„Seryno. *Kde máš vychování?*“ Nízký, hluboký a káravý hlas mého otce se mi pomalu vkrádá do uší.

S hlavou zabořenou do jeho krku a rukama pevně obemknutýma kolem jeho těla zůstávám stát bez hnutí jako umíněný mezek, nesvá ze všech těch smíšených pachů přítomných vlků, které nedokážu rozpoznat. Je to poprvé, co cestuji mimo svou smečku, a jejich přítomnost mě trochu děsí.

„Otoč se k našim hostitelům.“ Trochu zvýší hlas a já sebou trhnu; vím, že pokud neuposlechnu jeho slov, budu toho litovat. Z otce strach nemám, protože je ke mně vždy jemný a laskavý, přesto ho respektuji pro to, jakým je alfou. Nedovoli neposlušnost před ostatními, to vím.

Tváře mi hoří ostychem, jak pomalu natáčím tělo na stranu na znamení poslušnosti. Otec se sehne a pouští mě, mé nohy dopadají na mramorovou podlahu. Cítím na sobě pohledy a rychle se snažím utéct a schovat se za matčinu sukni, ale ta na tom nechce mít žádný podíl – jemně mě dlaní postrčí dopředu a přiměje mě postavit se našim hostitelům tváří v tvář.

„Ahoj, Seryno.“ Jemný hlas vlčice mě přiměje zvednout hlavu, abych se na ni podívala. Na tváři má vlídný úsměv a oči se jí lesknou jako třpytky, které používám při svém tvoření. Dlouhé černé vlasy jí splývají jako hedvábí, je překrásná. Vypadá úplně jinak než naše ženy. Při našem přivítání působila mnohem vznešeněji.

„Dobrý den. D-Děkuji za pozvání,“ zašeptám s drobnou pukrlatou a s rukama sepjatýma před sebou. Říkám slova, která mě matka učila odmalička. Energie v místnosti není klidná, je horká, jako by hořela. Vím, že tito vlci mají vyšší postavení, protože jejich aura přímo plane.

„Kolik je ti let, Seryno?“ Další hlas. Neženský, patřící muži. Zcela jiný než otcův. Je hlubší a silnější. Hlas, který by člověka srazil na kolena, kdyby se zvýšil. Letmo pohlédnu na otce a ten s úsměvem přikývne, čímž mě povzbuzuje, abych odpověděla.

„P-Pět let, alfo,“ odpovídám, neschopná pohlédnout mu do očí, hlavu stále sklopenou. Vím, že tuhle smečku vede on, což mě stresuje o to víc, abych si dávala pozor na svá slova i činy.

„Omlouvám se, alfo Sigurde, je velmi plachá,“ uchechtne se můj otec a alfa Sigurd se srdečně rozesměje, načež otce přátelsky poplácá pravicí po zádech. Mají k sobě blízko? Pokud ano, jak moc? Otec se nikdy nezmínil o tom, že by byli přátelé, jen říkal, že alfa Sigurd je král, alfa všech alfů, a že se musím chovat co nejlépe.

„Je přesně jako ty, když jsme se viděli poprvé. Plachá a bázlivá,“ pronese alfa Sigurd a shlédne na mě. Jeho oči mě děsí, a tak rychle udělám krok zpět, zakopnu a padám dozadu, až narazím do svého bratra. Zachytí můj pád, podrží mě a s jemným úsměvem na rtech se na mě podívá.

„To je v pořádku, Seryno. Neboj se, jsi v bezpečí, jen buď sama sebou.“ Jeho laskavá slova mi dodávají potřebnou sílu. Můj největší podporovatel a ochránce. Vždycky mi kryje záda.

„Tohle je můj syn Thorne,“ představuje otec mého bratra oběma přítomným vlkům. Záda napřímená, hlava vztyčená, hruď vypjatá. Pýcha mého otce. Budoucnost naší smečky. Ten, kdo přinese růst a prosperitu, jak říká otec.

