Když se ohlédnu na ty dva, jsou od místa, kde stojím, docela daleko; sedí v trávě a jsou zabráni do hlubokého rozhovoru o dávno zapomenutých hrách. No, to jsem čekala, protože mají podobné zájmy a chovají se stejně.

Pokračuji po kamenné cestičce a všimnu si kovové klece natřené křišťálově bílou barvou od mříží až po samotný spodek. Chci vidět život uvězněný uvnitř, a tak dělám pomalé kroky vstříc klidu, který mě vábí.

Přivírám oči a snažím se rozeznat, co v ní přebývá, načež vyjeknu radostí, když uvnitř mříží objevím bílé holubice. Když se přiblížím, nevrkají ani netřesou klecí, spíš jen zůstávají tak, jak jsou, a upírají na mě své černé drahokamy.

Ptáci jsou docela plachá stvoření, stejně jako já. Nikdy jsem neviděla žádné, kteří by byli tak klidní, jako by neměli na světě jedinou starost. Ale měli by se ptáci chovat v klecích? Neměli by mít svobodu létat po obloze, pro kterou se narodili?

Moje úvahy přeruší zvuk tekoucí sladké vody, což mě udiveně přiměje zbystřit. Další místo, které mohu prozkoumat! Tohle místo je kouzelné. Rozloučím se s ptáky a jdu po stejné cestě, abych našla zdroj. Kráčím dál a dál do zahrady připomínající bludiště.

Táhne mě to najít skrytý klenot, který čeká, až ho objevím. Zvuk vody se zdá blíž a já vím, že jsem dorazila do cíle. Malé jezírko s vodopádem, z něhož se s obrovskou silou valí proudy vody.

Jezírko ji celou pohlcuje a v klidu konejší hněv vodopádu. Měla bych sem vzít Thorna, tohle místo by se mu líbilo. Vždycky jsme mluvili o tom, že jednou navštívíme cizí zemi s nejrůznějšími vodopády, ale i tohle je nesmírně krásné. Oslňuje to a třpytí se, jak se vlny setkávají se slunečními paprsky.

S širokým úsměvem a vzrušeným uchechtnutím se prudce otočím, abych k němu běžela zpátky. Úsměv mi však okamžitě zmizí ze rtů, když uvidím, co leží přede mnou. Dvě cesty. Dvě různé kamenné cesty. Připadalo mi to jako hádanky, které jsem mu dávala. Ze které jsem přišla? Z té první? Otočím se ke druhé cestě. Byla to ta druhá? Obě vypadaly neuvěřitelně stejně. Trvá mi několik vteřin, než si v hlavě uvědomím, že jsem se naprosto ztra–

„Ztracená.“ Ozve se hlas ze stínů. Prudce se otočím, srdce mi buší, oči se mi rozšíří a těkají po okolí, jak se snažím najít zdroj. „Ztratila ses,“ promluví ten chlapec znovu. Jediný zmatek je v tom, že ho nevidím.

„U-Ukaž se!“ zašeptám tiše. Matka mě varovala, abych sama nikam neutíkala, ale já to dělám pořád a pak nesu následky. Moje zvědavost jako by se nikdy nedala zkrotit.

„Neschovávám se. Jsem přímo na očích. Možná jsi slepá?“ ptá se. Jeho hlas má v sobě neuvěřitelnou plnost, ale bez jakýchkoli drsných tónů, když mluví, je čistý a hladký jako hedvábí. Jeho tón je hravý, jako by mu tato situace připadala docela zábavná.

„To nejsem. Vidím tě,“ zalžu očividně, zatímco dupnu nohou o zem s lehce podrážděným našpulením rtů. Hněvá mě, protože si se mnou hraje jako s hračkou. Dívka není žádná hračka! Moje oči nepřestávají pátrat po tomhle skrytém klukovi, kterému přijde zábavné mě dobírat, a prohledávají každý kout a škvíru.

„Vážně? Tak mi odpověz na tohle. Jakou barvu mají mé oči?“ Další otázka, ale položená z jiného směru. Znovu se otočím tam, odkud přichází jeho hlas. Jak se dokáže takhle pohybovat? Neviděla jsem ani neucítila žádnou změnu v atmosféře. Ani jsem nic neslyšela.

