Synopse:

Mace Rae St-Claire, zkráceně Macy, osiřela v deseti letech. Je dcerou Alfy Garretta Alarica St-Claire. Přestože její smečka byla malá, její otec měl pověst nelítostného, mocného a spravedlivého vůdce. Dokud je jednoho osudného večera po prohrané výzvě nepřepadla sousední smečka a všechny nepovraždila. Macy byla jediná, kdo přežil. Kvůli jejímu nízkému věku se smečka, která vyvraždila její rodinu, rozhodla, že se jí ujme – ale ne proto, aby ji vychovala. Rozhodli se udělat z ní otrokyni. V deseti letech už vařila, uklízela, prala a dělala další domácí práce. Žila v malé místnosti pod schody, která dříve sloužila jako komora na boty. Byla bitá, vyhladovělá, ponižovaná a zacházeli s ní jako s odpadem.

Alfa a Luna smečky Nightshade byli krutí, nemilosrdní a toužili jen po moci a bohatství. Měli syna Rykera, zkráceně Ryka, který ode dne svých osmnáctých narozenin věděl, že Macy je jeho družka, ale vnitřně bojoval s tím, zda ji přijme, či nikoli. Nikdo netušil, že v žilách Macy koluje krev Alfy – nikdo kromě Macy samotné. Co Ryk udělá v den jejích osmnáctých narozenin? Přijme ji a udělá z ní Lunu smečky Nightshade? Nebo ji odmítne a zlomí ji ještě víc, než ji už zlomila jeho rodina a smečka?

-------------------------------------

{Pohled Macy}

*Facka*

„Ty špinavá kurvo, nespouštěj oči z mýho druha!“ zaječí mi jedna vlčice přímo do obličeje. Obviňuje mě, že očima šukám jejího druha. Přitom to byl on, kdo takhle čuměl po mně. Byla jenom moc uražená na to, aby si přiznala, že vypadám líp než ona, a to i v téhle služebnické uniformě.

Jmenuju se Macy St-Claire a zítra mi bude osmnáct. Žiju u smečky Nightshade, kterou vede Alfa Silas Thorne a Luna Isolde. Oba jsou to naprostí kreténi a nesou odpovědnost za vyvraždění celé mé rodiny, smečky Iron Stream. Nemají ani tušení, že jsem dcera Alfy. Můj otec, Alfa Garrett Alaric St-Claire, byl laskavý a ke všem se choval spravedlivě; jenže Alfa Silas se ke všem chová, jako by byli pod jeho úroveň. Luna Isolde a jejich syn Ryker, zkráceně Ryk, na tom nejsou o nic líp.

Když mi bylo deset, Alfa Silas a jeho smečka povraždili mou rodinu a mě nechali jako jedinou přeživší. Našli mě v troskách našeho sídla a vzali mě k sobě. Nejdřív jsem si myslela, že je to z výčitek svědomí, ale spletla jsem se. Udělali si ze mě vlastní loutku. Od deseti let jsem dělala veškeré domácí práce v sídle, kde žilo přes padesát vlkodlaků.

Posledních osm let jsem otrokyní lidí, kteří mi nezpůsobili nic než bolest a utrpení. Zabili mou rodinu, chovají se ke mně jako k odpadu a já spím v komoře pod schody, která bývala botníkem, na skládacím lehátku, na které se sotva vejdu, přikrytá starou zatuchlou prošívanou dekou, kterou jsem si sama sešila ze starých prostěradel určených k vyhození.

„Slyšíš mě, ty kuse hovna! Vypadni sakra od mýho druha!“ zařve mi do obličeje ta vlčice, jejíž jméno jsem se ani neobtěžovala zapamatovat. Pokusí se mě udeřit znovu, ale já jí zachytím ruku.

„Nesahej na mě,“ řeknu jí s hlasem plným jedu. Nesměla jsem s nikým mluvit, natož odmlouvat, ale doufala jsem, že mě za tohle pošlou do prádelny na zbytek dne.

