***Tato kniha je temná romance typu reverse harem. Považujte to prosím za varování ohledně citlivého obsahu (trigger warning). Kniha obsahuje znepokojivá témata od začátku až do konce a nebudu je vypisovat na začátku každé kapitoly. Pokud se rozhodnete pokračovat ve čtení, berte toto jako varování a doufám, že se vám příběh bude líbit.

Stojím před velkým zrcadlem a snažím se vymyslet, jak nejlépe skrýt jizvy, které mi pokrývají kůži na zádech a na krku.

Nové modřiny, které jsem si pořídila, byly naštěstí na žebrech a daly se snadno schovat pod tričko. Problém byl s mými starými jizvami, ty se skrývaly těžko, ale musela jsem se o to pokusit.

Můj otec neměl rád, když se o nás šířily drby, zvláště když byl váženým členem naší komunity.

Žili jsme v luxusní čtvrti díky otcově úspěšné firmě, ale pro mě to byla verze pekla na zemi. Otec byl mezi těmito čtyřmi stěnami monstrum, zatímco v reálném světě byl bohem mezi lidmi.

Kéž bych mohla říct, že jeho nenávist ke mně začala po matčině smrti, že mě prostě nemohl vystát, a proto mi ubližoval. Faktem ale je, že mě nenáviděl od okamžiku, kdy jsem se narodila.

Nenáviděl mě ve chvíli, kdy lékař řekl: „Je to holka“. Chtěl syna, který by se stal dědicem jeho společnosti a všech těch špinavých aktivit, které provozoval pod rouškou legálního podnikání. Máma mu nedala, co chtěl, a protože ji zbil skoro k smrti hned ve chvíli, kdy mě přivezli domů, už nikdy nechtěla znovu otěhotnět.

Stres z otcova týrání způsobil, že pro ni bylo těžké snést i jeho dotek, a když zjistil, že tajně brala antikoncepci, aby už nikdy neotěhotněla, podepsala si rozsudek smrti.

Zemřela při takzvané nehodě, ale já vím, že to byla lož. Zmařila otcovu šanci na syna a on ji za to zabil. Při té nehodě bych zemřela i já, nebýt milosrdného samaritána, který k vraku dorazil dost včas na to, aby mě vytáhl. Hned poté, co mě vytáhli z auta, celý vůz zachvátily plameny, což potvrdilo matčinu smrt.

Otec se rozhodl, že by bylo příliš riskantní zkoušet mě zabít znovu, a role truchlícího manžela a zdrceného otce byla příliš dobrou příležitostí, než aby si ji nechal ujít. Bylo to však jen naoko, protože jakmile jsem se z nehody vyléčila, začal si na mně vybíjet vztek.

Začalo to pár ranami opaskem v rámci „disciplíny“, ale bil mě do zad. Pak začal být ve svých metodách bití kreativní a přešel na jiné předměty. Když jsem se ale dostala do puberty, věci se jen zhoršily. Jeho přátelé si mě začali všímat a on mě s nimi nechával o samotě, aby si se mnou dělali, co si *přáli*. Potom se vrátil a znovu mě potrestal za to, k čemu jsem byla donucena.

Doufala jsem, že alespoň škola bude únikem z toho pekla, které jsem prožívala doma, ale neměla jsem takové štěstí.

Měla jsem pocit, jako bych se narodila na tento svět jen proto, aby si na mně lidé vybíjeli vztek. Některé z těch jizev pocházely z mnoha pokusů naučit mě, kdo vládne na školních chodbách. Dlouhá jizva přes břicho byla od skupiny holek z mé školy, které mě nenáviděly od chvíle, kdy mě v prváku uviděly. Strkaly do mě a na tribuně bylo rozbité zábradlí; narazila jsem do něj tak silně, že mi rozřízlo kůži dost hluboko na to, aby to vyžadovalo stehy.

Nechaly mě tam krvácet v šoku, dokud mě nenašel jeden ze zaměstnanců školy. Sloane, typická královna školy, a její parta mi život ještě víc oslazovaly. A pak tu byli ti čtyři kluci, kteří se motali kolem ní, agresoři sami o sobě.

*Divocí andělé*…. Kael, Cade, Soren a Milo.

Tak se jmenovala jejich parta, i když jsem o tom moc nevěděla. Sloane a Kael spolu byli, co si pamatuju, a i když se ostatní drželi u nich, s žádnou holkou nevydrželi déle než týden. Kael měl dokonce občas i jiné holky, které Sloane předstírala, že nevidí. Víc než o jeho věrnost jí šlo o status přítelkyně vůdce Divokých andělů.

Divocí andělé měli svůj vlastní způsob, jak mě trápit – šlo o sexuální obtěžování. Cokoli od plácnutí přes zadek až po zatlačení do tmavého kouta, kde se o mě třeli, než se se smíchem vypařili.

Netušila jsem, proč si vyhlédli zrovna mě, protože jsem se vždycky snažila držet stranou a s nikým neinteragovat. Neměla jsem ani jednoho přítele, a to proto, že jsem nemohla nikomu věřit.

„Lyro Reignová! Dělej!“ zakřičel na mě otec z obývacího pokoje.

