„Moje miminko!“ Elowen se probudila s rukou na břiše a srdcem divoce bušícím. „Moje miminko —“

„Elowen, uklidni se —“ Elowen se otočila k muži, který ji oslovil jménem. Byla jeho přítomností šokována a zpočátku nedokázala pochopit, co jí říká.

U jejího nemocničního lůžka seděl Alaric Sterling, nejstarší syn nejbohatší rodiny ve městě Ashford. Přestože na něm byla patrná změna, Elowen ho okamžitě poznala. Byla to postava z její minulosti, někdo, kdo se stal cizincem jí i jejímu manželovi.

V běžný a šťastný den byla Elowen jako sluneční paprsek. Měla dlouhé vlnité blond vlasy, obličej ve tvaru srdce a oslnivě zelené oči. Ten den se však Elowen nemusela dívat do zrcadla, aby věděla, že vypadá hrozně. Před několika hodinami si v autě vyplakala oči, aby ji nakonec zachránil cizí člověk. Po lékařských vyšetřeních a ošetřeních upadla do bezvědomí kvůli citovému vypětí. A nyní se ocitla zpět ve svém zoufalém stavu a propadala panice v neznámém nemocničním pokoji.

„Elowen, to dítě je —“ Alaricův hlas byl sotva slyšitelný, jak se jí to snažil vysvětlit.

Elowen byla ze spatření Alarica stále zmatená, ale poté, co promluvil, se slabě zeptala: „Co? Co je s ním, Alaricu?“

Alaric si povzdechl, zavrtěl hlavou a nešťastným tónem řekl: „Přišla jsi o to dítě, Elowen. Je mi to líto.“

Elowen tam zpočátku jen tak seděla. Jeho slova jí zněla v hlavě: „Přišla jsi o to dítě, Elowen. Je mi to líto.“

V očích ji zaštípaly slzy, než ze sebe vypravila: „Ne… Ne. Ne!“

„Omlouvám se,“ řekl Alaric.

„Ne! To nemůže být pravda!“ křičela. „Tolik jsem si to přála – tolik let!“

„Nezajímá mě Julian, chci jen své dítě! Alaricu, prosím, řekni mi, že to není pravda,“ zvolala Elowen. Vzpomněla si na veškeré své úsilí o početí: návštěvy nemocnic, operaci, injekce i všechny ty doplňky stravy, které musela užívat.

Konečně byla těhotná, ale o své dítě přišla. Proč byl svět tak nespravedlivý?

„To nemůže být pravda. Nemůže!“ Rozšířily se jí nozdry a v návalu vzteku po něm mrštila polštářem. Elowen bylo jedno, že nevědomky míří na Alarica Sterlinga. V tu chvíli jí nezáleželo na ničem jiném než na jejím zármutku.

„Uklidni se, Elowen,“ navrhl Alaric.

„Ne!“ Elowen přes slzy neviděla. Zvolala: „Nemůžu se uklidnit! Nemůžu –“

Elowen nevěděla, kdy a jak se to stalo, ale v další chvíli už ji Alaricovy paže pevně svíraly. Nařídil jí: „Řekl jsem, uklidni se! Uklidni. Se.“

„Nenávidím Juliana! Nenávidím ho! Tohle všechno je jeho vina!“ vykřikla Elowen. Plakala ještě víc, až její slzy smáčely Alaricův drahý oblek.

Zničehonic se jí vybavily naděje, které měla po operaci. Bezmyšlenkovitě mluvila nahlas, zatímco jí po jemné tváři dál tekly slzy: „Já – já se o své miminko chtěla starat, zpívat mu písničky, uspávat ho, vodit ho do školy – tohle – tohle měla být konečně moje chvíle.“

Elowen byla k neutišení. Tělo se jí třáslo s každým hořkým slovem, které vyšlo z jejích rtů, a její pláč se ozýval čirým zoufalstvím. Tvář měla zarudlou a oči oteklé od přívalu slz.

Zatímco si Elowen dál vylévala srdce, cítila, jak Alaricovo sevření kolem jejího pasu a zad sílí. Přestože nechápala, proč tam je a nabízí jí oporu, neprotestovala. V tu chvíli byla Elowen ochotná přijmout útěchu od kohokoli.

Také Elowen silněji sevřela Alarica. Plakala a plakala, dokud jí nedošly slzy. Nevěděla, jak dlouho v jeho náručí zůstala, než utichla. Její stisk povolil a Alaric se odtáhl. Paže jí jemně klesly do klína a oči měla upřené do prázdna.

Následovalo několik minut ticha, kdy Elowen jen přemýšlela o svém těhotenství. Nepronikla ani slovo a nepromluvil ani muž před ní.

Když se konečně na Alarica podívala, nedbale si rukama otřela obličej a zeptala se: „Udělali – udělali všechno, aby mé miminko zachránili?“

„Samozřejmě,“ odpověděl sebejistě. „Ale –“

Alaric polkl a promluvil hlubokým, přesto jemným hlasem: „Měl bych nechat lékařku, aby ti to vysvětlila.“

Pomocí svých silných paží se odsunul z postele a usadil se na invalidní vozík. Trvalo to chvíli, ale nakonec Elowen zareagovala a zamračila se. Pomyslela si: „Počkat, cože? Alaric Sterling je pořád na vozíku?“

Elowen si pamatovala, že Alaric Sterling měl před lety nehodu při lyžování, která vedla k jeho neschopnosti chodit bez opory. Rozhodně však nečekala, že bude Alaric na vozíku až do dnešního dne.

