Snažila jsem se co nejvíce ztišit dech, když jsem uviděla, že dovnitř vešla Sloane se svou partou.

„Tak co? Už jste to s Kaelem konečně oficiálně stvrdili?“ zeptala se vzrušeně jedna ze Sloaniných kamarádek.

Jak se vlastně jmenovala? Melody… nepamatovala jsem si to. Nikdy jsem si nenašla čas naučit se jejich jména mezi všemi těmi útoky na mou osobu.

„Jasně že jo! Bylo to úžasné! Věděla jsem, že není panic, ale ty jeho zkušenosti navíc za to stály!“ rozplývala se Sloane.

„Takže jsi mu řekla, že to bylo tvoje poprvé? Jak na to reagoval?“ zeptala se jiná z holek.

„Ani nápad! Nechtěla jsem, aby se kvůli tomu choval divně, tak jsem nic neříkala,“ přiznala Sloane.

„No, teď když tě ochutnal, tak tě nenechá na pokoji a bude to chtít znova,“ dodala další dívka.

„No a? Ráda pro něj udělám cokoli, stačí, když si řekne. Nechci být jen jedna z těch na jedno použití. Chci, aby se ke mně vždycky vracel, bez ohledu na to, s kým byl,“ řekla Sloane.

„Tak se koukej snažit, aby mu to za tu námahu stálo. To znamená, že musíme jít nakupovat!“ řekla nadšeně ta první. „Nějaké sexy spodní prádlo!“

„Ano, rozhodně! Po škole, platí? Bude z tebe slintat!“ A s tím vycupitaly z toalety a konečně mě tam nechaly samotnou.

Sloane byla panna? A neřekla to Kaelovi? Proč by o takové věci lhala? Zahodila tak vzácnou věc pro kreténa, jako je Kael, který se s radostí tahal s jinýma holkama přímo před ní.

Zavrtěla jsem hlavou, otevřela dveře a ještě jednou se na sebe rychle koukla, právě když zazvonilo na první hodinu. Vyrazila jsem z koupelny a zamířila do první třídy, kam jsem dorazila sotva minutu před začátkem. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že všechna místa jsou obsazená, kromě jednoho vzadu, přímo uprostřed skupiny Divokých andělů.

Skvělé.

S hlavou skloněnou jsem pomalu kráčela k místu, ale zachytila jsem úšklebky, které mi kluci věnovali. Jen musím přežít tenhle den.

„Hej, Záře! Schovali jsme ti místo, ledaže bys raději seděla na tomhle trůnu,“ řekl Milo a se smíchem vystrčil pánev způsobem, ze kterého se mi udělal uzel v žaludku.

„Tohle místo je v pořádku, děkuji,“ řekla jsem tiše a bez dalšího slova se posadila na volnou židli.

Učitel vešel dovnitř dřív, než stačil kdokoli z ostatních prohodit další slovo, a jejich pozornost se konečně odvrátila ode mě. Hodina proběhla bez jakékoli interakce s kluky, kromě několika úšklebků a pohledů. Netušila jsem, proč se ti kluci soustředí zrovna na mě, protože ve srovnání se Sloane a ostatními jsem nebyla nic výjimečného. Nesměla jsem se ani snažit vypadat hezky, ale možná mě právě proto tak rádi trápili, protože jsem tak obyčejná.

Mé vlnité hnědé vlasy sahají skoro do pasu a na tvářích mám neustále růžový náběh, kdykoli vyjdu ven. Moje pleť je velmi lehce opálená a mám štíhlou postavu bez jakýchkoli křivek. To poslední bylo hlavně proto, že moje strava byla přísně hlídaná, aby otec zajistil, že budu přitažlivá pro jakýkoli účel, který se mnou měl. Sloane nebyla jediná, kdo nedávno přišel o panenství, ale jí aspoň záleželo na klukovi, který to udělal. Moje „poprvé“ pro mě nikdy nebude drahocennou vzpomínkou; od toho dne se probouzím s křikem a pláčem.

Když hodina skončila, rychle jsem si sbalila věci a vyrazila ke dveřím. Konečně jsem využila příležitosti vyložit si část věcí do skříňky. Dveře náhle s prásknutím zavřely, jen těsně mi minuly prsty; zalapala jsem po dechu a ucouvla, srdce mi bušilo a oči jsem měla dokořán.

„Záře,“ řekl Cade s úsměvem, když ke mně přicházel.

Jak se ke mně přibližoval, udělala jsem krok zpět a on si povzdechl. „Přestaň ode mě utíkat, Záře.“

Polkla jsem a zastavila se. „Hodná holka, a teď jdeme do třídy,“ řekl, objal mě kolem ramen a vedl mě na další hodinu, kterou jsme zřejmě měli společnou.