Alfa Sigurd se podívá dolů, aby mého bratra pozdravil. Věnuje mu divoký, zastrašující pohled, ale můj bratr zůstává klidný. Natáhne ruku, kterou můj bratr bez váhání stiskne a pohlédne alfovi přímo do očí. Můj bratr je stejně starý jako já, ale je nesmírně vyspělý. Otec ho cvičil odmalička, protože je to příští dědic.

„Rád tě konečně poznávám,“ říká alfa Sigurd a uznale na mého bratra krátce přikývne. Možná mého bratra podrobil nějaké skryté zkoušce, jak to dělají všichni alfové, a podle uznání v očích alfy Sigurda můj bratr zřejmě uspěl.

„Nápodobně, alfo Sigurde,“ odpovídá můj bratr s mírnou úklonou. Ruce spojí za zády a skloní hlavu na znamení úcty.

„Cypriane!“ náhlý hlasitý hlas alfy Sigurda se rozezní mezi stěnami a já se otřesu a cuknu sebou, tahám otce za lem košile a prosím ho, aby mě vzal do náruče. Tenhle vlk je tak děsivý. „Přestaň se schovávat za závěsem a pojď se představit,“ přikazuje hlasitým, dominantním tónem.

Závěs se pomalu odhrne drobnýma rukama, jako jsou ty mé, a odhalí mladého chlapce, který pak sebevědomě vykročí vpřed. Černé naleštěné boty klapou po dlaždicích a ten zvuk prořezává ticho. Jde, dokud se nezastaví přímo před mým bratrem a mnou.

„Jmenuji se Cyprian. Jsem stejně starý jako vy,“ říká a navazuje s námit oční kontakt. Jeho první pozdrav nepatří mým rodičům, ale nám. Jeho oči mi připomínají stromy v naší smečce, mají tak nádhernou zelenou barvu. Možná to bude zlý vlk na hraní; můj bratr se postaví těsně za mě, čímž mi dává najevo, že si myslí totéž.

Cyprian sáhne do pravé kapsy, něco v ní hledá a mně se rozbuší srdce. Chystá se na mě hodit pavouka? Nebo snad mokrý písek? Mladí kluci v mé smečce mi to dělají často. Thorne se s nimi v odplatě vždycky pral. Válel se s nimi po zemi, rozdával rány pěstí a pustil se do nich bez ohledu na to, kolik jich proti němu stálo. Říká, že na jeho sestru nikdo nesmí sáhnout.

Ještě než mi z hrdla stihne vytrysknout vyděšený výkřik, rozevře dlaň, abych viděla. „Slyšel jsem, že máš ráda sladkosti, tak jsem ti jich pár ukradl v kuchyni,“ říká a čeká, až si je vezmu. Těkám pohledem od bonbonu k jeho očím, abych zjistila, jestli mluví pravdu.

Můj bratr se za mnou uklidňuje, tlukot jeho srdce se vrací k normálu. Nevidí žádnou hrozbu. S chvějícími se prsty mu ho beru z dlaně. Cyprian vytáhne z levé kapsy další bonbon a podá ho mému bratrovi, který si ho bez váhání vezme a oplatí mu to uznalejším úsměvem.

Znamení rodícího se přátelství. Naši rodiče na nás shlížejí s pýchou, zatímco alfa Sigurd s něhou v očích prohrbne Cyprianovi vlasy. Oceňuje jeho přátelské gesto, přestože ty sladkosti ukradl.

„Náš nejstarší je venku, brzy tu bude. O vašem příjezdu jsme ho informovali už dříve, ale musel nejprve dokončit trénink,“ promluví vlčice, pohlédne na mé rodiče a pak se znovu podívá na mě, čímž dává najevo, že ji zajímám.

„To je naprosto v pořádku. Je nám ctí být ve vaší přítomnosti,“ zašeptá otec s mírnou úklonou, kterou vzápětí zopakuje i matka.

„Nebuďte k nám tak formální. Vždyť vás oba známe odmalička, ne?“ Alfa Sigurd věnuje mým rodičům vřelý úsměv a ti na jeho slova přikývnou.

