NORA

„Pomočím mu auto.“

Gwen, moje nejlepší kamarádka, vyprskne do telefonu smíchy. „Uděláš co? Nor, miluju tě nade vše, ale ty bys ani neupozornila prodavače v bistru, že jsi do toho sendviče nechtěla hořčici. Nemyslím si, že máš v těle jedinou rebelskou kostičku. Rozhodně v sobě nemáš kostičku typu ‚pomoč-šéfovi-auto‘.“

Povzdechnu si. Má pravdu. Nesnáším to, ale má pravdu. „Je to nespravedlivé, že Tessa dostala všechny rebelské geny,“ zamumlám. „Celá moje DNA je naprogramovaná k poslušnosti. Jen pomyšlení na to, že bych mu odsekla, mi vyvolává kopřivku.“

„Ale no tak, zlato, nepodceňuj se. Když chceš, dokážeš být pěkná dračice. S princem Debilem to prostě jen snášíš, protože tuhle práci potřebuješ, aby se děti měly dobře. Jídlo na stole, střecha nad hlavou, však to znáš. Jsi mučednice, vážně. Měli by ti stavět pomníky.“

Frknu a na své zastávce vystoupím z vlaku. „Bez toho se obejdu, díky. Nepotřebuju pomníky. Jen bych si přála, aby se mnou v mém zaměstnání nejednali jako s občanem druhé kategorie.“

„No, kdyby přání byla ryby, nikdo by neměl hlad,“ řekne Gwen moudře.

„Co to má sakra znamenat?“

Slyším v jejím hlase pokrčení rameny. „Netuším. Něco, co říkávala moje máma. Lidi z Oklahomy jsou divní; co ti mám povídat?“

Celá Gwenina rodina se narodila a vyrostla v prachu středozápadu. Ona sama sice vyrostla kousek od New Yorku, přímo přes ulici od Tessy a mě, ale zdědila ten přízvuk a celé generace nesmyslných lidových mouder.

„Připadá mi to ale jako docela rozumné přání. Je prostě šílené, že mi řekne, že se té práci nevěnuju naplno. Jsem tam každý zatracený den od svítání do setmění. Zdá se mi o tabulkách – vědělas to? Doslova se mi zdá o Viktorově pitomém barevně odlišeném kalendáři a seznamech úkolů. I když spím, tak pracuju. To je šílené.“

„Kážeš přesvědčenému, zlato. Ale pokračuj; nenech se mnou rušit.“

Lidé se na mě divně dívají, když vystupuju po schodech ze stanice metra zpátky na ulici, ale je mi to jedno. Všechny ty věci, které bych si přála říct Viktorovi, se ze mě hrnou jako slovní průjem.

„Je prostě tak neuvěřitelně namyšlený! Kde to bere? Co myslíš, že dělá doma? Stoupne si před zrcadlo, aby se chechtal a kroutil si knír jako nějaký padouch z komiksu? Jako: ‚Muhaha, další úspěšný den v ničení života mé sekretářky. Dobrá práce, Viktore, opravdu dobrá práce.‘“

„On má knír?“

„Gwenny. Soustřeď se.“

„Jasně. Promiň. Jen jsem si ho prostě představila tak nějak konkrétně, víš? Vysoký, tmavý, takový ten sexy, sugestivní úsměv, co říká: Nechceš odsud vypadnout? bez jediného slova... Pekáč buchet na břiše, žíly na předloktí – bože, miluju sexy žíly na předloktí – a třeba nějaké žhavé tetování, ale na místě, kde se musíš trochu svléknout, abys ho viděla, takže je to tak trochu...“

„Gwenny. Nepomáháš.“

„Jasně. Promiň.“

Problém je v tom, jak přesný je ten její popis. Od samého začátku mého působení ve Vanguardu vím, že Viktor je kretén. Ale taky vím, že je to neuvěřitelně přitažlivý kretén.

Zahlédla jsem už dost kousků jeho tetování na to, abych chtěla vidět víc. Zahlédla jsem už dost kousků toho úsměvu – je vzácný, ale existuje – na to, abych chtěla, aby ho věnoval mně. Jen jednou. Je to tak moc, co žádám?

