{Pohled Ryka}

„Přesně tak, vykuř mi ho,“ říkám své další oběti. Chichotá se a sténá, jak mi ho kouří. Tahle věděla, co dělá. Vtom se ozve zaklepání na dveře. „Kdo je to?“ zavolám bez přemýšlení.

„To je Macy,“ když uslyším to jméno, hlavu mi okamžitě zahalí mlha. A vzápětí skrz dveře ucítím její vůni. Byla... nádherná. Voněla jako růže. Nikdy by mě nenapadlo, že vůně růží může být tak sladká. Její pach mi okamžitě postavil péro a byl jsem si jistý, že ta omega si myslí, že je to kvůli její puse.

„Ach jo! Vypadni, ty čubko!“ zařvala ta omega.

„Drž už kurva hubu a prostě mi ho vykuř!“ řeknu jí a stlačím jí hlavu zase dolů. Proč sakra nikdy neposlechnou, když jim říkám, aby nemluvily? Ovládnu se, opřu se a nechám tu omegu dělat její práci. „Pojď dál, Macy,“ po chvíli se dveře otevřely a její vůně mě zasáhla jako tuna cihel. Když uviděla, co se děje, její obličej zkroutil výraz hnusu a podráždění. „Co chceš?“ zeptám se a snažím se nedat najevo, jak moc mě její přítomnost vzrušuje.

„Víš, proč tu jsem,“ řekla bez špetky emocí. Ušklíbnu se – takže to taky cítí, že jsem její druh. Grim mi v hlavě divočel a nutil mě, abych si ji nárokoval a označkoval ji, ale to jsem neměl v plánu. Chystal jsem se provést svůj plán a Macy odmítnout. Jak moc jsem to chtěl udělat hned ráno u snídaně, věděl jsem, že když to odložím, změním názor.

„Ty, ať už se jmenuješ jakkoli, vypadni do prdele,“ řeknu té omeze. Šokovaně zvedla hlavu.

„Cože?“

„Slyšelas mě, vypadni.“

„Ach jo!“ odfrkla si, zvedla se a práskla za sebou dveřmi. Macy se podívala na dveře a pak zpátky na mě. Sakra, byla tak krásná. Ne, takhle přemýšlet nesmím. Musím ji odmítnout a to rychle.

„Takže předpokládám, že to taky cítíš, co?“ zeptal jsem se jí, když jsem se postavil, úplně nahý a s plným stopořením, čímž jsem narážel na naše pouto. Ani nemrkla nad tím, že před ní stojím úplně nahý.

„Ano.“

„No, nerad ti beru iluze, ale jestli jsi sem šla s tím, že tě přijmu jako svou družku, tak jsi na velkém omylu,“ jen se na mě podívala těma svýma nádhernýma hnědýma očima. Ale něco bylo špatně – v jejích očích nebyla žádná bolest. Nebyly v nich vůbec žádné emoce. Nemělo by mě to trápit, ale trápilo. Zahnal jsem tu myšlenku. „Já, Ryker Thorne, budoucí Alfa smečky Nightshade, tě tímto, Mace Rae, odmítám jako svou družku,“ řeknu a snažím se skrýt lítost v hlase. Podívala se na mě a ušklíbla se. Proč se uculuje?

„Děkuji,“ odpověděla.

„Cože!?“

„Děkuji,“ zopakovala. „Nemáš tušení, jakou mám radost, že mě teď odmítáš. Ušetříš mě toho utrpení, že bych s tebou musela být svázaná kvůli tomu pitomému poutu, a té agonie dělat Lunu téhle smečce ztroskotanců, čoklů a vrahů,“ řekla s hlasem plným jedu. Proč ji to nebolelo? Proč její slova bolela mě?

„Macy, co to plácáš...“

„Já, Mace Rae St-Claire, dcera zesnulého Alfy Garretta Alarica St-Claire ze smečky Iron Stream, tvé odmítnutí tímto přijímám,“ její přijetí mě zasáhlo jako rozjetý vlak. Bolest ze zlomeného pouta mi vyrazila dech a já se svalil zpátky na postel. Jí to ale neublížilo, byla v pořádku. Byla dcerou Alfy, měla v sobě krev Alfy.

Cítil jsem v očích slzy, srdce mi pukalo, zatímco jí ne. Proč jsem to byl já, kdo trpěl? Grim mi v hlavě žalostně zavyl. Kňučel. Můj vlk, můj Alfa vlk kňučel jako malé štěně nad ztrátou své družky. Macy jen zavrtěla hlavou a odešla z mého pokoje. Byla pryč. Bylo po všem, moje družka byla pryč. Chtěl jsem ublížit jí a zlomit ji, ale místo toho ona zlomila mě.

*Říkal jsem ti, abys ji nezamítal!* zavrčel zuřivě Grim.

