POHLED: Viktor.

Před jednadvaceti lety.

Mork v mých kostech působil, jako by se měnil ve vroucí olovo.

Křečovitě jsem svíral hranu dřevěného okenního parapetu, až mi klouby zbělely, zatímco mým tělem otřásl prudký třas. Po čele mi stékal pot a pálil mě v očích, ale já nemohl ani mrknout. Nemohl jsem ani pořádně dýchat. Plíce mi v hrudním koši připadaly příliš velké, rozpínaly se proti kostem, až jsem si myslel, že se mi hruď prostě rozskočí.

Byla noc mých třináctých narozenin. Za normálních okolností by kluk v mém věku venku oslavoval. Právě teď jsem měl být dole u kaňonu, sedět s kamarády u praskajícího táboráku, smát se hloupým vtipům a předstírat, že už jsme dospělí muži. Ale u kaňonu jsem nebyl. Řekl jsem jim, že mi není dobře, a zamkl se ve své zatemněné ložnici, abych vytrpěl vnitřní válku, kterou jsem nedokázal pochopit.

Něco se mnou bylo strašně špatně. Celý den jsem cítil, jak mi to hnisá pod kůží – jakási pradávná, děsivá bytost, která mi nemilosrdně drásala vnitřek hrudního koše. Nebyla to jen nemoc; byla to zoufalá, rozzuřená přítomnost dožadující se svobody. A co bylo spouštěčem tohoto neslýchaného mučení? Obrovský, oslepující úplněk, který těžce visel na noční obloze.

Jeho stříbrné světlo proudilo oknem ložnice a omývalo mé třesoucí se ruce. Pokaždé, když se měsíční svit dotkl mé kůže, žilami mi projela nová vlna nesnesitelné bolesti. Neuniknutelný tah měsíce vytahoval z nejtemnějších hlubin mé duše cosi monstrózního. Byl jsem vlkodlak, to ano, ale bylo mi teprve třináct. Ještě jsem neměl mít svého vlka. Tohle nebylo normální probuzení.

Mé emoce ve mně páchaly naprostou spoušť a vířily v chaotickém víru paniky, vzteku a mučivé klaustrofobie. Potřeboval jsem ventil. Hranice mého vlastního lidského těla mi připadaly jako dusivé vězení.

„Viktore... co se děje?“

Jemný, známý hlas mé matky dolehl skrze těžké dubové dveře mé ložnice. I přes mlhu mé agónie mě její něžný tón zatahal za srdce. Znela upřímně ustaraně, její kroky se zastavily těsně před mým pokojem.

„Nechte mě prostě být, prosím,“ vypravil jsem ze sebe chraplavě; můj hlas zněl neuvěřitelně cize i mým vlastním uším.

Strach. Hluboký, paralyzující strach mě sevřel pod krkem. Děsil jsem se sám sebe, té bytosti, která bezohledně přebírala mou anatomii. Ještě silněji jsem zabořil prsty do okenní římsy a zíral na zářící kouli na obloze. Nespouštěl jsem oči z měsíce a modlil se, aby agónie ustoupila, aby se mé tělo prostě vrátilo do normálu.

„Nech ho být, nestojí za to.“

Chladné, ostré opovržení v otcově hlase prořízlo chodbu a zasáhlo mě silněji než jakákoli fyzická rána. Zadrhl se mi dech. Ani teď, když jsem zjevně trpěl, nedokázal skrýt svůj absolutní despekt vůči mně. Byl Alfou naší smečky – silný, bezohledný a nelítostný muž. A nenáviděl mě. Vždycky mě nenáviděl s pálivou, iracionální vášní, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit.

Srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo a tlouklo do žeber silou beranidla. *Buch. Buch. Buch.* Ten zvuk mi rval uši. Nenáviděl jsem to. Bylo to, jako by se něco ve mně z plných plic dožadovalo vypuštění do světa. Zavřel jsem oči a zoufale se snažil uklidnit, zatlačit to monstrum zpět do klece.

Ale bylo to naprosto marné. Bolest vyostřila mé smysly do děsivé míry. Najednou jsem slyšel všechno. Hlasy ozývající se celým domem. Vrzání podlahových prken. Šustění větru.

Proč se mi to děje?

Zatímco moji rodiče ustupovali dlouhou chodbou ke své hlavní ložnici, slyšel jsem každé jedovaté slovo, které nedbale opustilo otcova ústa.

„Valerie... je to dítě. Musí s ním být něco v nepořádku,“ zašeptala matka a v jejím hlase byla slyšet mateřská úzkost, když vstupovali do svého pokoje.

„Je to neposlušný vořech. Naprosto nic mu není,“ odsekl otec a z jeho tónu kapal čirý jed.

Hluboko v mých útrobách vzplanula jiskra bílého hněvu, která prořízla fyzickou bolest. Rozhořela se v ohnivou, nekontrolovatelnou vášeň. Proč mě sakra tak nenáviděl? Byl jsem jeho krev a maso. Byl jsem jeho syn. Přesto o mně mluvil, jako bych byl nějaká nákaza.