Odpověď zní očividně rezolutní „ano“.

Unaveně vydupu schody do svého bytu. Je nezvyklé vracet se domů dřív, než zapadne slunce. Děti jsou ještě další tři čtvrtě hodiny v družině a Derek Hayes je na „veletrhu pracovních příležitostí“ (což je oficiální název, kterým by se měl přejmenovat místní bar), takže mám vzácnou chvilku pro sebe.

„Řekni mi něco o sobě,“ poprosím, když odemykám vchodové dveře.

„Měníš téma,“ obviní mě Gwen.

„To rozhodně. Vyhov mi.“

Vydychne. „No, uvidíme, uvidíme... Minulý víkend jsem si vyšla s tím frajírkem kuchařem.“

„Vážně? Ty vážně ujíždíš na těch předloktích, co?“

„Vinná v plném rozsahu. Upřímně, bylo to fajn rande. Ústřice jsou, jak se ukázalo, skutečně afrodiziakum.“

„Takže předpokládám, že jsi měla štěstí?“

Gwen si odfrkne. „On měl štěstí, chtěla jsi říct. Ne každý má šanci ochutnat sladký nektar mé...“

„Jo,“ skočím jí do řeči dřív, než se rozjede tak, že nepůjde zastavit. „Mám obrázek. A taky neříkám, že každý může, ale podle mých počtů už jich bylo dost. Byl tu ten účetní...“

„Pomohl mi s daněmi!“

„Ošetřovatel v zoo...“

„Slíbil mi, že mi ukáže svou opičku!“

„Terapeut, dělník z ropné plošiny, doktorand...“

„Dobře, dobře, už chápu. Jsem špinavá prostopášná čarodějnice a měla bych být upálena na hranici,“ řekne spěšně. „Ale zaprvé, píše se rok Páně 2023, takže odsuzování za promiskuitu už není společensky přijatelné. A zadruhé, zažaluj mě za to, že trochu žiju. Jsem mladá a sexy a chci vidět, co je v nabídce. Měla bys udělat totéž.“

Zasměju se. Vím, že mě ve skutečnosti neodsuzuje – mluví ze mě hlavně závist. Neměla jsem sex tak dlouho, až se bojím, že mi mezi stehny rostou pavučiny.

„Já vím,“ řeknu s dalším unaveným povzdechem. „Měla bych. Já jen... nemůžu, víš? Nemám čas, a i kdybych ho měla, nestojí mi u dveří zástupy nápadníků, co by mě chtěli vzít na rande.“

„Stály by, kdyby ses trochu snažila, zlato,“ řekne Gwen jemným hlasem. „Vím, že je to těžké. Vím, že ti Tessa chybí. Vím, že musíš myslet na děti a ignorovat Dereka. Ale prostě... zkus to, jo? Slib mi, že to zkusíš. Jestli je v tvém životě někdo, s kým by sis to dokázala představit, stojí to za pokus. Zítřek není nikdy jistý, lásko. Ty a já to víme líp než kdokoli jiný. Takže to dlužíš sama sobě – a všem lidem, kteří tě milují a spoléhají na tebe – abys byla šťastná.“

Odložím kabelku na kuchyňský stůl a plácnu sebou do křesla. Něco mokrého pode mnou zakřupe, což se ukáže být napůl snědené burrito z Taco Bell. Nepochybně práce Dereka Hayese, spolu se zbytkem nepořádku v domě, který jsem doslova včera uklidila.

S úšklebkem burrito vyprostím a hodím ho do blízkého koše. „Máš pravdu. Zkusím to.“

„Slibuješ na malíček?“

„Jo. Slibuju na malíček.“

„Dobře,“ řekne Gwen spokojeně. „Musím běžet na jógu pro kočky. Miluju tě intenzitou tisíce sluncí. Pozdravuj ode mě ty malé. Čauky.“

Pak zavěsí.

Nechám ruku klesnout do klína. Telefon vklouzne do mezery mezi sedákem a opěradlem, ale nechám ho tam zaklesnutý.