*Nikdy jsi neřekl, že je to Alfa!*

*Na tom by nemělo záležet! Na její krvi ani postavení by nemělo záležet! Byli jsme její družby! Měli jsme ji milovat, vážit si jí a chránit ji!*

Než jsem mu stačil cokoli říct, odřízl mě. Postavil si v hlavě vlastní zeď. Ani jsem nevěděl, že to náš vlk dokáže. Snažil jsem se s ním spojit, ale marně. Můj vlastní vlk mi vyhlásil tichou domácnost.

{Pohled Macy}

Poté, co jsem přijala jeho odmítnutí, jsem se cítila svobodná. Vrátila jsem se do kuchyně a pustila se do přípravy snídaně. Měla jsem asi deset minut zpoždění, ale to nebyla žádná tragédie. Jak jsem dělala snídani, cítila jsem, jak Selene v koutku mé mysli kňučí.

*Selene, omlouvám se.*

*To není tvoje chyba, on nás odmítl jako první.*

*Ale já jeho odmítnutí přijala bez boje a vím, že ti to způsobilo bolest.*

*Ne tolik, kolik si myslíš. Upřímně, bolí to, ale něco mi říká, že to tak mělo být.*

*Proč by mě měsíční bohyně spojovala s takovým kreténem?*

*To nevím, ale Matka má své cesty a důvody. Uvidíme, kam nás to zavede.*

*Víš ale, že po tomhle víkendu budeme samy, že jo? Už tu prostě žít nebudu.*

*Já vím. Stojím při tobě.*

Znovu jsem se nad její odpovědí usmála. Selene byla hrozně v pohodě a klidná, stejně jako já. Když jsem udělala snídani a prostřela ji na kuchyňský ostrov formou švédského stolu – vajíčka, šunka, klobásky, tousty a opékané brambory –, šla jsem do pokoje pracovat na pozvánkách na Rykův sobotní ceremoniál. Pozvánky byly naštěstí už předtištěné, takže jsem musela jen vypsat názvy zvaných smeček a poslat je vnitřní vlkodlačí poštou.

Když jsem s tím skončila, vrátila jsem se do kuchyně, a jakmile jsem tam vešla, všichni se otočili a začali na mě zírat. Uviděla jsem Ryka a jeho oči byly plné bolesti. *Skvělé,* pomyslela jsem si. Myslel si, že mě jeho odmítnutí zlomí, ale nakonec se to obrátilo proti němu a byla jsem si víc než jistá, že mé prohlášení, že jsem dcera Alfy, pro něj bylo tou největší fackou do obličeje.

„Macy,“ zavolal Silas. Hluboce jsem si povzdychla a došla k němu.

„Ano?“

„Poslala jsi ty pozvánky?“

„Zrovna jsem to dokončila, všechny smečky by je měly obdržet během následujících čtyřiadvaceti hodin,“ odpověděla jsem tak upřímně, jak jsem jen dokázala.

„Dobře, jelikož máš dnes narozeniny a ještě jsi nic nepokazila, můžeš si vzít od každého jídla jednu porci.“

„Děkuji,“ odpověděla jsem upřímně. Aspoň na své narozeniny nebudu hladovět. Došla jsem k ostrovu a vzala si talíř. Byl to sice malý dětský talířek, ale stačil. Nabrala jsem si trochu vajíček, jednu klobásu, plátek šunky, trochu brambor a vzala si lahev vody. Vrátila jsem se do pokoje a snědla snídani v klidu. Věděla jsem, že tohle bude moje jediné dnešní jídlo, takže jsem se rozhodla si ho vychutnat, jak nejlépe to půjde.

Uždibovala jsem malé kousky a každé sousto žvýkala nejméně patnáctkrát až dvacetkrát, aby mi jídlo vydrželo co nejdéle. Tímhle způsobem se zdálo, že toho mám víc, než byla pravda. Jak jsem jedla, neubránila jsem se slzám v očích. Teprve osm hodin po mých osmnáctých narozeninách a už mě můj druh odmítl. Představa, že budu mít druha, který mě bude milovat, vážit si mě a chránit mě, byla ta tam. Nezbývalo mi než přijmout svůj osud, že po sobotní noci ze mě bude oficiálně samotářka.

O tři dny později

„Ustup mi z cesty!“ zařvala Rykova sestra Sela a strčila do mě, až jsem spadla na zem. Bylo jí dvaadvacet a sama ještě neměla druha, takže se chovala jako ještě větší čubka než obvykle. V sídle už vlastně ani nebydlela, žila sama v jednom z malých domků na našem území. Byla tu jen kvůli ceremoniálu, a ne snad proto, že by chtěla Rykovi poblahopřát, ale doufala, že tu potká svého druha. Rychle se totiž rozkřiklo, že několik Alfů a Betů, kteří měli dorazit, je také bez družky. Nezadané vlčice z téhle smečky už si prakticky plánovaly budoucí svatby a představovací ceremoniály. Nad jejich absurdní představivostí se mi jen zvedal žaludek.