Srdce mi bušilo hlasitěji a sekundovalo neúnavnému tepání bolesti hlavy, která mi rozštěpovala lebku. Měsíc nutil mou krev zpívat násilným neklidem. Odjakživa jsem se za úplňku cítil trochu neklidný. Jistě, byl jsem vlkodlak, ale tohle nebylo normální a nebylo to tak, že bych už měl vlka, který by mohl výt na nebe.

„Nejsem neposlušný,“ zašeptal jsem do prázdného pokoje a hlas se mi třásl potlačovaným vztekem.

Co jsem kdy udělal špatně? Třináct let jsem se mohl přetrhnout, abych vyhověl jeho nesplnitelným nárokům na Alfu. Trénoval jsem, dokud mi neselhaly svaly, polykal jsem svou hrdost, dodržoval jsem každé přísné pravidlo, které zavedl. Ale nikdy jsem nebyl dost dobrý.

„Je to bezcenný kus odpadu,“ otcův hlas jasně dolehl skrze stěny a zpečetil můj osud. „Ten umře mladý. Věř mi.“

Jeho slova byla poslední sirkou v místnosti plné benzínu.

Má krev nezačala jen vřít; vybuchla. Ta naprostá nespravedlnost, neutuchající krutost jeho předpovědi, přetrhla poslední zbývající nit mé zoufalé potřeby jeho uznání. Nehty se mi zběsile zaryly do dřevěného parapetu. Z mých rtů se vydralo hluboké, hrdelní zavrčení – zvuk, který byl příliš hluboký, příliš monstrózní na to, aby vyšel z třináctiletého chlapce.

Viděl jsem jen rudě. Racionální, lidská část mého mozku byla okamžitě pohlcena přílivovou vlnou zvířecí zuřivosti. Měl jsem dost toho, že to musím poslouchat. Skončil jsem se snahou potěšit muže, který se nemohl dočkat mého pohřbu.

Otočil jsem se a vyrazil přes pokoj. Popadl jsem kliku dveří ložnice a trhl. V náhlém, explozivním nárůstu nové, monstrózní síly jsem dveře nejen otevřel – vytrhl jsem je úplně z kovových pantů. Dřevo se mi v rukou s praskotem roztříštilo, ale bylo mi to jedno. Odhodil jsem je stranou a vyřítil se dlouhou chodbou k pokoji rodičů.

Každá provokativní poznámka, která vyšla z otcových rtů, mi zněla v hlavě a s každým mým těžkým krokem můj vztek stoupal výš a výš. Došel jsem k jejich zavřeným dveřím a rozrazil je, přičemž jsem zopakoval ten násilný akt, aniž bych si plně uvědomil, že jsem jejich těžké dveře ložnice vyrval čistě z rámu.

Matka vydala děsivý, pronikavý výkřik a zavrávorala dozadu.

Otec se prudce otočil a jeho tvář se proměnila z podráždění v čistý, nefalšovaný šok. Poprvé v mém mizerném životě vypadal ten velký, děsivý Alfa pozoruhodně malý.

„Co je to sakra za...“ zašeptal s vytřeštěnýma očima, naprosto si neuvědomujíc, že zírá na svého vlastního syna.

Zasvítil jsem na něj pohledem. V okamžiku, kdy se mé oči střetly s jeho, mým tělem projela mučivá, oslepující bolest. Přeměna oficiálně začala.

Měl jsem pocit, jako by mé kosti byly doslova zapáleny a zároveň drceny. Slyšel jsem odporný zvuk vlastní kostry, jak praská a znovu se plete v nepřirozené rychlosti. Páteř se mi prohnula dozadu v hrůzném úhlu, obratle hlasitě křupaly. Svaly mi naběhly a roztrhaly látku mého oblečení.

„Nejsem odpad! Nejsem neposlušný!“ zavrčel jsem, ale už to neznělo jako slova. Byl to zkreslený, dunivý řev, který rozvibroval sklo v oknech. Bylo mi jedno, že mi agónie trhá maso. Nepoznával jsem vlastní hlas. Nedokázal jsem ani pochopit, co se děje s mým tělem.

Otcovy oči se rozšířily jako talíře. Instinktivně ustoupil o krok, hlavu zaklonil, aby se mnou udržel oční kontakt.

V mlze bolesti jsem se zamračil. Proč ke mně vzhlíží? Byl to mohutný muž, mnohem vyšší než já. Ale jak mé klouby praskaly a nohy se přestavovaly, uvědomil jsem si, že se nad ním tyčím.

„Ty bezcenný vořechu! Jak se opovažuješ! Co jsi sakra zač!?“ zařval otec a jeho šok se rychle rozpustil zpět v jeho typickou zuřivost. Narovnal ramena a vrhl na mě svůj příkaz Alfy.

Vždycky nenáviděl, že na mě jeho nadpřirozený příkaz Alfy nikdy pořádně nefungoval. Věděl jsem, že to byl jediný důvod, proč mě tak nemilosrdně bil, kdykoli jsem neposlechl – aby mi silou ukázal, že je fyzicky silnější, když mě jeho dominance nedokázala zlomit psychicky. Ale proč to pro něj byla tak velká věc?

