Bez hlasu mé nejlepší kamarádky v uchu nastane ticho. Divné ticho. Nepamatuju si, kdy naposledy bylo v mé blízkosti tak málo chaosu. A když zavřu oči a ignoruju ten nepořádek, je to ještě blaženější.

Alespoň na okamžik.

Pak se v temnotě před mýma očima objeví tvář.

Je to Viktor, protože jak jsem řekla Gwenny, straší mě, i když mi zrovna nepadla. Usmívá se tím úsměvem, který popsala. Tím úsměvem typu „pojď do postele a já ti ukážu, co s tebou dovedu“. Kamera mé představivosti poodstoupí a klesne níž.

Imaginární Viktor má na sobě slonovinově bílou košili se dvěma rozepnutými knoflíčky. Dost na to, aby bylo vidět tmavé ochlupení na hrudi a okraj tetování, které nedokážu úplně rozeznat. Před sebou napne předloktí. Klouby mu prokřupnou hlasitěji, než jsem čekala, a já překvapeně vydechnu.

*Líbí se mi, když vydáváš tenhle zvuk,* brouká. *Mám zkusit, jestli tě k němu donutím znovu?*

Kývám dřív, než si uvědomím, co dělám. „Donuť mě sténat,“ zaprosím.

Taky se dotýkám vnitřní strany kolena, než mi dojde, co dělám. Ale nejsou to moje ruce, kdo to dělá – nebo aspoň nemám ten pocit. Jsou to Viktorovy ruce, obrovské a mocné, jak mi svírají stehno a sunou se nahoru pod okraj mé úzké sukně.

*Byla jste neposlušná asistentka,* zavrčí a jeho dech mi voní po mentolu a mísí se s dřevitou vůní jeho kolínské. V jeho hlase je slyšet slabý smích, jako by věděl, že je to celé šílené, ale prostě do toho jde, protože je to víc vzrušující než směšné. *Byla jste velmi, velmi zlobivá. Pojďte do mé kanceláře a zavřete dveře.*

Zbytek světa zmizí, jako bych právě uposlechla jeho rozkaz. Je pryč můj neuklizený byt i přetrvávající pach sýra z burrita. Teď cítím jen Viktora.

Tu kolínskou.

Ten dech.

A pod tím vším to pižmo, které mi zapaluje nervová zakončení.

„Budete mě trestat, Viktore?“ zašeptám.

*To by se vám líbilo, že? Moc by se vám líbilo, kdybych vás ohnul přes stůl a rozepnul tu sukni, dokud by se vám nesvalila ke kotníkům. Líbilo by se vám, kdybych vám položil dlaň na zadek, něžně vás pohladil a pak se rozmáchl a dal vám takovou ránu, až byste znovu vyjekla. Úplně byste zešílela, kdybych nechal své prsty bloudit, roztáhl vám stehna od sebe a jedním pomalým, dráždivým prstem přejel po vaší vlhkosti. To všechno by se vám líbilo, že, slečno Mercerová?*

Zběsile si koušu spodní ret. Moje vlastní ruka vyjede nahoru a dotkne se okraje kalhotek, pak vklouzne pod ně a odhrne je stranou. Jsem celá vlhká, až to tepe. Ta bolestná vlhkost. Závan klimatizovaného vzduchu na mé pochvě mě téměř přivádí k vrcholu.

*Ale v tom je ten problém, slečno Mercerová. Vám by se to líbilo až příliš moc. Co by to bylo za trest, kdybyste si užívala každou vteřinu? Mám lepší nápad.*

Jsem doslova na kraji křesla, třu se o své prsty. Imaginární Viktor mě má omotanou kolem prstu. Udělala bych pro něj cokoli. Řekla cokoli. Byla cokoli.

„Ano, pane,“ zachroptím. „Máte pravdu, pane. Co jste měl na mysli?“

*Začnu tím, co jsem právě popsal. Ohnu vás, budu vás dráždit, dám vám na zadek. Pak vás přitisknu obličejem ke stolu a já se skloním za vás a dám svůj jazyk tam, kde byly před chvílí mé prsty. Vylížu z vás každou kapku. Nejdřív to bude jen špička mého jazyka. Jen lehký, chvějivý polibek na vaše stydké pysky. Otřu se o váš klitoris a vy se proti mně přitlačíte a budete chtít víc. Ale já vás přišpendlím zpátky ke stolu a zavrčím: Neopovažujte se pohnout, dokud vám neřeknu. A co na to řeknete vy?*

„Nepohnu se, pane,“ zachroptím zoufale. „Udělám přesně to, co po mně chcete. Zůstanu tam, zatímco mě budete lízat.“

*To je dobrá odpověď, slečno Mercerová. Je to jediný způsob, jak mě přimět, abych pokračoval. Ale pokud budete hodná holka, pokud budete poslouchat a poslouchat, pak budu pokračovat. Polibky mezi vašimi stehny se změní v dlouhá táhlá olíznutí. Pak vám roztáhnu pysky a půjdu hlouběji. Strčím do vás prst, pak druhý, a zahnu je tak, abych dráždil vaše nejcitlivější místa, ta místa, kde vás pouhý dotyk donutí sebou škubat jako pod proudem. Budu zrychlovat, budu do vás vnikat prsty a přitom pít vaši vlhkost, dokud se vám nebudou třást nohy a vaše sténání nebude pro mé uši znít jako rajská hudba. Jak vám to zní?*

