Když uslyšeli Ronanův hlas, všichni ztuhli. Brielle málem spadla čelist a říkala si, kdo je ten chlap, co sem vpochodoval jako filmová hvězda a vedle kterého vypadal i její idol Declan úplně obyčejně.

Aniž by Ronan věnoval Brielle druhý pohled, ležérně dokráčel k Marcelle. Naklonil se těsně k ní, jeho pohled byl plný žáru. „Promiň, zlato, uvízl jsem v šílené zácpě. Moje chyba.“

Na Marcellině tváři se objevil ušklíbek, chytila Ronana za paži a řekla: „Dokonalé načasování.“

„Vy... Vy dva...“ vydechla Lenora a s vytřeštěnýma očima zírala na Marcellu a Ronana.

Darius v obličeji úplně ztratil barvu, jakmile mu došlo, o koho jde. „Ronane! Vy jste... Marcellin manžel?“

Místností zašuměl šok. Ronan Thorne – tajuplný magnát z rodiny Thorneových, muž, který se právě ujal funkce generálního ředitele Zenith Group.

„Přesně tak,“ řekl Ronan se sebevědomím v hlase. „Oslovil bych vás tcháne, pane Vance, ale vzhledem k tomu, že moje žena už skončila s hraním na tu hodnou, tak to přeskočíme.“ Potom se otočil k Marcelle a pokračoval: „Zlato, je jedno, jestli ti pan Vance dělá potíže se změnou adresy; stejně se stěhuješ ke mně.“

„Jistě,“ odpověděla Marcella. Už se vzdala naděje na jakoukoli slušnost ze strany rodiny Vanceových. Ve skutečnosti chtěli, aby zmizela, ale pořád něco předstírali, protože se báli o svou pověst a tu svou drahou firmu. Bylo to odporné.

„To není možné... Marcello, kdy ses zapletla s panem Thornem? Nikdy ses o něm nezmínila.“ I Brielle, královna přehnaných reakcí, byla naprosto vyvedená z míry a mluvila v čirém úžasu.

Ronan byl jedním z nejžádanějších starých mládenců ve městě – nesmírně záhadný, což mu jen přidávalo na přitažlivosti. Přestože byl velmi mladý, už teď rozhodoval o rodinném podniku Thorneových. Na pozici generálního ředitele v Zenith Group vplul tak, že smetl každého, kdo mu stál v cestě, jako by se pro to narodil.

Všude se mluvilo o Ronanově vládě železnou rukou. Protože neexistovaly žádné jeho fotky, všichni si mysleli, že to musí být nějaký netvor. A teď se tu objevil a dokázal, že by mohl být tím nejlepším úlovkem ve městě.

„Odkdy ti dlužím hlášení o svém životě?“ odsekla Marcella a podívala se na Brielle s naprostým opovržením.

Brielle to zabolelo, ale skryla svou bolest, zakryla si obličej a začala plakat: „Marcello, já prostě nechápu, proč mě tak nenávidíš...“

Jaxon vyštěkl: „Nech toho, Marcello! Brielle k tobě byla vždycky jen milá. Od té doby, co ses vrátila, se mohla přetrhnout, aby ses cítila dobře. Proč se do ní navážíš?“

„Přestaň, Jaxone. Já...“ Brielleiny vzlyky nabraly na intenzitě, bylo to vykalkulované představení, které mělo v Rononových očích vykreslit Marcellu jako tu zlou. Netušila, jak se Marcelle podařilo ulovit někoho jako Ronan, ale přes její mrtvolu by dovolila, aby si její vesnická sestra odnesla takovou cenu. V Brielliných očích měli všichni ti nejlepší chlapi patřit jí; Marcella se jí nemohla ani rovnat.

Pak se do toho vložil Ronan: „Zlatíčko, herecký výkon tvé sestry... to je na Oscara.“

„Miláčku, ty máš pro talenty opravdu oko,“ popichovala ho Marcella.

„To si piš. Potkal jsem jich až moc, jako je ona; je mi z toho zle.“

Z jejich hravých narážek přeběhl Brielle mráz po zádech. „Pane Thorne, já... já taková nejsem,“ koktala a snažila se zachránit situaci.

Darius řekl chladným hlasem: „Pane Thorne, nemyslíte, že zacházíte trochu moc daleko? Brielle je hodná, nevinná dívka. Nemůžete o ní takhle mluvit.“ V této válce o území mezi Vance Group a Zenith Group Darius necouvl. Měl na své straně věk a zkušenosti – Vance Group vybudoval od nuly. Žádný mladý, dravý generální ředitel ho nehodlal zastrašit, bez ohledu na to, jak byl elegantní.

„Pojďme odsud, ať můžeme tvoji adresu změnit na tu moji,“ řekl Ronan Marcelle s úšklebkem na rtech. „Nemůžeme dopustit, aby ti v téhle společnosti odumíraly mozkové buňky.“

„Dobře, jdeme.“

Ruku v ruce zamířili Ronan a Marcella k úředníkovi. Ukázali oddací list a v tu ránu byla Marcellina adresa oficiálně spojena s Ronanovým účtem.

Bylo to potvrzeno – byli manželé. Pohled na ten list a schválení personálem rodinu Vanceových těžce zasáhly. ‚Kdy se Marcella a Ronan dali dohromady? Jsme úplně mimo!‘ volali v duchu.

S vyřízenými papíry Marcella vedla Ronana ven. V tu chvíli Lenora vybuchla: „Marcello, ty ses zbláznila?! Proč jsi neřekla ani slovo o tom, že se vdáváš?“

„Paní Vanceová, šetřete dechem. Skončili jsme. Od teď nemá můj život s rodinou Vanceových nic společného,“ řekla Marcella s nečitelným výrazem a táhla Ronana k východu.

Zoufalá a uplakaná Brielle vynesla svou poslední kartu. „Marcello, vzpomeň si na své zasnoubení s Declanem! Co čest našich rodin a Declanovy city?“

„Vypadá to, že teď jsi jediná dcera rodiny Vanceových ty, Brielle. Declan je celý tvůj,“ odsekla Marcella bez váhání a pevněji stiskla Rononovu ruku. „A to si myslíš, že bych svého muže někdy vyměnila za nějakého takového chlapa? Prosím tě,“ ušklíbla se na Brielle.

Ronan neskrýval pobavení. „To je moje holka.“

„Připrav se, že doma toho uslyšíš víc.“ Marcella na něj mrkla.

Odešli a závist přítomných dopadla na Brielle jako tuna cihel.

Brielle soptila, její sny se hroutily. Declan vedle Ronana vypadal jako úplná nula; teď chtěla Ronana. ‚Jak by se někdo jako Marcella, která nemá nic – ani rozum, ani úroveň – mohla k Ronanovi hodit? V žádném případě! Jenom já jsem mu rovna,‘ říkala si pro sebe.

Darius jim byl v patách a křičel za Marcellou: „Tohle je tvoje poslední šance, Marcello! Zahazuješ jmění rodiny Vanceových. Myslíš si, že se o tebe rodina Thorneových bude zajímat bez vlivu tvé vlastní rodiny?“

„Miláčku, pan Vance si myslí, že bych se měla bát,“ řekla Marcella a zamrkala řasami na Ronana, hrajíc tu scénku dál.

Ronan na ni shlédl s úšklebkem. Měl by pochválit její herectví, nebo vtipkovat o tom, jak se do toho vžila? „Nebojte se, pane Vance. Jsem s Marcellou kvůli tomu, kým je – ne kvůli moci nebo postavení. Po mém boku má veškerou moc, kterou kdy bude potřebovat.“