*Zřekla jsem se Luny.* Přestala jsem hledět na jas, který vysílala do temné noci, i na hvězdy, jež zrodila na širé obloze. Má duše, která s každým mým nadechnutím prahla po mém Lunou požehnaném druhu, se dál utápěla v touze, jež nebyla nikdy ukojena, neboť Luna mé přání nikdy nesplnila. Udržovala mě v neustálých modlitbách. Držela mě ve své dlani, hrála si se mnou jako se svou hračkou a den za dnem, krůček po krůčku, drtila mé sny a neumírající naději.

Luna se mi vysmívala; obdarovávala vlčice v mém okolí vším, po čem jejich srdce toužila, ale mě ne. Sledovat své přítelkyně, jak nacházejí své druhy a dávají svou lásku všem na odiv, ve mně vyvolávalo pocit, že ten můj se ztratil v tiché temnotě a už se nikdy neobjeví na můj dosah.

Kdykoli se den zachmuřil pod náporem šedých mračen, nafouklých a připravených zrodit déšť, a kdykoli se schylovalo k bouři s hlasitým hřměním a blesky, ten zvuk a pohled mi ho připomínaly. Jemný chladný vánek, který mě hladil po kůži, kolébán zvukem vln líbajících břeh, mi ho připomínal. Muže, který byl můj, ačkoli jsem ho nikdy nepotkala. Jediné, co jsem měla, byl pocit v mé duši.

Říkalo se, že o svém druhovi míváte sny, ale mně se nezdálo nic. Bděla jsem dlouho do noci, i když Luna spala, a doufala, že až zavřu oči, dostane se mi toho požehnání a spatřím ho alespoň na okamžik. Ale ani toto prosté semínko naděje mi nebylo darováno. Neměla jsem nic.

Každý uplynulý den se Luna starala o to, abych viděla čisté štěstí zalité medem, které se vznáelo kolem spřízněných dvojic. Dohlížela na to, abych trpěla a každou noc smáčela polštář slzami. Bylo to tak nespravedlivé. Proč zrovna já?

V touze utišit bolest svého srdce jsem s trýzní v duši vyhledala jiného. Takového, který nebyl můj. Vzepřela jsem se jejím naukám i přáním, chopila se otěží vlastního života a vytrhla je Luně z rukou. Ne, nebylo mezi námi žádné pouto, žádná přitažlivost. Byl to jen muž, s nímž jsem vyrůstala, a tak se stal mou útěchou.

Sledovala jsem, jak ze štěněte, s nímž jsem si hrála, roste v dospívajícího mladíka a nakonec v dospělého muže. Jak mohutněl, jak se mu dmul hrudník, rýsovaly svaly, hustly vlasy a zostřoval pohled. Věděla jsem však, že ke mně nic necítí a hledí na mě jen tak, jak se bratr dívá na sestru.

Bez ohledu na to, jak usilovně jsme se mezi sebou snažili vytvořit pouto, nedokázal ho naplnit. Prázdnota v mé duši dál rostla a zvětšovala se pokaždé, když se naše oči setkaly. Žádná jiskra, žádná láska, nic – jen tísnivý chlad. Ale já k němu chovala city, které on odmítal opětovat. Když si nakonec našel svou družku, nedokázala jsem v sobě najít sílu nechat ho jít, protože byl jediný, koho jsem měla a kdo mi ukázal, jaké to je mít muže.

Má rozhodnutí byla tak strašně chybná; má duše každou noc naříkala a vzlykala a její pláč přetékal přes hradby čisté, palčivé lítosti.

Po letech mé bolestné existence se objevil Rogan. Bestie, která se vynořila z lona kruté, hřmící bouře. Muž, po kterém jsem toužila. Zastihl mě nepřipravenou a já podlehla kouzlu, které vysílal ze svých oceánových očí. Kouzlu, které jsem nedokázala zlomit, a v tu chvíli jsem věděla, že mám potíže. Vteřinu poté, co se naše pohledy střetly, jsem věděla, že mi způsobí bolest, a kdyby byl lukostřelcem s ohnivými šípy, s radostí bych se stala jeho terčem a uhořela v plamenech.

Tento málomluvný muž, který promlouval pouze očima, mě zasáhl jako blesk a dokázal mi, že bez ohledu na cokoli, bez ohledu na to, jak bolestně nebo osaměle jsem se cítila, jsem měla počkat. Že jsem měla zůstat taková, jaká jsem byla, dokud nám osud nedovolí zkřížit cesty. Že jsem měla trénovat a sbírat sílu, abych byla hodna stát po jeho pravici. Že jsem měla věřit v něj. V nás.

Byli to bratři – muž, o něhož jsem usilovala, a můj druh. Rogan, ten dospívající chlapec, k němuž jsem měla jako štěně tak blízko, zmizel a nahradil ho barbar; děsil mě, když bez mrknutí oka pobíjel zástupy. Žádná lítost, žádná bolest, jeho vnitřní šelma měla často navrch, drala se kupředu a ovládala jeho smysly. Byli si rovni.

Jak bych se mohla spojit s takovým mužem? Jak bych ho mohla přimět, aby mě nazval svou? S mužem, který nepotřeboval přítomnost Luny. Nebyla jsem pro něj touhou ani nutností, na rozdíl od toho, čím byl on pro mě. Způsob, jakým se na mě díval... cítila jsem to až v morku kostí. Nezájem. Nechtěná... nepotřebná.

Kvůli mým minulým činům s jeho bratrem mě v jeho očích uvidí jako slabou a nehodnou, ale pro mě bude on vždy ten, kdo si zaslouží vše.

I když jsem slabá, budu bojovat až do posledního dechu. Za něj a za své právoplatné místo v jeho smečce, protože on je ten, koho jsem milovala ještě dřív, než se naše oči setkaly. On je můj a já jeho. Ne nadarmo mu říkají *Král*, protože on je král. Můj král.