„MACY!“ uslyším Alfu Silase. Otočím se a podívám se mu přímo do očí. Nikdo se mu nikdy neodvážil podívat do očí, protože je to přece Alfa; jenže on není můj Alfa, takže nade mnou nemá žádnou moc. To byl hlavní důvod, proč mě bili a nechávali hladovět. Ani on, ani nikdo jiný v tomhle domě mě nedokázal donutit, abych se podrobila. „Znáš pravidla!“ Jen jsem na něj vrhla nenávistný pohled. „MAŽ DO PRÁDELNY! DNESKA BUDEŠ BEZ VEČEŘE!“ zařval svým Alfy hlasem. Jen jsem protočila panenky a odešla.

„Zlato, říkala jsem ti, že jsme se jí měli zbavit,“ slyším Lunu Isolde, jak říká, když odcházím.

„Jen do toho,“ ušklíbnu se a otočím se k nim. „Ráda bych vás viděla, jak se učíte vařit a uklízet. Vy nedokážete dát vařit ani vodu, aniž byste nepodpálila půlku kuchyně.“

„Ty malá děvko!“ zaječí a vlepí mi facku. Facky už mě za těch posledních osm let, co se to stávalo tak často, skoro ani nebolely.

„To je to nejlepší, co dokážeš?“ Vrhnu na ni opovržlivý pohled a odejdu. Slyším ji, jak nadává jako šílená a kňučí jako ta malá čubka, kterou je. Jak se z ní proboha mohla stát Luna, to nikdy nepochopím. Sejdu do prádelny v suterénu a zůstanu tam, dokud nebudu muset jít připravit večeři. Začnu skládat prostěradla, protože vůně čistého prádla mě uklidňuje. Možná se ptáte, proč tu vlastně zůstávám; odpověď je jednoduchá. Mám střechu nad hlavou, jídlo a kde spát. Možná spím na lehátku, ale pořád je to lepší než na zemi nebo na ulici.

Doufala jsem, že se nade mnou Měsíční bohyně slituje, až získám svou vlčici, a nadělí mi druha, který mě bude milovat, vážit si mě a chránit mě. Pokud svého druha zítra nenajdu, slíbila jsem si, že odejdu a budu žít jako samotářka. Smečka Nightshade mě mohla držet jen do té doby a oni to věděli. Po zítřku s tímhle místem končím, protože legálně nade mnou jako nad dospělou nebudou mít žádnou moc, zvlášť když jsem rodem také Alfa.

{Pohled Ryka}

Byl jsem ve své budoucí pracovně a zajížděl ji s jednou vlčicí, jejíž jméno si ani nepamatuju. Byl jsem v ní až po koule, v její těsné kundě, zatímco její stěny svíraly moje pulzující péro.

„Ano! Ryku! Šukej mě víc!“

„Říkal jsem ti, abys nevyslovovala moje jméno!“ zařvu na ni. Nenáviděl jsem, když mluvily nebo říkaly mé jméno. Kazilo mi to představu, že pode mnou sténá Macy. Před šesti měsíci mi bylo osmnáct a hned ten den jsem zjistil, že Macy, naše domácí otrokyně, je moje družka. Tehdy jí bylo ještě sedmnáct. Můj vlk Grim byl nadšený, když jsme to zjistili, ale já ne. Hnusilo se mi, že by mi Měsíční bohyně vybrala takovou nicku. V duchu jsem si umínil, že ji odmítnu, ale Grim se mnou kvůli tomu bojoval.

Kdykoli jsem si vzal nějakou vlčici k sobě do pokoje nebo do pracovny, s Grimem jsme se rvali. Chtěl se šetřit pro Macy, ale já byl pevně rozhodnutý ji odmítnout. Jenže protože s Grimem sdílíme jednu mysl, nemohl jsem si pomoct a musel jsem uznat, že je krásná a sexy. Vlastně i slepý by viděl, že Macy je kočka. Hladké špinavé blond vlasy, tmavě hnědé oči, přirozeně broskvové rty, nádherný úsměv a tělo, pro které by se dalo vraždit. Přestože většinu života hladověla, její tělo se vyvinulo naprosto úžasným způsobem. Pokud jsem se chtěl při sexu udělat, musel jsem si pokaždé představovat, že pode mnou leží ona, jinak by mi péro za dvě vteřiny zvadlo.

„Argh!“ zaúpěl jsem, když mě pohltil orgasmus.

