Fiona

Při otevření dveří se mi zatajil dech. Stál v nich zavalitý mužík v uniformě hotelového personálu.

"Jak vám mohu pomoci?"

Nezmohla jsem se na slovo. Nina mě odstrčila. "Hledám jednoho kamaráda. Zdržoval se v tomto pokoji asi před dvěma týdny?"

"Tohle je rezidenční apartmá. Nepronajímáme ho. Zřejmě jste si spletly patro." Zaměstnanec začal Nině zavírat dveře před nosem.

Vystřelila ruku a zadržela je. "Potřebujeme mluvit s tím, kdo tu bydlí."

Zaměstnanec shodil její prsty z dveří. "Osobní údaje nesděluji. Můžete se zeptat na recepci, jestli vám tam pomohou."

Dveře s cvaknutím zapadly.

Dlouho jsem stála v hotelové chodbě, naprosto otupělá. Nina vypadala, jako by vedle ní vybouchla bomba. "Skvělé. Prostě skvělé."

"Nino, to bude dobré. Něco vymyslím," hlesla jsem, zhluboka se nadechla a snažila se zachovat klid, ačkoliv se mi točila hlava.

Nina mě pevně objala, když jsme mířily zpátky k výtahu. Opřela jsem si hlavu o její rameno a obě jsme si povzdechly. Cena za jednu noc lehkovážné nezkrotnosti byla mnohem vyšší, než bych si kdy dokázala představit. Vyspala jsem se s cizincem a teď s ním čekám dítě.

"Jak to může být dobré?" zeptala se Nina s očima vykulenýma úžasem.

Být svobodná a těhotná byla pro šlechtu obrovská ostuda. Kdyby se to kdokoli dozvěděl, můj ješitný otec by mě s největší pravděpodobností vyhnal ze smečky, jen aby si zachoval tvář. Kdybych se stala samotářkou, mé nenarozené dítě by nemělo šanci na přežití.

Položila jsem si ruku na ploché břicho a zařekla se, že udělám cokoliv na světě, abych toto tajemství udržela v tajnosti.

Následujícího dne jsem nezúčastněně seděla před zrcadlem a sledovala, jak mě vizážistka líčí na svatbu. Otec ovládl mou mysl i tělo. Nemohla jsem se mu bránit. Byla jsem jen loutka vydaná na milost a nemilost jeho autoritě.

Se stříbrnými vlasy opět sepnutými do volných loken a dokonale naneseným make-upem.

Vizážistka zvolala: "Vypadáte nádherně. Baron má ohromné štěstí."

Laskavě jsem na ni kývla a vyšla z pokoje směrem k nejkrásnější zahradě v celé Královské smečce. Se všemi těmi rozkvetlými třešněmi, zářícími do světle růžových a bílých odstínů, byla po generace ideálním místem pro svatby každého šlechtice.

Vrstvy mých šatů šustily o trávu a vánek ochlazoval mou horkou pokožku. Když pomyslím, že ještě před několika týdny jsem v těchto šatech kráčela tou samou cestou, abych si natrénovala své sliby, a Baron tehdy prostě zmizel. Během tak krátké doby se toho tolik změnilo.

Svatba byla zrušena, přeložena a teď jsem byla těhotná s jiným mužem. Ta dívka, která tyhle šaty oblékla naposledy, se mi zdála vzdálená na milion mil. A teď tady jdu kolem Barona, ve slušivém smokingu, jak zrovna v temném koutě zahrady drží v náručí jinou ženu.

Lily plakala, vypadala žalostně a bezmocně, a Baron ji s bolestným výrazem utěšoval.

Když si mě Baron všiml, vrhl na mě nenávistný pohled.

Jeho sňatek byl rovněž spjat s pozicí dědice. Ačkoliv mě Baron nechtěl, neodvážil se odporovat svému otci.

Baron se cítil zahanbený a tvář se mu zkřivila vztekem. Nicméně Lily se zvláštně usmála a zalil mě pocit úzkosti.

"Nemysli si, že máš vyhráno. Jen počkej, ta pravá show teprve přijde," pronesla pevným a chladným hlasem.

Pocítila jsem vlnu úzkosti, ale hned v další vteřině Lily zatáhla Barona za ruku a oba odešli. Snažila jsem se potlačit nepříjemné pocity a se svraštělým obočím jsem zamířila na konec cesty, kde měl obřad začít a kde už na mě čekal otec.

Otec ke mně přistoupil a stáhl mi svatební závoj přes obličej. Když se rozezněla hudba a já po jeho boku kráčela k řadám hostů, odevšad se ozývaly obdivné vzdechy. Otec si tu lichotivou pozornost ostatních zjevně užíval a spokojeně mi stiskl ruku.

Nemohla jsem si pomoct, ale přišlo mi poněkud ironické, že jen na takovýchto veřejných prostranstvích mi byl otec ochotný projevovat jakoukoli náklonnost.

