství.

„Dobře! Dobře! Miluju tě!“ zaječela jsem.

Teprve pak polevila.

„Správně. Já tě taky miluju, Nor. Jsi hvězdy pro můj měsíc. Na to nikdy nezapomeň.“

Pak mi pro jistotu ukázala zadek. Smály jsme se – její smích a můj, dvě strany téže mince, stoupající do noci.

Nikdy jsem si nedokázala představit život bez ní. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset.

Nejsem Tessa Hayesová; nebudu močit na Viktorovu pohovku za padesát tisíc dolarů. A od doby před třemi lety, šesti měsíci a čtyřmi dny tu už není, aby to udělala za mě.

S povzdechem se otočím a schlíple odejdu.

Cesta metrem z naleštěného Midtownu do mého špinavého, stísněného činžáku v Hell’s Kitchen je dlouhá. Když tam dorazím, čeká mě dlouhý výšlap do čtvrtého patra, protože výtah je samozřejmě zase rozbitý. Představa REM fáze spánku mě téměř vzrušuje – ale když otevřu dveře, s hrůzou a skřípěním zubů si uvědomím, že spánek je v nedohlednu.

Můj byt je naprostá katastrofa.

Všude se válejí láhve od piva. Oblečení dětí v pračce plesniví. Ve dřezu je kupa špinavého nádobí.

Nemusím hledat dlouho, abych našla viníka. Derek Hayes, vdovec po mé sestře, je vytuhlý v rohovém křesle. Mezi prsty mu visí napůl vykouřená cigareta a druhou rukou svírá zbytek vlažného piva. Přikročím k němu a obojí mu seberu, cigaretu típnu v popelníku a pivo hodím do koše na recyklaci. Na vteřinu se lekne, ale hned zase upadne do chrápání s otevřenou pusou.

Derek. Prokletí mé existence. Existuje důvod, proč není na zamknuté obrazovce mého telefonu. Důvod, proč se na něj snažím nemyslet, kdykoli to jde.

Smrt Tessy nesl těžce. To není překvapení; my všichni. Když má někdo tak zářivou osobnost, je těžké se necitít jako v životě ve stínu, když odejde.

Ale já a děti jsme bojovali dál, bez ohledu na to, jak moc to bolí.

Derek Hayes se naproti tomu válí v bahně. Vyhodili ho z práce, takže teď nedělá nic jiného, než že pije, kouří a celé dny si mumlá pro sebe – což dělá tady, protože bez příjmu by hypotéku na jejich dům neutáhl. Když už se uráčí dělat rodiče vlastním dětem, chová se jako pohádkový obr, samý uřvaný řev a vyletí z kůže kvůli sebemenší prkotině. Riley tuhle rozplakal jen proto, že jí praskla gumička, když se jí snažil udělat culík. Jako by to byla její chyba.

Pořád si říkám, že mám mít pochopení. Prochází temným obdobím. Dostane se z toho.

Alespoň v to doufám. Pravda je, že jsem ho nikdy moc nemusela. Našla jsem způsoby, jak ho tolerovat kvůli Tesse, protože pro svou sestru bych udělala cokoli.

Bez ní je to ale... těžší.

Zatřesu hlavou. Není dobré nechat se těmihle úvahami pohltit. Nic dobrého nevzejde z přemýšlení nad tím, proč jsem dostala zrovna tyhle karty. Prostě musím makat. Tiše a bez poděkování, to jistě. Ale svět není stavěný na to, aby byl k lidem jako já laskavý.

Takže odložím kabelku, vyhrnu si rukávy a udělám, co můžu, aby byl laskavý k lidem jako Jace, Chloe a Riley.

Láhve od piva jdou do koše. Oblečení do sušičky. Nádobí se vydrhne, utře a uklidí do skříněk a nepořádek postupně mizí. Ručička hodin v rohu se přehoupne přes jednu ráno. Ve tři čtvrtě na šest musím být zpátky ve Vanguardu. S dopravou přes město to znamená, že mě čekají maximálně tři hodiny spánku, než budu muset zase fungovat.

Než skončím, z jedné ráno je půl třetí. Jako zombie se šourám chodbou. Můj pokoj mě vábí, ale než podlehnu spánku, musím zkontrolovat ty malé.