Kromě nezadaných Alfů a Betů s sebou ti starší a zadaní očividně brali i své nezadané dcery, aby zjistili, jestli by se některá z nich nehodila k Rykovi. Netušili však, že Ryk už svou družku měl a odmítl ji. Mě. Bude docela zábavné sledovat, jak všichni odjedou s prázdnou. I když, kdo ví, možná mu Měsíční bohyně dá druhou šanci a ta nová bude stejná osina v zadku jako Ryk samotný. Za to bych klidně i zaplatila, abych to viděla.

Zvedla jsem se ze země a prostě od ní odešla. Nechtěla jsem celý večer poslouchat její naříkání a uječený hlas. Vrátila jsem se do kuchyně a dokončila přípravu jídla na hostinu. Už jsem dostávala migrénu z neustálého uječeného „vypadni“ od ostatních omeg v domě a uječeného „koukej makat“ od Isolde. Tajně jsem doufala, že během ceremoniálu budu moct zůstat zalezlá v pokoji, ale věděla jsem, že to se nestane. Budu nucena obsluhovat dav čítající bezmála 400 lidí.

*Už jen jedna noc těchhle sraček,* pomyslela jsem si. *Jo, už jen jedna noc.*

{Pohled neznámého}

Seděl jsem na zadním sedadle auta a můj Beta Zander řídil. Byli jsme na cestě na území smečky Nightshade, abychom se zúčastnili předání titulu Alfy Silasovu synovi Rykovi. Říkal jsem si, kdy se ten usmrkanec konečně stane Alfou. Tu smečku jsem z duše nenáviděl, ale nebyli jsme vyloženě nepřátelé – zatím. Způsob, jakým Silas vedl svou smečku, byl směšný. Ke svým lidem se choval jako k hovnům a jeho děti byly jen rozmazlení spratci.

Nemohl jsem se dočkat, až je připíšu na náš seznam nepřátel. Jakmile bude předání titulu hotové, smlouva, kterou měl můj otec se Silasem, skončí a já budu moct porušit pakt o neutralitě, který jsme s nimi měli. Nechtěl jsem mít nic společného se smečkou, která vyhlazovala jiné smečky jen pro moc a peníze. Poslední smečka, kterou převzal, byla podle všeho smečka Iron Stream, což bylo před o něco více než osmi lety. Já tehdy zrovna převzal vedení své smečky a ta zpráva se šířila jako blesk.

Můj otec litoval, že s nimi pakt o neutralitě vůbec uzavřel, ale udělal to proto, že v té době jsme byli slabší smečka a já ještě nebyl dost starý na to, abych vedení převzal. Jakmile jsem se ale ujal vlády, naše smečka se rozrostla téměř na trojnásobek své velikosti. A udělal jsem to správným způsobem. Navazováním spojenectví, přijímáním nenásilných samotářů, kteří neměli kam jít, a výcvikem mužů i žen z naší smečky na bojovníky, stopaře a lovce. Teď jsem byl Alfou největší smečky ve střední části Spojených států a mé jméno znali všichni vlci.

„Hele, vytáhni hlavu z oblaků a vylez už sakra z toho auta,“ řekl Zander a vytrhl mě z myšlenek.

„Jdi do prdele, Zandere,“ zamumlal jsem a vystoupil. Přestože byl Zander můj Beta a nejlepší kamarád, občas dokázal být neuvěřitelný kretén. Někdy jsem si říkal, jestli jsem neudělal chybu, když jsem z něj udělal svého Betu.

{Pohled Macy}

Jak jsem pobíhala kolem a dokončovala poslední přípravy, lidé v sídle zmatkovali jako slepice po flámu. Alfy a Bety z ostatních smeček začínali přijíždět a všichni nezadaní vlci šíleli. Tohle měl být ceremoniál pro Ryka, který přebíral titul od Silase, ale nikoho to ve skutečnosti nezajímalo. Všichni chtěli, aby se pozornost točila kolem nich. Dokonce i jeho vlastní sestře bylo úplně jedno, že se její bratr stává novým Alfou.

Pomalu se malé skupinky hostů a členů smečky usazovaly na zahradě za domem, aby ceremoniál mohl začít. Roznášela jsem ke stolům pití a dostávalo se mi víc než dost opovržlivých pohledů od členů naší smečky. Nic jsem nedělala, jen pracovala, ale oni měli potřebu po mně neustále sjíždět pohledem. To je fuk, už jen pár hodin a s těmahle sračkama končím.

„Hele, na omegu jsi docela kusanec,“ prohodil někdo, koho jsem neznala. Cítila jsem, že má postavení, ale nebyl to Alfa. Možná Beta.