„Dojdu pro lékařku,“ řekl Alaric, než vyjel se svým elektrickým vozíkem ze dveří. „Doktorko Vanceová? Islo? Už se probrala! Pojďte hned sem! Promluvte si s ní. Já o tom dítěti – já nemůžu.“

„Isla?“ Elowen při tom jméně cukla sebou. „Isla Vanceová?“

To poslední, co teď potřebovala, bylo vidět dalšího člena rodiny Vanceových, ale mohla by být Isla někým, komu by se mohla svěřit? Ano, Isla byla z rodiny Vanceových, ale byla to Julianova vzdálená sestřenice, porodnice a gynekoložka.

Krátce nato vstoupila Isla do nemocničního pokoje. Ve tváři se jí zračila vina, když pomalu kráčela k Elowen. Než Elowen stačila cokoli říct, Isla ji pevně objala a plakala s ní. „Je mi líto toho miminka, Elowen. Je mi líto mého hloupého bratrance! Nikdy mu neodpustím, že ti takhle ublížil.“

Elowen, neschopná udržet emoce, se znovu rozplakala.

***

„Obvykle potraty před třináctým týdnem nevyžadují hospitalizaci, ale krvácela jsi víc, než se očekávalo, takže jsem tě tu chtěla nechat alespoň dva dny, abychom měli jistotu, že nenastanou komplikace,“ vysvětlovala Isla opatrně Elowen. „Mám podezření, že to nebyl jen ten pád. Byla jsi pod velkým emocionálním stresem, a to nebylo zdravé.“

Uběhla už více než hodina od chvíle, kdy se dozvěděla o potratu, ale Elowen stále nechtěla, aby Isla odcházela od jejího lůžka. Isla jí tedy jako její lékařka vysvětlila vše, co se jí stalo.

Isla vzala Elowen za ruku a řekla: „Všechno má svůj důvod, El. Jen tomu věř. Modlím se, abys jednou měla další dítě se správným mužem. Julian pro tebe zjevně není ten pravý. Zasloužíš si něco lepšího.“

Se smutným výrazem ve tváři se Elowen podívala na Islu a slabě odpověděla: „Děkuji, Islo.“

Vtom se Elowen otočila ke dveřím a uviděla Alarica, jak ji pozoruje malým průzorem. Elowen byla tak pohlcena svým smutkem, že si nevšimla, že Alaric byl celou tu dobu za dveřmi. A dveře byly samozřejmě pootevřené.

„Alaric — proč je tady?“ zeptala se Elowen sotva slyšitelným šeptem.

Isla vypadala zmateně. Otočila se ke dveřím a pak se podívala zpět na Elowen. Váhavě odpověděla: „Byl to pan Sterling, kdo tě přivezl do nemocnice — vlastně jeho asistent tě donesl na pohotovost.“

„Aha,“ odpověděla slabě Elowen. S pohledem upřeným dolů zamumlala: „Měla bych mu poděkovat.“

Isla vykoukla ze dveří a navrhla: „No, dám ti k tomu příležitost. Musím se věnovat i jiným pacientům, ale ještě se vrátím.“

Poté, co se Isla omluvila, vstoupil Alaric. Elowen měla pocit, jako by se teplota v místnosti prudce snížila, jako by s sebou ten muž přinesl Antarktidu. V hrdle měla v tu chvíli jako v poušti, ale podařilo se jí říct: „Děkuji, že jste mě sem přivezl.“

Nebyla to jen tak ledajaká nemocnice; byla to nejlepší v Ashfordu, Sterling Memorial Center, zařízení vlastněné Alaricovou rodinou.

„Náhodou jsme projížděli kolem tvého auta a všiml jsem si, že jsi v úzkých. Samozřejmě jsem musel pomoci,“ mluvil Alaric klidně a upřeně se na ni díval.

„Musel jste zmeškat velmi důležitou schůzku,“ poznamenala Elowen a rozhlédla se po místnosti. Když jí zrak padl na nástěnné hodiny, strnula údivem, že už je po desáté hodině večer. Ze sídla Vanceových odjížděla v poledne, což znamenalo, že Alaric strávil deset hodin tím, že jí pomáhal!

Elowen pootevřela rty, ale stěží hledala slova. Trvalo další okamžik, než se její pohled vrátil k Alaricovi. „Jednou vám laskavost oplatím. Doufám, že mi to dovolíte.“

Alaric zvedl bradu a jeho výraz byl odhodlaný. „Pamatuj na svá slova, Elowen Everleighová, protože já si tu laskavost vyberu. Prozatím si odpočiň. Dobře jez. Vrátím se.“

V místnosti se rozhostilo těžké ticho, které tam viselo ještě minutu poté, co Alaric odešel.

Když byla Elowen úplně sama, polkla a srdce se jí trochu rozbušilo. Přemýšlela, co tím Alaric myslel. „Že si tu laskavost vybere?“