Když dojedeme do přízemí, podržím jí otevřené dveře. „Bude na tebe čekat venku.“

Podívá se na mě. „Ty neodjíždíš taky?“

„Musím jet ještě o patro níž. Mám tam zaparkované auto.“

„Aha. Dobře.“ Zaváhá. „Takže zítra?“

„Něco takového.“ Spěchám, ale nejsem úplný kretén. Ne natolik, abych ji z té budovy doslova vyhodil, bez ohledu na to, jak moc potřebuji, aby už šla. A zdržuji se jen zčásti proto, že mě