„Počkej!“ vykřikla ta omega, ale už bylo pozdě. Vytáhl jsem se a nastříkal jí semeno na břicho a prsa. „Já se ještě ani neudělala!“

„Smůla, a teď sakra vypadni z mý pracovny.“

„HAJZLE!“ zařvala a odešla. Upřímně mi bylo úplně jedno, jestli se nějaká z těch holek, se kterými jsem spal, udělala.

Zítra má Macy narozeniny a já byl připravený zjistit, jestli je opravdu moje družka, nebo ne. Pořád jsem měl v plánu ji odmítnout a hodlal jsem to udělat před celou smečkou.

*Nezamítej naši družku! Co to s tebou je?!*

*Drž hubu, Grime! Nemůžu mít tak slabou družku. Je mi jedno, jestli mě fyzicky přitahuje, nebo ne. Nestojí za to!*

*Jestli ublížíš naší družce, udělám ti ze života peklo!*

*Klídek, dostaneme druhou šanci.*

*Víš moc dobře, že u našeho druhu je to vzácnost.*

*No a co, jsem Alfa, Měsíční bohyně moc dobře ví, že potřebuju silnou Lunu. Takže nám dá druhou šanci, lepší šanci.*

*Vytáhni si hlavu z prdele, Ryku.*

*Jdi do hajzlu, čokle.*

Zatlačil jsem Grima do pozadí své mysli. Věděl jsem, co dělám. Ale měl pravdu v tom, co říkal. Měsíční bohyně dávala druhé šance jen zřídka. Vytáhl jsem si šortky a trenky a zavolal Macy do pracovny, aby ji uklidila a zbavila ji pachu té šlapky. Nemohl jsem se s ní spojit myslí, protože ještě neměla svou vlčici, a i kdyby měla, nebyla skutečnou členkou naší smečky, takže by to stejně nebylo možné.

Pár minut poté, co jsem pro ni poslal, vešla dovnitř. Měla na sobě jednoduché tričko, které jí bylo moc velké, ale na boku u boku měla uzel, aby jí lépe sedělo. Na nohou měla legíny, které byly hrozně seprané – poznal jsem, že jsou to ty samé, co nosí každý den. Vlasy měla stažené do vysokého culíku, který odhaloval její sexy krk. Zatřásl jsem hlavou, abych si vyčistil myšlenky. Myšlenky, o kterých jsem věděl, že mi je do hlavy strká Grim.

Nenáviděl jsem, že k ní už teď cítím to pouto, ale přesto jsem jí opovrhoval. Byla to jen špína a jako Alfa se špínou nezahazuju.

„Dělej, pohni se trochu, ne!?“ zařval jsem na ni. Chtěl jsem ji mít z očí. Hlavně proto, že mě to pouto družství přivádělo k šílenství. Vzhledem k tomu, že jí mělo být osmnáct za méně než čtyřiadvacet hodin, cítil jsem, že je opravdu moje družka.

„Klídek, už jsem hotová, kreténe,“ zamumlala a postavila se, aby odešla.

„COŽES TO ŘEKLA?!“ zařval jsem, popadl ji za ruku a otočil ji k sobě. Chytil jsem ji za obě ramena a přitáhl si ji neuvěřitelně blízko. Mračil se jsem na ni a díval se jí přímo do očí. Většina omeg by se třásla a krčila strachy, ale ona ne. To všechno proto, že neměla k téhle smečce žádné pouto. Nedokázal jsem ji přimět, aby se mi podřídila. Zlostně na mě zírala těma svýma krásnýma čokoládovýma očima. Přistihl jsem se, že se v nich ztrácím. Podíval jsem se na její rty a jediné, co jsem chtěl, bylo ji políbit.

„Pusť mě!“ vykřikla a odstrčila mě. Na zlomek vteřiny mě její chladný nezájem opravdu zabolel u srdce. Ale tyhle pocity jsem zahnal a sledoval ji, jak odchází.

{Pohled Macy}

Po tak těsné blízkosti s Rykem jsem potřebovala horkou sprchu, abych ze sebe smyla ten jeho zápach, ale neměla jsem ke sprše přístup, takže jsem se musela spokojit s venkovním rybníkem. Byl střed podzimu a tohle byl jediný zdroj vody, kde jsem se mohla umýt. Měla jsem sice přístup do poloviční koupelny pro hosty, abych si vyčistila zuby a udělala potřebu, ale moje vlasy byly moc dlouhé na to, abych se je pokoušela mýt v umyvadle. Rybník naštěstí nebyl tak špinavý. Byl dobře udržovaný a stékala do něj voda z tajícího sněhu v horách.

