Fiona

Dny předcházející předvečeru mé svatby jsem trávila urovnáváním stížností uvnitř smečky nebo bojovým tréninkem s Ninou. Zoufale jsem se snažila zbavit frustrace z toho, že mě nutí vdát se za muže, který nerespektuje mé postavení Luny.

Vystartovala jsem s nízkým útokem na Nininy boky, zvedla ji ze země a hodila ji na záda. Obkroužila jsem ji a přitiskla jí ramena k žíněnce, ale cítila jsem se neobvykle slabá.

Zavrtěla se a vykopla se z mého sevření. Roztočila se do kopu z otočky a zasáhla mě přímo do čelisti. Tvrdě jsem padla k zemi. Svět kolem mě poblikával. Promnula jsem si čelist.

Au. Nině se ještě nikdy nepodařilo mě přemoct. Byla jsem rychlejší a silnější, tak proč jsem ležela na žíněnce naprosto dezorientovaná? Snažila jsem se vzpomenout, jestli jsem snídala. Ne, bylo mi zle. Posadila jsem se. Zle! Vlkodlaci téměř nikdy nebývají nemocní.

Vzpomněla jsem si na uplynulé dny a došlo mi, že má energie pomalu ale jistě slábne. Prohrábla jsem si vlasy rukama. Co se to děje?

Nina přiskočila a posadila se vedle mě. Dloubla mě do ramene. "Dostala jsem tě. Ani ses neskrčila, dokonce ses o to ani nepokusila. O co jako jde?"

"Já... já nevím. Jsem tak unavená. A... myslím, že jsem nemocná."

Niny šedé oči se rozšířily. "Nemocná. Vlkodlaci nebývají nemocní." Nina se na chvíli odmlčela, pak se otočila a posadila se přímo naproti mně. Chytila mě oběma rukama za ramena. Znepokojený výraz v její tváři mě přiměl se zamračit.

"Ale no tak, Nino, neumírám. Jen nejsem ve své kůži. Určitě je to kvůli svatbě."

"Nezačni šílet. Ale... neochránili jste se náhodou s tím společníkem?"

"Samozřejmě," odvětila jsem. "Možná. Byla jsem opilá." Těžce jsem polkla při vzpomínce na události té noci. Zabořila jsem obličej do dlaní. "Ne. Ne, neudělali. Co to se mnou je? Vím, že to byla chyba. Ach bože. Myslíš, že bych mohla být těhotná?" Strach udeřil tvrdě a rychle.

Nina mě pohladila po zádech a odvrátila zrak.

Šlechtici dbali na čistotu pokrevní linie a netolerovali existenci nemanželských dětí. Těhotenství za svobodna bylo považováno za naprostou hanbu. Pouze děti narozené manželským párům, jež podstoupily obřad označení, mohly být požehnány Měsíční bohyní. Nemůžu být těhotná, to by mě zničilo. Žádný status Luny by mi nepomohl. Srdce mi prudce tlouklo a má vlčice se tlačila pod kůži. Chtěla jsem se proměnit. Chtěla jsem utéct. Ale neudělám to. Musela jsem zůstat v klidu. Jsem Luna. Zatím nic jistě nevím, takže není důvod k panice.

Nina vstala a vytáhla mě s sebou. "Pojď. Musíme k doktorovi."

"Jak? Můj otec mě neustále hlídá. Myslí si, že každou chvíli uteču a přinesu mu tak pohanu."

Vydaly jsme se s Ninou směrem k hlavnímu domu vily.

"Je den před svatbou. Řeknu mu, že si jdeme udělat nehty. Luna musí ve svůj svatební den vypadat dokonale, ne?"

Abych nevzbudila podezření, oblékla jsem si volné šaty, stáhla si své až moc nápadné vlasy do vysokého drdolu a nasadila si velký klobouk. Nina udělala totéž.

Než jsme vyšly předními dveřmi, nasadila mi ještě sluneční brýle. Otec seděl na pohovce v obýváku a četl si noviny. Nakoukl přes jejich okraj a tázavě se zadíval. Sladce jsem se usmála a vyběhla ven. Překvapilo mě, že nás nezastavil.

Pro jistotu jsme s Ninou vstoupily na území smečky Půlměsíce, která sousedila s územím mé rodiny na východě. K doktorovi jsem se objednala pod falešným jménem.

Osamocená v místnosti velikosti šatníku jsem seděla na vyšetřovacím lůžku a nemohla dýchat.

"Gratuluji, jste těhotná," oznámil mi doktor s úsměvem.

Nevzhlédla jsem. "Udělejte ještě jeden test."

"Ale vždyť už jsme dělali dva testy?"

Vzhlédla jsem a sevřela prsty okraj lůžka. "Udělejte ho znovu."

Doktor přikývl a vyšel ven.

To dítě si nemůžu nechat. Jakmile to zjistí otec, vyženou mě ze smečky. Moc smečky Krvavého měsíce byla obrovská, a pokud otce urazím, žádná jiná smečka mě už nepřijme.

