Brielle vzlykala: „Ne, Jaxonovi, nebuď tak prchlivý. Marcella za to nemůže. Asi jsem udělala něco špatně, aniž bych si to uvědomila...“

Myslela si, že se Jaxon chystá k fyzickému útoku, a tak natáhla ruku, aby ho zadržela, a se slzami v očích zavrtěla hlavou. Její slzy zkropily Jaxonovu paži a probudily v něm ochranitelské instinkty.

Jaxon, se svým vzhledem idola z plakátů, který zdědil po Dariovi a Lenoře, se jen stěží ovládal. Jeho pohled upřený na Marcellu vypadal, jako by byl připraven každou vteřinu vybuchnout a verbálně ji rozcupovat.

Marcella mezitím stála naprosto klidná. Připadalo jí to vtipné. Tím, že už k nim necítila žádné citové pouto, viděla jejich vystoupení jako to ubohé divadlo, kterým ve skutečnosti bylo. Jaxon kolem sebe házel slovy jako „stvůra“, aby se zastal své drahé sestry Brielle, ale neviděl vlastní pokrytectví – Marcella byla také jeho sestra.

Darius nakonec promluvil s nabídkou. „Marcello, máš poslední šanci. Omluv se a možná to všechno nechám plavat.“

Marcella se střetla s Dariovým pronikavým pohledem, aniž by ucukla.

Darius, obraz úspěchu ve svém padnoucím obleku a s pěstovanou, atletickou postavou, díky které vypadal mladší, než ve skutečnosti byl, vyzařoval sebevědomí. S jednou rukou v kapse z něj čišela autorita, se kterou si nebylo radno zahrávat.

Stará Marcella by možná ustoupila, aby otci udělala radost, ale už to nebyla ta naivní dívka jako dřív.

Darius si všiml Marcellina ocelového odporu a jen neznatelně se zamračil: „Proč ten vzdor? Snažíš se nás ztrapnit? Je to pro tebe všechno jen nějaký vtip?“

„Respekt musí být oboustranný! Nic vám nedlužím,“ vyštěkla Marcella a ukázala mu odvážný prostředníček.

Místnost utichla. Nikdo to nečekal – ne od Marcelli. Darius vypadal, jako by dostal facku, šokem ustrnul.

Lenora zavrčela: „Je to tvůj táta, Marcello! Vzal si dneska volno v práci jen kvůli tobě –“

„Končím s tím, že jsem pro rodinu Vanceových problém, a oficiálně se stěhuju. Není to snad to, co jste chtěli? Pojďme to uzavřít, pane a paní Vanceovi,“ řekla Marcella a přerušila ji. Její trpělivost byla u konce.

„Ty... Já jsem tvoje matka! Jak se mnou můžeš takhle mluvit, ty nevděčnice!“ Lenora byla bez sebe. Nemohla uvěřit, že tohle je ta plachá dívka, kterou si pamatovala.

„Matka? Vážně, paní Vanceová? Zdá se, že máte oči jen pro Brielle. Viděla jste mě někdy doopravdy? Není můj odchod přesně to, co jste chtěli?“ ušklíbla se Marcella.

„Marcello, jestli tě pořád trápí ta věc v obchodě Chanel, tak jsem se omluvila. Co víc ještě chceš?“ Lenora to vnímala jako záchvat vzteku. ‚Proč nemůže být Marcella milá jako Brielle?‘ pomyslela si pro sebe.

Marcella s tím nechtěla mít nic společného. „Zapomeňte na to!“ Popadla své dokumenty a zamířila k přepážce, aby si změnila adresu. Už odmítala znovu prožívat ty bolestivé části své minulosti. Rodina Vanceových od ní dostala dost – za celý jeden život. Teď začínala znovu a Vanceovi byli historií. A dobře, že tak.

„Drahý, s Marcellou jsem v koncích. Teď je to na tobě,“ povzdechla si Lenora a mnula si spánky, jako by přehazovala zodpovědnost na Daria.

Darius sevřel ruce v pěsti a jeho tón byl plný potlačovaného vzteku. „Marcello, moje trpělivost je u konce. Zahráváš si, mladá dámo.“ Myslel si, že jeho přísné varování zabrání Marcelle v tom, aby dál vířila prach. Opustila svou minulost vesnické nuly, aby se stala členkou rodiny Vanceových – což byl ve světě velký skok vzhůru. Darius se postaral o to, aby jí nic nechybělo; teď si žila na vysoké noze. Pochyboval, že by se vzdala všech výhod a potenciálního dědictví jen proto, aby něco dokázala. V Dariových očích to jen předstírala.

Teď se Darius díval na Marcellu s ještě větším opovržením než kdy dřív. To, že se po sídle plížila jako nějaký obyčejný člověk, bylo dost špatné, ale že se teď takhle zoufale snaží o jeho pozornost? Tuhle hru už znal. Nemohl uvěřit, že by klesla na takovou úroveň – Marcella měla vždycky talent na to, aby byla zklamáním.

U přepážky Marcella práskla pasem o stůl. „Jsem tu, abych si změnila adresu.“

Úředník, který už viděl všelijaké rodinné rozbroje, střelil pohledem po Dariově skupině a opatrně řekl: „Slečno, možná byste si to měla nejdřív promluvit s rodinou...“

Marcella ho přerušila, chladněji než kdy dřív: „To není moje rodina.“

Darius se zatvářil, jako by právě kousl do kyselého jablka. Vyrazil by ji v tu ránu, ale ten veřejný rozruch, který by to způsobilo? To by pro image nebo podnikání rodiny Vanceových nebylo dobré.

„Tati, mami, nemůžete Marcellu jen tak nechat plavat. Nemyslela to tak; jen si potřebuje upustit páru.“ Brielle na ně apelovala a snažila se obměkčit jejich srdce, ale Dariuse tím jen víc podráždila. „Brielle, dost. Jsi příliš hodná a naivní. Marcella na to, aby byla tvou sestrou nebo členkou rodiny Vanceových, prostě nemá.“

Jaxon se přidal: „Brielle, nech to být. Zapomeň na Marcellu. Je to stvůra.“

Když se za ni nikdo z rodiny nepostavil, Brielle se zhroutila. „Tati, mami, Jaxone...“ Popotáhla, „mami, neříkala jsi, že se Marcella musí vdát, než ji budeme moct vymazat z rodinných záznamů? S nikým se ani neschází; nemůže nás jen tak opustit.“

Brielleino připomenutí Lenoru osvítilo. „V žádném případě ti to nepodepíšu, Marcello. Z rodiny Vanceových se jen tak neodchází a nepřichází,“ vynesla Lenora svůj triumf. Měla už Marcelliných dramat plné zuby. Vyhodit ji poté, co ji po jednadvaceti letech našli, by byla společenská noční můra. Lenora si byla jistá, že Marcella jen dělá divadlo a že nakonec dostane rozum. Po Lenořině pohledu na Daria se celá skupina chystala k odchodu. Bez jejich pomoci neměla Marcella šanci na změnu svého statusu.

Vtom se náhle někdo vřítil dovnitř, jako by vypadl přímo z filmového plátna. „Zlatíčko, omlouvám se, že jdu pozdě.“