Teď jsem na to ale bohužel neměla čas, protože jsem musela připravit večeři pro celé sídlo a jeho členy – všech 53 lidí. Vařit pro 53 lidí bylo šílené, ale po téměř deseti letech jsem si na to zvykla. Sešla jsem do kuchyně a pustila se do přípravy večeře. Pokud budu mít štěstí, Alfa zapomene, že mi zakázal večeři, ale to byla velká neznámá, takže jsem na to nespoléhala.

Jakmile všichni seděli u stolů a jedli, stála jsem u kuchyňské linky a čekala na jakékoli pokyny nebo rozkazy od členů smečky, ať už šlo o přídavky, další pití, nebo o úklid nepořádku.

„Macy, pojď sem,“ řekl Alfa Silas.

„Ano?“ odpověděla jsem slušně.

„Zítra máš osmnácté narozeniny, že ano?“ zeptal se mě. Podívala jsem se na něj a přikývla. „Dobře, tak zítra strávíš den přípravami na Rykův ceremoniál přijetí titulu Alfy.“

„Prosím?“

„Víš o tom, že jeho ceremoniál je tuhle sobotu, ne?“

„To vím, ale říkal jste, že na narozeniny budu mít volno.“

„No, změnil jsem názor. Po tom tvém nechutném chování a neúctě k tvé Luně...“

„Ona NENÍ moje Luna!“ vykřikla jsem. U stolu to zalapalo po dechu.

„NESKÁKEJ MI DO ŘEČI, KDYŽ MLUVÍM!“ zařval mi Silas do obličeje. To by normálně každého jiného vlka přimělo sklonit hlavu, ale na mě to nemělo žádný vliv a on to věděl. „Uděláš, co ti říkám! Připrav vše na Rykův ceremoniál! A začneš tím, že rozešleš pozvánky sousedním smečkám na tomhle seznamu!“ vyhrkl a vrazil mi seznam do hrudníku. Podívala jsem se na něj a bylo tam tucet smeček. Byla jsem tak vytočená, že jsem ani neodpověděla. Vzala jsem seznam a vrátila se do kuchyně.

Poté, co všichni dojedli a nechali na stolech nepořádek, jsem poklidila, umyla nádobí, uklidila ho a šla do svého pokoje. Počkala jsem na půlnoc, abych mohla jít k rybníku a umýt se. Netěšila jsem se na to, ale nutně jsem ze sebe potřebovala dostat Rykův pach. Popadla jsem ručník, čisté tričko, spodní prádlo a legíny a vyplížila se k rybníku, když už celé sídlo spalo. Tohle byla jediná doba, kdy jsem mohla ven z domu, a protože rybník patřil k našemu území, neporušovala jsem tím žádná pravidla.

Když jsem tam dorazila, uvědomila jsem si, že už je oficiálně po půlnoci. Bylo mi oficiálně osmnáct. Zahleděla jsem se na dorůstající měsíc a modlila se, aby na mě moje rodina dávala pozor. Několikrát jsem uvažovala o sebevraždě, ale nikdy jsem to nedokázala udělat. Protože kdybych to udělala, znamenalo by to, že se vzdávám a prohrávám. A já měla k poraženectví hodně daleko; rodiče mě vychovali líp, aspoň z toho, co si pamatuju.

Cítila jsem, jak mi po tváři stéká osamělá slza, a rychle jsem ji setřela. Položila jsem si čisté oblečení a ručník na balvan na břehu rybníka a svlékla ze sebe špinavé šaty, které páchly po Ryku Thornovi. Vlezla jsem do vody a okamžitě se otřásla ledovým chladem. Jako vlkodlakovi mi sice nehrozila nemoc ani omrzliny, ale to neznamenalo, že bych ten chlad necítila. Ponořila jsem si vlasy a umyla se jediným kusem mýdla, které jsem dostávala každý měsíc, abych se udržela aspoň trochu čistá.

