„Seryno, neběhej tak rychle. Spadneš. Proč to musíš dělat pokaždé, když přijedeme na návštěvu?“ křičí za mnou Thorne. Jeho tón je podrážděný, přesto hluboko v něm cítím obavu.

Skáču přes balvany a ostré kameny, nohy mám bosé a umazané od mokré hlíny, a běžím k sídlu, které mě vábí. Služebníci vítají mou energii, když se kolem nich přeženu, přičemž se směju tak hlasitě, že mě slyší každý vlk. Na mé kousky už si docela zvykli.

„Dělej, Thorne!“ Můj ječivý hlas přehluší okolní hovor. Vlci mi vědomě uhýbají z cesty a uvolňují mi průchod, než do nich stihnu narazit.

„Dobré ráno, Seryno,“ zdraví mě Bartha, hlavní služebná v sídle, zatímco nese vědro s bílými prostěradly.

„Dobré, Bartho. Kde je?“ zabrzdím smykem těsně před ní a vyptávám se, přičemž poskakuji jako divoký zajíc. Srdce mi buší vzrušením z toho zábavného dne, který mě čeká a který toužím zažít.

„Kde jinde? Na stejném místě jako obvykle,“ zašeptá a očima střelí za mě na mého bratra, který jako by zaostával. I když je rychlejší než já, záměrně běží za mnou jako moje ochrana.

„Děkuji!“ vyhrknu a znovu se rozběhnu, načež od svého bratra zaslechnu jen podrážděné zasténání na znamení kapitulace. Říká, že nechápe, kde se ve mně takhle brzy ráno bere tolik energie. Možná proto, že netrénuji tolik jako on, ani mě otec neučí to, co jeho.

Vítr je dnes ráno drsný, šlehá mě do kůže a cuchá mi vlasy, které mi padají do očí a často mi brání ve výhledu, dokud si je nezačešu zpátky za ucho.

Běžím kolem známé bílé klece s holubicemi na naše obvyklé místo setkání. Včera v noci silně pršelo a momentálně stále mží, kvůli čemuž otec dnes rozhodně zrušil plány. Já se však nevzdala bez boje. Byl to jediný způsob, jak jsem věděla, že mohu dosáhnout svého. Pláčem.

„Už jsi tady?“ ptám se do ticha zahrady, protože ptáci ještě spí a sloužící tu nejsou.

Nedostává se mi žádné odpovědi, jen chladného přivítání, a tak se zamračím a dělám drobné, pomalé kroky ke skrytému vchodu z boku. Oblouk je pokrytý hustým břečťanem, který by člověk nenašel, kdyby ho opravdu nehledal. Tento vchod mi ukázal před několika měsíci, byl jeho vlastní. Takový, který si sám vybudoval. Žádný vlk o něm neví, jen on a já.

V tuhle dobu tu obvykle bývá. Copak dnes ještě neskončil s tréninkem? Srdce mi klesá zpět do normálního rytmu, zklamané, že mé oči nenašly pohled, který si přály vidět.

„Jsem tady, Seryno.“ Tichý šepot do mého pravého ucha mě přiměje vykřiknout, jak mé smysly ovládne náhlý obrovský strach. Rychle se otočím, připravená na vetřelce skočit, načež se setkám s oceánovýma očima, které se zdají usmívat, když si mě prohlížejí.

„Rogane! Musíš mi tohle dělat? Je mi teprve šest!“ vyjeknu a oči mi planou hněvem, protože si našel zálibu v tom mě strašit, kdykoli k tomu má příležitost. Je to pro něj snadné, protože má schopnosti ducha. Nikdy nevíte, že je blízko vás nebo že vás pozoruje z té ponuré temnoty.

Usmívá se, jako by mu to přišlo k smíchu. Oči se mu zachvějí, když zamrká, a já se do nich zahledím. „Ty už sis na mě nezvykla, Seryno?“ zeptá se.

S odfrknutím projdu kolem něj a posadím se jako vždy na své právoplatné místo pod stromem. „Nikdy si na tebe nezvyknu. Máš v sobě strašidelnou stránku,“ zašeptám a vrhnu na něj hravý pohled.

„Strašidelnou stránku? Tuhle mou stránku jsi ještě vůbec neviděla, Seryno,“ zamrmlá si pod vousy, ale já to slyším. Vykročí vpřed a posadí se po mé levici. Přitáhne si kolena k hrudi, lokty si opře o čéšky, zhluboka se nadechne a se zavřenýma očima si vychutnává svěží, i když chladný ranní vzduch.

„Takže, co mě dneska naučíš?“ zeptám se a zaplaví mě vlna vzrušení. Pouze sklopí zrak k mým zabláceným nohám. Prohlédne si je s nakloněnou hlavou, načež otevře ústa a položí mi otázku:

„Běžela jsi bosa?“

Posadím se rovněji a posunu se k nehmu blíž. Přikývnu hlavou, hruď vypjatou, páteř narovnanou: „Ano. Skutečně běžela,“ prohlásím.

Natáhne ke mně ruku a zacuchá mi vlasy, čímž poruší jejich upravený klid, ale já tomu nevěnuji pozornost. „Jsem pyšný, Seryno,“ pronese a na tváři se mu rozzáří jemný úsměv.

Matka mě často učí, jak být „ženská“, a já se soustředěně učím a stávala se jí. Upravená, ladná a elegantní – to mě učí s tím, že prý musím ovládnout význam těchto slov, abych v budoucnu sklidila to, co zaseji.