Když jsem zaujala své místo naproti Baronovi, pronesl můj i Baronův otec krátké proslovy o spojení těchto dvou smeček a o tom, jak skvělá společná budoucnost nás čeká.

Zničehonic vpadla do zahrady Lily a vrhla se přímo před mého otce.

"Ne. Ne. Fiona si Barona vzít nemůže. Nemá vůbec právo stát se další Lunou smečky Modrého měsíce."

Baron se po ní natáhl a odtáhl ji dál od alfů.

"Fiona je těhotná, ale to dítě není Baronovo. Mám důkazy!"

"......!"

Srdce mi vyskočilo až do krku. Slyšel mě? Ne, to je nemožné! Všechno jsem prověřovala a vím jistě, že mě Nina nezradila.

Tělo se mi začalo mimovolně třást a dlaně se mi opotily. Kousla jsem se silně do spodního rtu ve snaze se trochu uklidnit a zachovat si chladnou hlavu.

"To ti nevěřím," odmítl otec. "Barone, odtáhněte ji pryč."

"Nemusíte mi věřit, ale je tu doktor, který ji vyšetřoval. Ten vám to může říct." Lily ukázala na muže v zadní řadě. Otec luskl prsty a dva z jeho betů dotyčného muže chytili.

Najednou jsem všechno pochopila. To byl on! Lily ho musela podplatit!

Těžce jsem polkla, zatímco otcova moc nade mnou nabyla na síle do takové míry, že jsem jim nedokázala zabránit v dalším jednání.

"Byla za vámi má dcera? Je těhotná?" Otcův hlas se zaduněl nad zástupem hostů.

Doktor se vyděšeným výrazem to slovo ze sebe jen vykoktal. "Ano."

"Je to dítě Baronovo?" dožadoval se otec.

Lily samolibě ovinula ruce kolem Barona. "Fionu si nevezmu," prohlásil Baron. "My spolu už velmi dlouho nespali. To dítě není mé."

Strhl se obrovský rozruch, když si všichni hosté začali špitat a mručet.

Otec mě probodl rozzlobeným pohledem. Tvář měl zkřivenou a na krku mu naběhly žíly.

"Je pravda, co říkají?" zaduněl.

Otevřela jsem ústa, abych mu odpověděla, ale neschopna slova jsem mlčela, protože mě ve své moci držel až příliš silně. Měla jsem pocit, že mi pod tlakem jeho vzteku prasknou kosti.

Otec odmítl vyslechnout si mé vysvětlení a tvrdě mě uhodil do tváře. Jeho síla byla obrovská a já na tváři ucítila ostrou, pálivou bolest.

"Kdo je otec?"

Zařval na mě tak zuřivě, až to vypadalo, jako by mě chtěl roztrhat na kusy.

"Ptám se, KDO je otcem toho proklatého dítěte?!"

Zavřela jsem oči. Věděla jsem, že je konec. Moje tajemství praskne a ze smečky mě nadobro vyženou.

"Byl jsem to já."

Otcův stále šílenější řev přerušil hlas a vzápětí do zahrady nakráčel s rukama v kapsách vysoký, pohledný blonďatý muž ve špičkovém obleku, vyzařující naprostou bezstarostnost. Po boku mu stáli dva další muži.

Tento muž bezpochyby upoutal pozornost všech přítomných; už jen pro svůj pohledný zevnějšek, díky němuž nejedna z hostujících dam zalapala po dechu v němém obdivu.

Překvapeně jsem zírala na muže, který se ke mně krok za krokem blížil, téměř neschopná uvěřit vlastním očím.

Byl to on!

Společník z té oné noci a otec mého dítěte. Kde se tu vzal?

Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale otcova nadvláda mě dusila natolik, že i samotné dýchání mi dělalo nemalé potíže.

"Kdo jste?" obořila se na něj Lily a popuzeně vykročila vpřed. Bylo mi jasné, že mě do pekelných hlubin hodlá stáhnout stůj co stůj, a málem se jí to i podařilo. Tedy až do chvíle, než jí do toho vstoupil muž stojící přímo před námi.

Ten se však na Lily ani nepodíval, a rovnou upřel svůj pohled na mě. Oči mu bouřily zlověstným hněvem a tlak sálající z jeho těla mi jen dále ztěžoval dýchání.

"Hej, vy hrubý..." snažila se ho zastavit Lily, jenže otec na něj v šoku ukázal prstem.

"Vy jste... alfa Alexander!"

Hosty opět zachvátil neskutečný rozruch.

"Cože! To je onen Alexander!"

"Královský korunní princ, alfa Alexander!"

Alexander se ke mně ležérně přikolébal, mohutný a zahloubaný do sebe. Chtěla jsem o krok ustoupit, ale ani jsem se nehnula.

Alexander výsměšně povytáhl obočí. "Společník?"