Zavřela jsem oči a povzdechla si. Vzala jsem si svou obvyklou džínovou bundu, abych zakryla jizvy. Otřela jsem si z tváře zatoulanou slzu, otevřela dveře pokoje a sešla dolů po schodech. Polkla jsem, když jsem uviděla tátu, jak se opírá o zeď vedle dveří a čeká na mě. Když mě uslyšel, vzhlédl a sladce se na mě usmál, ale já věděla, že ten pohled je smrtonosný. Pomalu jsem k němu přišla, hodila si batoh na záda a opatrně sáhla po klice. Na okamžik jsem si myslela, že mě opravdu jen tak nechá odejít, ale jakmile jsem dveře pootevřela, škubl mě dozadu za vlasy a pevně si je namotal na ruku.

„Pamatuj na pravidla, Lyro. Hlavu skloněnou a držet hubu. Jasný?“ zeptal se, otočil nos k mé hlavě a zabořil ho do mých vlasů.

Pevně jsem zavřela oči a snažila se myslet na cokoli jiného. Když mě konečně pustil, vypotácela jsem se ze dveří a seběhla přední schody. Kolo jsem měla schované na straně domu; sprintovala jsem k němu a jedním rychlým pohybem na něj naskočila.

Moje škola nebyla v žádném případě útočištěm, ale příliš jsem se bála zůstat doma o vteřinu déle. Jednu věc jsem věděla jistě: i když děti ve škole bavilo mi ubližovat, mého otce by bavilo mě zabít. Z nějakého důvodu jsem stále chtěla žít, ale to se mohlo v každém okamžiku změnit. Chci říct, jaký život stojí za to žít, když je plný bolesti?

Cestou do školy jsem nespěchala, abych si užila trochu klidu a čerstvého vzduchu, než vlezu zpátky do lví tlamy. Klid však netrval dlouho a brzy můj zrak spočinul na budově školy. Ostatní studenti se smáli a usmívali, když vcházeli hlavním vchodem. Opatrně jsem zaparkovala kolo. Klekla jsem si, abych k němu zamkla řetěz, a hloupě se otočila zády. Měla jsem vědět, že žádný oddech před začátkem trápení nedostanu. Než jsem si stačila uvědomit zvuk blížících se kroků, obličej mi narazil do řetězu mého kola, až jsem vykřikla šokem a bolestí. Padla jsem na zadek a obličej, ve kterém mi pulzovala bolest, si schovala do dlaní. Podle očekávání mi z nosu začal vytékat proud krve; zaklonila jsem hlavu, ale krev už mi začala kapat na oblečení.

Shora se ozvalo uchechtnutí. Můj pohled se střetl se Sloaniným a ona se na mě ušklíbla.

„Vítej v posledním ročníku!“ řekla, otočila se a s vrtěním boků odkráčela ke vchodu do školy se svými přisluhovačkami v patách.

Vydala jsem roztřesený dech, zvedla se ze země a snažila se držet hlavu mírně zakloněnou, i když to asi moc nepomáhalo.

První den a už jsem celá od krve, skvělé. Zaslechla jsem další posměšný smích, když kolem mě prošli Divocí andělé směrem k hlavním dveřím.

„Hej, Záře! Máš něco na tričku,“ zavolal Cade se smíchem.

Záře (Glimmer).

Nebyla to ta nejhorší přezdívka, ale štvalo mě, že to znamenalo, že ten kretén ani nezná mé jméno, přestože si mě jeho parta brala na mušku poslední tři roky. Začal mi tak říkat, protože mé vlasy měly tendenci na slunci chytat zlatavou barvu. Takže kolem začátku roku po letních prázdninách měly mé vlasy obvykle světlejší odstín, ale v tom ten vtip nespočíval úplně. Často utrušil poznámky o tom, jestli i mé ostatní ochlupení vypadá stejně a jestli se opaluju nahá, aby všechno ladilo. Bylo to hloupé, ale on a jeho kumpáni to považovali za vtipné, takže jsem ty narážky ignorovala.

Nechala jsem je projít bez odpovědi a počkala ještě pár okamžiků, než jsem sama vešla dovnitř a okamžitě zamířila na záchody. Rychle jsem si umyla obličej a ujistila se, že krvácení z nosu ustalo. Jakmile jsem skončila, prohlédla jsem si nos v zrcadle a usoudila, že není zlomený, i když se na hřbetu a ve vnitřních koutcích očí začínaly objevovat mírné modřiny. Naštěstí jsem pro takové případy s sebou nosila make-up v tyčince a rychle jsem zakryla, co se dalo.

Můj otec mi nedovoloval se líčit, takže tahle jedna tyčinka byla vzácným zbožím, které se mi před ním podařilo schovat. Musela jsem s ní šetřit, takže jsem doufala, že mé budoucí střety s těmi ďáblovými zplozenci se obejdou bez zranění v obličeji.

Určitě se divíte, proč jsem se nikdy nebránila nebo proč víc nenaříkám bolestí. Pravdou je, že v devadesáti procentech případů mám nějaké vážné zranění, kvůli kterému mi tyto drobné oděrky nestojí ani za povzdech. Právě teď jsem měla naražená žebra a modřiny na nohou, které bolely mnohem víc, takže zranění na obličeji mi připadalo jako říznutí papírem. Celý život žiju v bolesti, takže jsem na ni byla zvyklá. Z úst mi unikl povzdech, když jsem si uvědomila, že jsou místa, která make-up dobře nekryje, a vzdala jsem to. Když jsem se přiblížila ke dveřím, zaslechla jsem na druhé straně hlasy a rychle vklouzla do jedné z kabinek.