Ale Rogan. Ten mě učí jiné věci. Učí mě být divoká. Být svobodná. Učí mě být sama sebou.

„Celou cestu sem jsem měla na sobě ty střevíčky na nízkém podpatku, co mi vybrala matka, a jakmile jsem vstoupila na vaše pozemky, hned jsem je zula!“ prohlásím, bradu vztyčenou k nebi a dychtící po dalších jeho komplimentech. Dělá mi radost, když mě ujišťuje o své hrdosti na mě.

„Vážně? Výborně, Seryno,“ uchechtne se a jemně mě štípne do pravé tváře.

„Neodpověděl jsi mi na otázku!“ zakňučím a přitisknu se k němu blíž. Mé tělo bývá často chladné bez ohledu na změny počasí; i když je slunce vysoko, je mi zima. Rogan má v sobě jedinečné teplo, ke kterému se často ráda tulím.

„Odpovím, až ti umyjeme nohy. Dneska nebyl dobrý den na běhání naboso, Seryno. Země je promočená. Nastydneš,“ pronese nakonec, rychle se zvedne a podívá se na mě. Když se nehýbu, krátce přikývne a podá mi ruku. S povzdechem zvednu dlaň, kterou rychle stiskne a pomůže mi postavit se na nohy.

„Pojď,“ zašeptá, zatímco ho následuji k sídlu. Mám tak trochu pocit, jako bych právě dostala vynadáno.

Než však stihnu udělat krok dovnitř, dřepne si, pokrčí kolena a obličej drží otočený dopředu. S nakrčeným obočím udělám krok zpět. „Co to děláš?“ zeptá se.

„Vylez si, Seryno. Služebnictvo zrovna vytřelo podlahy. Chceš je zašpinit?“ zeptá se a otočí hlavu na stranu, přičemž se na mě zpod řas podívá dozadu.

Bez dalšího slova mu vylezu na záda, ruce mu obepnu kolem krku a nohy kolem pasu. Podepře mě rukama pod stehny a s lehkostí mě zvedne.

Začne mě nést dovnitř a po schodech nahoru do svého pokoje. Ze rtů se mi dere smích. „Tatínek mě taky takhle nosí. Jízda na slonovi!“ vypísknu, vymrštím pěst do vzduchu, kmitám nohama a můj smích se rozléhá chodbami.

Sloužící nám uhýbají z cesty, někteří se mému chování tiše smějí. „Tolik se nevrť, Seryno. Spadneš,“ zasténá a bere schody po dvou.

„Kdybych měla spadnout, nezachytil bys mě?“ zeptám se a pošeptám mu to do pravého ucha, stejně jako to udělal on mně v zahradě.

Zhluboka se nadechne, vypne hruď a přikývne. „Samozřejmě že zachytil. Bez váhání,“ pronese a vykročí ke dveřím svého pokoje.

Kopnutím otevře dveře a vnese mě do svého osobního prostoru. Byla jsem tu už několikrát, abych si četla knihy seřazené podle abecedy v knihovnách. Sice nerozumím jejich obsahu, ale baví mě to, protože obrázky, které obsahují, jsou docela zajímavé.

„Dej nohy do vany,“ řekne a já okamžitě poslechnu jeho pokyn. Sednu si na okraj vany a strčím nohy do té bílé nádoby.

Poklekne na podlahu a zkouší teplotu vody, jak mu stříká na dlaň. Pořád otáčí kohoutkem, dokud neuzná, že je teplota vody vyhovující.

Vymáčkne si na ruce trochu mýdla, tře je o sebe a vytváří pěnu. Zvedne mi kotník a myje mi nohy. Trpělivě ho pozoruji, ale zároveň se ve mně rodí zvláštní pocit.

Ani matka mě takhle nerozmazluje. Nutí mě dělat všechno samotnou a za své chyby si musím nést následky. Rogan mě ale hýčká do té míry, že překračuji své hranice jen pro to, aby mu z úst vyklouzla jediná pochvala.

„Seryno,“ zašeptá.

„Hmm?“ zamumlám a očima stále sleduji způsob, jakým mi myje nohy. Jak může mít kluk tak jemné ruce? Když mi matka přejíždí prsty po kůži, nepůsobí to tak jemně jako ty jeho, ačkoli o své ruce pečuje, jako by to byla její štěňata.

„Nebuď tak zbrklá a impulzivní. Učím tě být bystrá, ne nešikovná,“ říká, zatímco mi utírá nohy čerstvě nahřátým nadýchaným ručníkem.

„Dokážu se o sebe postarat sama,“ vyhrknu, sevřu ruku v pěst a nehty se mi zarývají do dlaní.

„Ne, nedokážeš. Jsi jenom štěně,“ prohlásí a vzhlédne, aby se mi podíval do očí.

Zatnu zuby a dupnu nohou. Musí mi tohle říkat každý dospívající i dospělý? Pokaždé zdůrazňovat, že jsem bezmocná a nic než štěně. Už mě unavuje to poslouchat, protože nic jiného neříkají. Nikdo se neodváží říct Thornovi, že je štěně, spíš ho povzbuzují s tím, že je budoucí Alfa.

„Zdá se mi, že se ti moje slova nelíbila,“ vysloví nahlas své myšlenky.

„Ano. Nelíbí se mi, když se mi říká *štěně*,“ vyprsknu.