Pár vteřin se brání mému sevření, stále uvězněn v houštině své noční můry. Musím to opakovat několikrát, než konečně zamrká, zažene spánek a zaostří na mě.

„Viktore?“ Hlas má zastřený strachem, ale je v něm cítit i úleva. „O-omlouvám se,“ je to druhé, co z něj vypadne.

„Proč se omlouváš?“

Obejme se pažemi. „N-nechtěl jsem nikoho rušit. Obvykle to nedělám.“

Zamračím se. „Jaci, jak často míváš tyhle