Udělám několik rychlých kroků vzad, srdce mi divoce buší strachy. Možná nemám co do činění s vlkem, možná jsem v obrovském nebezpečí. Já... já se bojím. Klopýtám, oči upírám dopředu a těkám jimi po okolí pro případ, že by se na mě to stvoření chystalo skočit. Uši se snaží zachytit jakýkoli náznak pohybu, jak mě to učil otec, ale nedaří se mi to, protože mé smysly zcela ovládne vodopád.

Bez orientačního smyslu se překotně pohybuji, načež ztratím rovnováhu. Rozhazuji rukama a snažím se něčeho zachytit, ale padám bez jakékoli pomoci. Kdyby tu byl můj bratr, zachytil by mě.

Zemský povrch zmírní můj pád; zadek mi s žuchnutím dopadne na tvrdou kamenitou zem, zatímco mi z kolena, rozseknutého o ostré kameny, teče krev. Hledím na čerstvou ránu a ten pohled mě rozruší. Rty se mi roztřesou, hradba povolí, po tvářích se mi vyvalí slzy a já se dám do hlasitého pláče.

Tisknu si koleno k hrudi, šaty, které mi koupila matka, jsou úplně zaneřáděné mokrou blátivou hlínou. S vědomím, že za tohle dostanu lekci, pláču ještě víc a na skryté stvoření úplně zapomínám. Z úst se mi derou hlasité vzlyky a kňučení. Uplyne několik minut a já svůj nářek netlumím, naopak se s časem ještě zhoršuje. Bolest v ráně značí, že se krvácení nezastavuje.

Mým pláčem pronikne tiché křísnutí a já vzhlédnu k jeho zdroji. Ruce odhrnou větve stromů, aby uvolnily cestu světlu, a dopředu sebejistě vykročí chlapec. Moje rozmazané oči na něj pohlédnou, z nosu mi teče nudle.

Není v mém věku, je to dospívající chlapec, který kráčí kupředu. Vlasy má v barvě písku na mořském pobřeží a oči jako širé... oceány. Já sama mám modré oči, ale ty jeho byly jiné, elektrizující, protože měly sílu člověka upoutat.

Jde ke mně, zatímco já popolezu o pár kroků zpět, vyděšená z tohoto neznámého chlapce. Poklekne mi k nohám a zkoumá mé rysy. Pohled mu sklouzne k mému kolenu a bez varování vymrští pravou ruku, chytí mě za kotník a přitáhne si mé tělo k sobě.

Vykriknu, jak moje tělo rychle sklouzne dopředu, až se ocitnu v těsné blízkosti s ním. Znovu na mě upře oči a já zakloním hlavu, nepříjemně zaskočená tou nečekanou blízkostí. Nikdy jsem nebyla takhle blízko žádnému chlapci kromě svého bratra.

Barva jeho očí se rychle změní z elektrizující modré na obsidiánovou a já znovu vyjeknu, vylekaná touto okamžitou změnou. Jeho oči jsou černé jako půlnoc; bratr mi říkal, že k tomu dochází v přítomnosti šelmy. Snažím se vyprostit z jeho sevření, ale jeho stisk kolem mě jen zesílí. Znovu mě trhne za kotník, takže mám koleno těsně u jeho obličeje.

Skloní se, otevře ústa a vystrčí jazyk, aby mi olízal ránu. Čím víc mě líže, tím víc pálivý pocit ustupuje a on mě zbavuje bolesti. Přestávám se bránit, můj pláč se mění v tiché škytání a já nehybně ležím a čekám, až skončí. Olizuje mě, dokud krev nezaschne a rána se nezavře.

Oči se mi rozšíří údivem, když se podívám na ránu, protože matka mi říkala, že rány hojí obvazy, ale nikdy jsem nevěděla, že existují i jiné způsoby. Měli vlci tuhle schopnost? Znovu na něj pohlédnu, když si hřbetem ruky utírá ústa a odstraňuje tak stopy mé krve.