Doktor se vrátil. Tentokrát už bez úsměvu. "Jste těhotná."

Po tváři mi stekla slza a já si ji setřela.

"Chcete si nechat dítě vzít?"

Zkusila jsem odpovědět "ano", ale nebylo možné to slovo vyslovit. Věděla jsem, že bych to měla udělat. Musela jsem, a přesto jsem nedokázala vzít život dítěti, které neudělalo nic špatného.

"Ne. Dítě si nechám. Děkuji."

"Můžete se obléknout," oznámil doktor a odešel.

Musel existovat způsob, jak těhotenství utajit dostatečně dlouho na to, abych dítě porodila, odvezla ho někam do bezpečí a našla mu domov, kde bych mohla být součástí jeho života. Ale jak bych to jen mohla dokázat?

Když jsem vyšla do čekárny, Nina vyskočila ze židle. Naše pohledy se střetly, přispěchala ke mně a objala mě.

"Bude to dobré. Něco vymyslíme," uklidňovala mě.

Po cestě zpět k autu jsem zahlédla někoho, kdo nás podle všeho sledoval.

Nastoupila jsem do auta. "Nino, támhle vzadu." Ukázala jsem jí přes rameno. "Ta blondýna. Schválně jestli nás pojede. A skutečně, když jsme vyjely z parkoviště na silnici, žena se vydala za námi. Nina zahnula doprava, pak projela na oranžovou přes dvě křižovatky a zabočila doleva. Auto s tou ženou zmizelo.

"Kdo to podle tebe byl?" zeptala se Nina.

"Nevím. Ale ať to byl kdokoli, věděla, že jsem byla u doktora. Musíme jet do hotelu. Chci mluvit s tím společníkem." Žaludek se mi sevřel a bojovala jsem s nutkáním zvracet. Stáhla jsem okénko, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

"Proč? K čemu ti to bude? Je to společník. Nemůžeš si ho vzít. Jsi Luna Krvavého měsíce."

Zaklonila jsem hlavu a zavrčela. "To vím. Ale jestli si tohle dítě nechám a někdo na to přijde, už žádnou Lunou Krvavého měsíce nebudu. Nezáleželo by na tom, koho bych si vzala. Musím mít plán B. Možná jím je právě on."

Nina na mě třeštila oči a mně bylo jasné, že si uvědomuje mou pravdu.

"V hotelu bude spousta lidí, které známe. Svatba je zítra," upozornila zachmuřeně.

"Musím s ním mluvit."

"Fajn. Ale myslím, že je to špatný nápad."

Na recepci požádala Nina o stejného společníka, kterého si objednala minule. Cestou k pokoji jsem se začala třást. Co to proboha dělám? Mluvit s tím chlápkem ničemu nepomůže.

U dveří Nina hlasitě zaklepala a ty se okamžitě rozletěly. "Dobrý den, dámy. Jak vám mohu posloužit?"

Mladý muž měl sice zlatavé vlasy, ale byl stejně vysoký jako já. Na horní polovině těla neměl jedinou jizvu a oči měl tmavě hnědé.

Šokovaně jsem oněměla.

Nina píchla muže prstem do hrudi. "Poslouchej mě, kámo, to se jako nechráníš, když máš co do činění s opilýma ženskýma?"

Stáhla jsem jí prst z jeho hrudi. "To není on."

"Jak to myslíš? To přece je on. Ten chlap to je. Podívej, břišáky, zlatý vlasy, hezký ramena. Přesně jak jsem říkala."

Zastrčila jsem si Ninu za sebe. "Moc se omlouvám, že jsme vás obtěžovaly. Hezký den."

Chlapík jen pokrčil rameny a zavřel dveře.

"Když to není ten chlap, kdo teda?"

"To prostě nebyl on," hlesla jsem zmateně.

Vydaly jsme se k výtahům a já si mnula spánky a snažila se vzpomenout, jak jsem se vůbec do toho pokoje dostala. "Určitě jsem vešla do špatného pokoje."

"Skvěle. Co budeme dělat? Nemůžeme se tu jen tak potulovat. Uvidí nás někdo z hostů na zítřek."

Frustrovaně jsme nastoupily do výtahu a já zmáčkla tlačítko s dalším patrem.

"Musím najít něco povědomého."

Až když jsme dojely do nejvyššího patra hotelu, výzdoba konečně odpovídala mým vzpomínkám na onen večer.

"Pamatuju si, že jsem vrazila do tamtoho stolku. Ukopla jsem si palec, protože jsem neměla boty."

Konečně jsme stály před tmavými dveřmi. Na čísle pokoje stálo 905, a pak mi to došlo.

"Omylem jsem považovala devítku za sedmičku." Zhluboka jsem se nadechla, dělajíc vše pro to, abych zůstala v klidu, a zaklepala.

"Už jdu, moment!" ozval se hlas zevnitř a klika začala pomalu sjíždět dolů. Dveře se otevřely.