Dnešní noc působila jeho aura Alfy jako ubohý vánek proti tyčící se hoře mého vzteku. Narazila do mě a roztříštila se. Ani v nejmenším mě neovlivnila.

„Nejsem bezcenný! Proč mě tak nenávidíš?!“ zavrčel jsem; ten zvuk se dral z čenichu, který si bolestivě razil cestu ven z mé lidské tváře.

Otcova tvář se zkřivila do masky čirého odporu. I tváří v tvář děsivé proměně mu jeho pýcha nedovolila ustoupit.

„Říkal jsem ti, že je to zrůda...“ zašeptal a z jeho hlasu kapal nezaměnitelný hnus a chladné opovržení.

Slovo *zrůda* mi zaznělo v mysli a přetrhlo úplně poslední řetěz držící bestii na uzdě. Vztek ve mně vzplanul, zatměnil veškeré lidské myšlení a já se na něj vrhl.

To, co následovalo, působilo přesně jako horečnatá noční můra. Byl jsem uvězněn v děsivém stavu dvojího vědomí. Jasně jsem viděl, co se děje, sledoval jsem, jak se krveprolití odvíjí, ale zároveň jsem neměl vůbec žádnou kontrolu. Byl jsem bezmocným divákem uvězněným na sedadle spolujezdce ve vlastním těle.

Podíval jsem se dolů a uviděl mohutné, černě ochlupené pracky vybavené ostrými, prodlouženými drápy. S odtažitou fascinací jsem sledoval, jak ty drápy švihly dopředu a krutě se zaryly do otcovy hrudi. Necítil jsem fyzický náraz. Necítil jsem, jak jeho maso ustupuje. Moje fyzické vjemy byly zcela utlumeny, nahrazeny strašidelným, děsivým klidem, který mi zaplavil mysl.

Sledoval jsem, jak je muž, který mě celý život týral, trhán na kusy jako mokrý papír.

A pak se svět pode mnou náhle propadl. Všechno zčernalo.

***

Když jsem konečně přišel k sobě, stál jsem úplně nahý uprostřed ložnice svých rodičů.

Pomalu jsem zamrkal, zrak se mi vyjasnil a srdce mi okamžitě kleslo do žaludku. Kdysi krásný, prosluněný letní pokoj na venkově se proměnil v nevýslovnou noční můru. Byla to doslova jatka.

Roztrhané, k nepoznání znetvořené kusy masa a kostí byly rozesety po podlaze z tvrdého dřeva. Řeky husté, tmavě rudé krve se hromadily v rýhách dřeva. Hluboké, násilné stopy po drápech hyzdily každý centimetr stěn i podlahy. Silný, kovový pach měďnaté krve znečišťoval vzduch, byl tak hustý a štiplavý, až mě napnulo na zvracení.

Zavrávoral jsem dozadu, čistá hrůza zaplnila každou skulinu mé mysli. Podíval jsem se na své ruce. Byly celé od krve, tmavá červeň byla zaschlá i za mými lidskými nehty.

Zběsile jsem skenoval podlahu, dýchal jsem v mělkých, panických zášklebech. Pamatoval jsem si ten vztek. Pamatoval jsem si, jak jsem napadl tátu, jak jsem sledoval své černé drápy, jak ho trhají.

Ale... co máma?

Slepě jsem vyrazil přes zničený pokoj a obcházel těžký, převrácený rám postele, který byl roztříštěn na kousky. Došel jsem na druhou stranu, srdce mi bušilo ve zběsilém rytmu.

Pak jsem se náhle zastavil.

Na krví nasáklých podlahových prknech ležela osamocená, uťatá ruka.

Byla bledá, jemná a na štíhlém prsteníčku volně spočíval tenký zlatý kroužek.

Maminčin prsten...

Maminčina ruka.

Vzduch mi byl násilně vyražen z plic. Kolena se pode mnou podlomila.

„Ne...“ zašeptal jsem, ten zvuk byl naprosto dutý. „Jak jsem mohl napadnout mámu... Ne. Ne. Ne.“

Srdce mi nemilosrdně bušilo do hrudního koše. Převalila se přese mě dusivá vlna zoufalství a já si zoufale přál vrátit čas. Přál jsem si, abych ty dveře nikdy neotevřel.

Udělal jsem to já. Zavraždil jsem vlastní rodiče a neměl jsem sebemenší tušení, jak se to stalo. Neměl jsem žádnou vzpomínku na to, že bych obrátil drápy proti ženě, která mě tak jemně přišla zkontrolovat ke dveřím.

Ale jak jsem klečel nahý v troskách své rodiny a zíral na uťatou ruku své milované matky, jedna děsivá pravda se stala křišťálově jasnou.

Táta měl pravdu.

Byl jsem zrůda. Děsivá, neovladatelná hříčka přírody. Ať už jsem se dnes v noci proměnil v jakoukoli monstrózní bytost, nebyl to normální vlkodlak. Byl to nelítostný vrah.

To byla moje první mučivá proměna. Úplně poprvé, co jsem násilně vzal někomu život.

Ale zdaleka ne naposledy.