Když nás vedou do obývacího pokoje, mé užaslé oči hltají krásu vysokých stropů v pevnosti, ve které sídlí. Lustry, mramorové podlahy, sochy a služebnictvo se zlatými podnosy. Luxus, v němž žijí, dávají bez ostychu najevo, a v porovnání s naším domovem mě to udivuje.

„Seryno,“ osloví mě Cyprian, když se ke mně zezadu připlíží. Rychle se otočím a mé šaty se tím prudkým pohybem roztočí. Ruce drží za zády a prohlíží si mě.

„A-Ano?“ zeptám se.

„Chtěla by sis jít hrát ven do zahrady?“ zeptá se a nakloní hlavu. Je to známka trpělivosti vůči mé odpovědi, dává mi tím najevo, že by mě nenutil, kdybych byla proti.

Podívám se na rodiče, kteří mi věnují souhlasný pohled. Mají ho rádi, protože by mě nenechali hrát si s ním, kdyby neschvalovali jeho povahu. Inu, je slušnější a upravenější ve srovnání s ostatními kluky, které znám. Je velmi podobný mému bratru Thornovi.

„Jenom když se k nám bude moct přidat můj bratr,“ zahajuji drobné vyjednávání s hlavou zakloněnou, sleduji jeho reakci a čekám na odpověď.

Jeho oči se překvapením nad mým protiútokem rozšíří, ale vzápětí mu rty zvlní jemný úsměv. Zdá se, že ho můj požadavek pobavil. Požadavek výměnou za jeho přátelskou nabídku.

„Samozřejmě. Byl pozván ještě před tebou,“ zašeptá s náznakem škádlení v hlase.

Vede mého bratra a mě ven do otevřené zahrady. Mělo to svůj důvod, proč jsem souhlasila, že si s ním půjdu hrát – miluji zahrady prostě proto, že je v nich něco, s čím jsem vyrůstala. Květiny.

„Jaké hry si nejraději hrajete?“ zeptá se Cyprian. Služebnictvo se mu po cestě s úctou klaní, na což on neodpovídá. Někteří se na mě usmějí a já odvrátím pohled, tváře mi hoří. Nemám ráda přílišnou pozornost, protože silná plachost je něco, čeho se nedokážu zbavit.

„Na babu,“ odpoví rychle můj bratr.

„Na babu?“ zeptá se Cyprian se zamračeným čelem a otevře dveře do zahrady. Srdce mi buší vzrušením z pohledu, který se přede mnou otevírá a na který snad začnu pět chválu a zamiluji si ho.

„Jo, na babu. Ty jsi to ještě nikdy nehrál?“ zeptá se můj bratr.

„Ani ne. Jediná hra, kterou hraji, jsou šachy,“ hlesne Cyprian pod fousy a zadívá se na nás, jako bychom spadli z jiné planety.

„Šachy? Nejsi na šachy moc malý?“ zeptám se překvapeně. Otec je vždycky hrával s matkou za svitu svíček ve své pracovně; zdálo se to jako něco velmi složitého, i když to hráli dospělí.

„Spíš už dost starý. Pořád se to teprve učím. Můj bratr je mistrně ovládal, už když byl v našem věku,“ povzdychne si Cyprian, jako by byl sám ze sebe zklamaný.

Jeho bratr? Proč jsem ho ještě neviděla? No, musí být vážně chytrý, když tak složitou hru ovládl v tak mladém věku. Já neumím pořádně hrát ani na babu, protože mám moc malé nohy na to, abych utíkala klukům. To ve mně probouzí zvědavost jeho bratra poznat.

„Chceš, abych tě to naučil? Je to docela zábava,“ navrhne Thorne, zatímco já poskakuji kolem a prohlížím si rozmanité květiny, klekám si do trávy, abych prozkoumala jejich barvy a dotkla se okvětních lístků. Cyprian má velké štěstí, že si může hrát v tak obrovském a provoněném ráji.

Zatímco Thorne učí Cypriana hrát na babu, já se pouštím do prozkoumávání zahrady, poskakuji sem a tam v naději, že objevím nějaké skryté poklady, které pro mě budou novým objevem. Možná je to ode mě velmi nevychované, ale na tom nesejde. Když na to přijde, umím být velmi přesvědčivá.