Jakmile jsem měla pocit, že už ze mě Ryk vůbec necítí, ponořila jsem se ještě jednou a rychle se opláchla. Když jsem se ujistila, že ve vlasech nemám žádné zbytky mýdla, vyždímala jsem je, stáhla do drdolu a utřela se. Oblékla jsem se do čistého oblečení, které vonělo jako letní vánek – přesně tak, jak to vonělo, když u našeho starého sídla foukal letní vítr přes jezero. Když jsem se kompletně převlékla, vydala jsem se na cestu zpátky.

Hodila jsem staré oblečení do koše na prádlo a zapnula pračku, než jsem šla spát. Když jsem dorazila do pokoje, rozpustila jsem si vlasy a nechala je volně uschnout. Lehla jsem si na své malé lehátko, přitáhla si prošívanou deku a zavřela oči, abych usnula. Ale než se mi to podařilo, uslyšela jsem v hlavě hlas:

*Ahoj, Macy.*

*Kdo je to?*

*Jmenuju se Selene. Jsem tvoje vlčice.*

*Ahoj, Selene, moc ráda tě konečně poznávám.*

*To je mi líto.*

*Za co?*

*Za tu bolest a utrpení, kterými sis prošla. Procházela jsem si tvoje vzpomínky a bolí mě, když vidím, kolik žalu jsi musela snést.*

*S tím už se nedá nic dělat.*

*Ale máme v sobě krev Alfy.*

*A to prozatím zůstane jenom mezi námi.*

*Macy?*

*Ano, Selene?*

*Zvládneme to. Společně. Teď už jsem tu s tebou.*

*Děkuju. Je fajn vědět, že mám v životě aspoň jednoho opravdového přítele.*

*Jsme víc než přátelé, jsme rodina.*

Usmála jsem se nad jejími slovy a propadla se do spánku. Konečně jsem měla svou vlčici a teď nastal čas převzít kontrolu nad svým životem. Ale nejdřív jsem musela přežít ten zatracený ceremoniál pro Ryka. Ach jo.

Když jsem se druhý den ráno probudila, sotva svítalo, ale musela jsem vstát a připravit snídani. Posadila se na lehátku a uvědomila si, jak na hovno dnešní den vlastně bude. Takže takhle vypadala oslava mých narozenin. Vstala jsem, stáhla si vlasy do vysokého culíku a zamířila do koupelny pro hosty, abych si umyla obličej a vyčistila zuby. Podívala jsem se do zrcadla na tu dospělou ženu, která se na mě dívala, a usmála se. Konečně jsem dosáhla dospělosti, i když ji nebudu moct oslavit.

Po ranní hygieně jsem si odnesla věci zpátky do pokoje a pak zamířila do kuchyně. Cestou tam jsem ucítila nesmírně aromatickou a podmanivou vůni. *Co je to za úžasný pach?* pomyslela jsem si. Šla jsem po té vůni a ta mě dovedla nahoru do čtvrtého patra k Rykovu pokoji. Zírala jsem na dveře a jediné, co mě napadlo, byl naprostý hnus.

Ryk je můj druh. Proč by mě Měsíční bohyně trestala něčím tak krutým? Nenáviděla jsem toho kluka, nenáviděla jsem ho, jeho rodiče i celou tuhle smečku. Ale nebylo na co čekat. Už jsem byla připravená na to, že mě odmítne, i na tu dočasnou bolest u srdce, která s tím přijde, ale věděla jsem, že budu v pořádku. Selene i já budeme v pořádku. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se zaklepat na dveře, když jsem zevnitř uslyšela sténání a chichotání. Ryk měl v pokoji další vlčici. Sotva vyšlo slunce a on už šukal nějakou místní děvku. Sebrala jsem síly, připravila se na pohled na nahá těla a zaklepala na dveře.

„Kdo je to!?“ uslyšela jsem jeho uječený hlas.

„To je Macy,“

„Ach jo! Vypadni, ty čubko!“ ozvala se ta šlapka, kterou zrovna šukal.

„Drž už kurva hubu a prostě mi ho vykuř!“ zařval na ni on. „Pojď dál, Macy,“ řekl pak. Znovu jsem se zhluboka nadechla a otevřela dveře.