Pokoj holek je první vpravo. Otevřu dveře a nahlédnu dovnitř.

Chloe spí na horní palandě. Ruka jí visí dolů, tak po špinavě růžovém koberci z druhé ruky dojdu po špičkách k ní a zastrčím jí ji pod peřinu, aby ji nesežraly nestvůry. Zastavím se a poslouchám, ale její dech je téměř neznatelný, když je takhle tuhá. První noc, co jsem ji měla pod svou střechou, jsem byla k smrti vyděšená, že mi v mé péči umřela.

Když jsem spokojená, že je v pohodlí, přikrčím se k Riley. Vlasy jí padají do očí. Uhladím jí je. Na rozdíl od Chloe Riley chrápe. Má při spánku takový ten rytmus „chrrr-pfff“, jako jeden ze Sněhurčiných trpaslíků. Můj andílek. Ty její tvářičky jsou tak k uštípnutí. Přesně jako Tessiny.

Zajímalo by mě, jestli si Riley svou mámu vůbec pamatuje. Byla tak malá, když jsme o ni přišli.

Ustoupím zpátky na chodbu a neslyšně za sebou zavřu dveře. Pak popojdu a pomalu otevřu Jaceovy.

Zamračím se. Jeho postel je prázdná, prostěradlo vyhlazené a peřina úhledně zastrčená. Dělá to tak každé ráno bez výjimky, i když ho o to, pokud vím, nikdo nikdy nežádal. Ale když není v posteli, kde je...?

Aha. Pohlédnu stranou a vidím ho s obličejem přitisknutým k psacímu stolu. Je úplně tuhý a v klíně pořád něco svírá. Nechápu, co to je, dokud k němu nepřijdu a nevytáhnu ten balíček zpod něj.

Když to udělám, puká mi srdce.

Jsou to jeho basketbalové boty. Byly v dost špatném stavu už když jsme je kupovali v sekáči, ale teď jsou prostě zničené. V obou podrážkách jsou zející díry, vycpané papírovými utěrkami a spravené izolační páskou jako nějaká provizorní záplata. Musel se snažit tu spoušť opravit, než usnul.

Po tváři mi steče slza. Od té doby, co ke mně přišel, neudělal pro sebe jedinou, jedinou věc. Všechno, co dělá, je pro jeho sestry. Nutí Riley jíst zeleninu a pomáhá Chloe lakovat si nehty. Dělá své úkoly i jejich. Kontroluje jim domácí práce. Je mu osm let a je to poslední věc, která drží tuhle rozbitou rodinu pohromadě.

Takže když se mi nesměle přiznal, že by chtěl letos hrát basketbal, strašně moc jsem mu to chtěla dopřát.

Ale peníze prostě nevycházely.

Viktor mě platí dobře, ale New York je drahý a New York se třemi rostoucími dětmi (plus jedním dospělým miminem, co vypije všechno pivo) je ještě dražší. Peníze jako by prostě mizely a unikaly milionem různých děr. Oblečení do školy, poplatky, nájem a tohle a tamto a další.

V jednu vteřinu tu jsou. V další jsou pryč.

Jace to ví. Nemusím se ani ptát, abych věděla, že proto se snažil ty boty opravit sám, místo aby mě poprosil o nové.

Sesunu se na podlahu, zády se opřu o zeď a propuknu v pláč. Dělám to potichu, protože ho nechci probudit, ale vzlyky vycházejí odněkud hluboko, hluboko zevnitř.

Nenávidím se za to, jak se za tyhle slzy stydím. Proč bych měla? Jestli má někdo důvod plakat, jsem to já. Můj šéf je arogantní kretén a moje sestra je mrtvá a její manžel je spíš břemeno než pomoc a já mám tři nevinné děti, které se snažím vychovat, jak nejlíp dovedu, ale jako by se mi nedařilo si vydechnout a potřebuju spánek a jídlo a víc kávy a dovolenou a nový začátek a... ten seznam nebere konce. Jeden důvod pro každou z mých tisíce slz.

Teprve když začnou osychat, donutím se myslet optimisticky. Co by řekla Tessa? ptám se v duchu. Samozřejmě nemůže odpovědět, ale mám určité tipy.

Věci se zlepší. Musí.

Horší už to totiž sakra být nemůže.