„Děkuji?“ odpověděla jsem nejistě.

„Kdy ti končí šichta? Docela rád bych ojel ten tvůj sladkej zadek,“ řekl a snažil se potlačit smích.

„Bohužel nejsem plnoletá, pochybuju, že chceš mít nálepku pedofila,“ zalhala jsem bez mrknutí oka. Nalila jsem mu víno a odešla. Slyšela jsem ho brumlat nad tím, že balil nezletilou. Na to, že to byl vlk s postavením, byl dost blbý. Už jen z mého pachu muselo být jasné, že plnoletá jsem. Chlapi jsou idioti. Nemohla jsem se dočkat, až odsud vypadnu. Už jen pár hodin.

Když ceremoniál začal, Silas, Ryk a jeden ze Starších stáli na pódiu. Silas se vzdal svého titulu Alfy a předal ho Rykovi. Starší pak pronesl celou tu řeč o tom, jak bude Ryk tím nejlepším Alfou, jak bude spravedlivý, čestný a milující a bla bla bla. Starší pak řízl Ryka do dlaně a nechal krev nakapat do zlatého poháru. Poté, co byl Ryk oficiálně prohlášen Alfou, všichni se začali bavit a jíst. To byl můj signál, abych zmizela a schovala se v pokoji.

Když jsem se vykrádala ze zahrady přes obývák, někdo mě popadl za ruku a otočil mě k sobě. Než jsem vůbec stačila zjistit, kdo to je, ucítila jsem ostrou bolest na tváři. Bylo to tak nečekané a rána byla tak silná, že jsem se skácela k zemi. Chvíli mi trvalo, než se mi hlava přestala točit, a když jsem vzhlédla, uviděla jsem Selu.

„Co to sakra má znamenat?“ bylo jediné, co jsem dokázala říct.

„Ty jedna zákeřná čubko! Snažíš se mě otrávit!?“ zaječela.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se ze země.

„V těch enchiladas je sýr! Moc dobře víš, že mám intoleranci na laktózu!“ To jako vážně? Obviňovala mě z toho, že v jídle je sýr.

„To si ze mě kurva děláš srandu? Já to menu nesestavovala, Selo, to tvoje máma!“ vyštěkla jsem. „A seš naprosto vymatlaná!“

„COŽE!?“ zaječela.

„Do enchiladas se sýr dává, je to v receptu. Vyhledej si to na Googlu,“ postavila jsem se na nohy. „To, že to nevíš, z tebe dělá ještě větší blbku, než na jakou vypadáš.“ Její výraz byl k nezaplacení. Věděla jsem, že mě za to zbije, ale brnkat jí na nervy byla docela zábava. „A nikdo ti neříkal, abys je žrala, ty krávo hloupá.“ Tenhle poslední komentář mi vysloužil další facku, a tentokrát byla od Isolde.

„Jak se opovažuješ takhle mluvit s mojí dcerou!?“ zavrčela. Nebyl to ani tak vrkot, jako spíš takové zachrochtání.

„Mami, ona říkala, že jsi ty cheese enchiladas objednala ty,“ řekla Sela.

„To ano.“

„Mami! Mám intoleranci na laktózu!“

„Macy! Proč jsi mi nepřipomněla, že Sela nemůže laktózu!?“

„Není to moje zkurvená práce, abych ti připomínala, na co je tvoje děcko alergické. Jestli si to nepamatuješ ty sama, tak jsi dost ubohá matka.“ Moje velká huba mi vynesla facky – ne jednu, ne dvě, ale hned tři. Ta třetí mě srazila zpátky na zem a pak jsem ucítila kopanec do břicha, který mi úplně vyrazil dech.

„Už nikdy!“ Kopanec. „Nikdy!“ Rána do obličeje. „Nikdy!“ Další facka. „Nikdy!“ Kopanec do hrudníku. „Takhle se mnou nemluv!“ Isolde zaječela svým vysokým myším hlasem a kopla mě špičkou boty do obličeje.

„Jdi do prdele,“ zamumlala jsem. Ano, já prostě neuměla zůstat ležet. Klidně mě žalujte. Viděla jsem, jak se její noha znovu blíží k mému obličeji, když celým domem otřáslo mohutné zavrčení, které ji okamžitě zastavilo. Netušila jsem, co to bylo nebo kdo to byl, ale část mého já byla ráda, že se to stalo. Cítila jsem, jak ztrácím vědomí, když mé smysly zaplavila slabá vůně čerstvého deště. A pak jsem uslyšela nesmírně konejšivý, a přesto neuvěřitelně vytočený hlas:

„OKAMŽITĚ SE DO PRDELE KLIĎTE OD MOJÍ DRUŽKY!!!“

Řekl snad... družky?