„Zní to tak zatraceně dobře, pane.“ Prsty vnikám do sebe a zase ven. „Prosím, udělejte to. Prosím, prosím.“

*Budete přímo tam. Na samém okraji. Cítíte to, že? Ten největší orgasmus vašeho života máte na dosah ruky. Stačí, abych vás olízl tím určitým způsobem, zatímco budu prsty dělat přesně tohle, a vy se pro mě uděláte jako moje malá princezna, že ano? Já to vím. Vy to víte. Oba jen čekáme na ten správný okamžik. A on přichází, to vám slibuju. Ten okamžik se blíží víc a víc a víc a víc, já vás lížu a prstím a vy sténáte a máte křeče a už jsme skoro tam a pak...*

„A pak co?“ křičím. „A pak co?“

*A pak přestanu. Postavím se a odstoupím. Nechám vás tam, jako rozmočenou, vyřízenou trosku, jako připomínku toho, že stejně jako vaše srdce, vaše mysl, vaše tělo i duše, váš volný čas i vaše naděje a sny... že stejně jako to všechno, i vaše orgasmy patří mně.*

Udělám se tak silně, jako nikdy v životě, i když se z mých rtů vydere to nejvíce srdceryvné „Nééé!“, jaké jsem kdy slyšela.

Je to, jako by mě srazil autobus, kdyby ten autobus mířil přímo na můj klitoris a byl zároveň lisem na odpadky, který mě drtí zevnitř a zároveň zapaluje a vzápětí mě od hlavy k patě mrazí na led.

Imaginární Viktor je úplně stejný krutý parchant jako ten skutečný. Řekl, že si mé orgasmy nechá pro sebe, ale mám pocit, že tenhle jsem mu ukradla. Ta euforie mnou projíždí v jednom nekonečném blesku za druhým, až se konečně, o něco, co se zdá jako hodina později, vracím k něčemu jako normální vědomí, se slinou na rtech a prsty mokrými a lepkavými od vlastní touhy.

Postavím se na nohy, které jsou přesně tak vratké, jak předpovídal. Z toho sténání mě bolí v krku a jsem celá rozbolavělá. Jak vstávám, telefon mi s řinkotem dopadne na podlahu.

Sehnu se pro něj –

A v hrůze ztuhnu.

Viktorovo jméno svítí na mém displeji.

A hovor běží.

To, co se děje, mi v žaludku docvakne okamžitě, ale hlavě trvá pár vteřin, než se s tím srovná.

Sedm minut a třicet dva vteřin jsem měla aktivní hovor s Viktorem Volkovem.

Sedm minut a třicet dva vteřin jsem masturbovala u té absolutně nejprasáčtější fantazie, jakou jsem kdy měla, v hlavní roli s Viktorem Volkovem.

Sedm minut a třicet dva vteřin můj telefon nahrával každé sténání, každý vzdech, každý nádech a každé cuknutí, které jsem udělala, když jsem ho prosila o smilování a žadonila, aby mě přivedl k vrcholu.

Slyšel to Viktor celé?

4

VIKTOR

„Krvácení z nosu?“

„Drobný zádrhel. Nic, čím byste se měli znepokojovat. U každého testu se jich pár našlo.“ Můj hlavní chemik se šourá k neposkvrněně bílému laboratornímu stolu, kde v úhledných řadách stojí sady zkumavek, každá naplněná bílou tekutinou. Přešlapuje a mumlá si, listuje ve svých zápisnících, jako by v nich měly být odpovědi na mé podráždění.

Zatracení vědci. Jsou geniální.

Ale taky mi sakra pijou krev.

Odkašlu si. „Pavle, vyhovte mi. Co je Elysium?“

Jeho unavené oči zmateně zamrkají. Ví, že odpověď znám, protože Elysium je sázka za miliardu dolarů, která zajistí budoucnost Volkovovy bratvy; neví ale, proč se ptám.

„Je to, ehm... je to afrodiziakum s mírnými halucinogenními účinky.“

„Dobrá práce, jak předstírat, že jsem idiot. Jen tak dál. Afrodiziakum by bylo...?“

Mrká čím dál rychleji, až se začínám bát, že se mu porouchá procesor. „Je t-to erotický s-stimulant. Navržený k v-vyvolání s-silného s-sexuálního p-pudu.“

„Výborně. A teď mi řekněte, připadá vám krvácení z nosu jako něco obzvlášť erotického, Pavle?“

Pohlédne na své tři chráněnce v pláštích. Stojí v úhledné řadě a nevědomky napodobují vzorky Elysia ve zkumavkách.

„Ne, pane.“

„‚Ne‘ je správně,“ zavrčím. „Krvácení z nosu není erotické. Tudíž to není ‚drobný zádrhel‘. Je to kurva problém. Chci vědět, jestli je to opravitelné.“

Polkne tak hlasitě, že ho slyším i přes tlumené dunění laboratorního vybavení kolem nás. „Pokusím se, pane.“

Probodnu ho tím pověstným Volkovovým pohledem, ze kterého se dospělým chlapům chce pustit do kalhot, když se mu zkusí podívat do očí. „Nepokoušejte se. Udělejte to.“