„Ještě to bolí?“ zeptá se, ale tentokrát má jeho hlas v sobě jemnost.

„N-Ne,“ zašeptám a zavrtím hlavou. S tichým povzdechem mě prsty sevře kolem boků a s lehkostí mě zvedne, abych se mohla postavit na obě nohy. Trpělivě čeká, dokud nezískám rovnováhu.

„Vylekal jsem tě?“ zeptá se znovu a já tiše přikývnu. „Za to se omlouvám,“ vyjádří lítost.

„Děkuji,“ zašeptám a dívám se na své nohy.

„Za co?“ zeptá se, zatímco si oprašuje džíny od hlíny, která na nich ulpěla.

„Za vyléčení mé rány,“ odpovím a vzhlédnu k němu. Když si všimnu, že na mě upírá pohled, rychle se podívám jinam, načež se z jeho strany dočkám jen hravého odfrknutí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se, zatímco si prsty čistí kůži na rukou od bláta.

„Seryna,“ odpovím. Když se mi dostane pouze ticha, seberu odvahu a zeptám se ho na jeho. „A-A jaké je tvoje?“ Hlas se mi chvěje a já koktám. Sepnu ruce před břichem a ukazuji mu své slušné vychování.

„Rogan,“ odpoví.

Konečně seberu odvahu setkat se s jeho pohledem, a když to udělám, jeho oči se rozzáří jako hvězdy na noční obloze. Vtáhne tváře a široce se na mě zazubí. „Konečně ses na mě podívala. Víš, že jsem na to čekal?“ zeptá se a vzápětí se uchechtne.

Když ho vidím, jak se usmívá, jako by neměl na světě jedinou starost a nemyslel to zle, usměju se na něj také a ukážu mu své zuby, které ještě stále rostou.

Zahradou fouká jemný vítr, zasypávají nás okvětní lístky třešňových květů a listí tančí za doprovodu vánku. Hledíme na sebe s velkými úsměvy a ve špinavém oblečení.

Jak se naše úsměvy měnily v uchechtnutí a nakonec v hlasitý smích, měsíc, který se toho dne schovával, zatleskal dvěma druhům, kteří netušili, že toto bylo jejich úplně *první setkání.*

--------

**Poznámka autorky: **

**Zde je několik věcí, které potřebujete vědět:**

**1.** Od této kapitolky dál budete moci porozumět dětskému spojení hlavních postav a uvidíte, jak jejich pouto vzkvétá. Tyto kapitolky jsou zásadní pro to, abyste skutečně pocítili jejich spojení, až dospějí a setkají se jako skuteční partneři. **Prosím, nepleťte si** Roganovo zbožňování Seryny v nadcházejících kapitolách s romantickými city; pečlivě sledujte a analyzujte jejich rozhovory a uvidíte, že ji zbožňuje tak, jako by člověk zbožňoval dítě.

**2.** Dospívající procházejí fyzickým a emocionálním procesem přeměny ve vlky ve věku 16–18 let. Rogan ale není obyčejný chlapec; je velmi výjimečný, protože jeho vlk se v něm probudil mnohem dříve.

**3.** Zatím Serynu jako svou partnerku nepoznává, protože svého vlka má pouze emocionálně a roste s ním. Serynu jako svou družku rozpozná až poté, co projde fyzickou proměnou.

**4.** Rogan se velmi liší od běžných vlkodlaků, protože on a jeho vlk budou během jeho dospívání růst jako sobě rovní. To znamená, že lidská část vlkodlaků má obvykle nad svými šelmami větší kontrolu a dokáže je snadno vyvolat na povrch nebo zatlačit zpět. Rogan a jeho vlk však budou mít stejnou moc, což znamená, že ani jeden nebude mít kontrolu nad druhým. A z tohoto důvodu z něj půjde strach.

**5.** Roganovi je v současnosti 14 let a mezi ním a Serynou je devítiletý věkový rozdíl.

**UPOZORNĚNÍ: **Tato kniha bude emocionální horská dráha, ale stane se z ní závislost, které se nebudete chtít zbavit :)