Odvedl mě k místu a věnoval klukovi na vedlejší židli pohled, po kterém ten kluk okamžitě zmizel. S vítězným úsměvem se posadil na uvolněné místo. Brzy vešel Kael, na kterém byla Sloane celá zavěšená, a posadil se na mou druhou stranu. Neřekl mi ani slovo, ale cítila jsem na sobě jeho intenzivní pohled, přestože Sloane byla z místa před ním otočená k němu a mlela a mlela o něčem, co mě vůbec nezajímalo. Něco bylo jinak v tom, jak se ke mně kluci obvykle chovali, ale byla jsem zmatená z toho, proč. Často mi prováděli naschvály, někdy až na hranici únosnosti. Teď se snažili být v mé blízkosti a chovali se skoro… majetnicky. Jakou hru to hráli?

Když hodina skončila a já zamířila do jídelny, cítila jsem v patách někoho, kdo mě sleduje. Cade a Milo mě doprovázeli k frontě na oběd, zatímco jsem si vybírala jablko a mléko.

„Jíš ty vůbec někdy, Záře?“ zeptal se mě Milo. „Nebo jsi jedna z těch holek, co se snaží být hubené jako supermodelky?“

Sjel mě pohledem a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Postavu bys na to možná měla, ale na takovou kariéru jsi moc malá.“

Neřekla jsem ani slovo a věnovala pozornost frontě.

„Stejně je moc ošklivá na to, aby dělala modelku. Podívejte se na ni, ani se nemaluje, což to jen zhoršuje. Je to patetické,“ řekla Sloane, vrazila mi do ramene a postavila se do fronty přede mě.

Znovu jsem neřekla nic a držela hlavu skloněnou.

„Sklapni, Sloane,“ vyštěkl Milo. „Ty taky nemáš šanci, tak prostě drž hubu, jestli je ti život milý!“

Polkla jsem a odvážila se po nich střelil pohledem. Sloane měla pusu dokořán, otočila se ke Kaelovi a našpulila rty. „Miláčku, to ho necháš se mnou takhle mluvit?“

Kael pokrčil rameny a odešel, Sloane šla za ním a kňourala.

„Bože, tu holku nesnáším. Její hlas je jako skřípání nehtů po tabuli. Je mi líto Morettiho,“ slyšela jsem Cadea zamručet.

Konečně jsem se dostala na konec fronty a vytáhla peníze, abych zaplatila za ty dvě věci, ale Milo tam vletěl a vrazil kuchařce pár bankovek. Podívala jsem se na něj zmateně.

„Co je, nelíbí se ti, když kluk platí za tvoje jídlo? Není to snad to, po čem holky pořád touží? Víš, je to galantní a tak,“ řekl Milo s domýšlivým úšklebkem.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se, hlas jen o málo hlasitější než šepot.

Podíval se na mě se svraštěným obočím. „Co přesně dělám?“

„Já nevím… sleduješ mě, kupuješ mi oběd… co ode mě chceš?“ zeptala jsem se ho.

Usmál se. „Možná od tebe chci laskavost.“

Povzdechla jsem si. „Co chceš?“

Poklepal si na bradu a předstíral, že zvažuje možnosti. „Co kdybych si tu laskavost zatím schoval.“

Kývla jsem a chtěla odejít, ale Milo a Cade mě každý chytili za jeden loket a odvedli ke svému stolu.

„C-co to děláte?“ zeptala jsem se zběsile a snažila se jim vykroutit.

„Dneska sedíš s námi. Hej, ty! Uhni,“ zařval Milo na jednu z holek sedících u stolu.

Rychle se klidila a Milo mě posadil na její místo.

„Tohle je ta laskavost?“ zeptala jsem se ho tak nahlas, aby to slyšel jen on.

Naklonil se těsně ke mně. „Až budu chtít svou laskavost, budeš dělat víc než jen sedět vedle mě u oběda.“

Polkla jsem a ztichla, ruce jsem si složila do klína a hlavu držela skloněnou. Jídla jsem se ani nedotkla, protože jsem byla příliš nervózní. Měla jsem pocit, že na mě Divocí andělé něco chystají, a v hlavě se mi honily panické teorie, co by to mohlo být. Cítila jsem, jak po mně Sloane hází nenávistné pohledy, takže jsem neřekla ani slovo a ani se nepohnula, zatímco se ostatní kolem mě smáli a vtipkovali. Nepatřila jsem sem, a jakmile zazvonilo, popadla jsem jídlo a vyběhla pryč. Slyšela jsem, jak se Sloane a její kamarádky smějí a říkají o mně věci, kterým se smáli i ostatní u stolu, ale nezůstala jsem, abych slyšela jediné slovo. Nezastavila jsem se, ani když jsem slyšela, jak na mě někdo volá. Jen jsem utíkala, vyrazila bočními dveřmi, zamířila k fotbalovému hřišti a opřela se o zeď schovanou pod tribunou.

*„Co plánují? Proč to prostě neudělají?“* pomyslela jsem si.