Milý čtenáři, než se pustíš do tohoto příběhu, ráda bych tě varovala před jeho obsahem. Nedoporučuji ho osobám mladším **18** let. Kromě žhavých scén by mohl být znepokojivý i celý děj. Pokud s tím nemáš problém, přeji ti příjemné čtení!

**Elena**

Vyřítila jsem se z budovy, ve které sídlila tréninková hala krasobruslařů, a zoufale se snažila opustit klub bez pláče. Všichni na mě byli vždycky tak milí. Od svého týmu jsem dostala nádherný náhrdelník jako vzpomínku na čas, který jsme spolu strávili.

Odejít bylo neuvěřitelně těžké. Moji trenéři stáli po mém boku mnoho let, ale loučení s mým nejlepším kamarádem Julianem bylo ze všeho nejtěžší. Bruslili jsme spolu od našich čtyř let. Společně jsme se zúčastnili našeho prvního juniorského mistrovství a od té doby jsme na soutěžích startovali vždycky. Párkrát jsme zkusili sportovní dvojice a rychle si na sebe zvykli. Naši trenéři nám navrhli, abychom zkusili soutěžit jako pár, ale já byla šťastnější jako sólová krasobruslařka.

„Eleno, počkej!“

Zavřela jsem oči, když jsem uslyšela, jak na mě volá. Otočila jsem se a uviděla ho, jak ke mně běží. Blond vlasy měl rozcuchané a v modrých, slzami zalitých očích se zračil smutek.

Snažil se popadnout dech. Věděla jsem, že je do mě už nějakou dobu zamilovaný, a v poslední době jsem na něj začala myslet častěji, když jsem zvažovala, že bych se stala jeho přítelkyní. Byl to jediný klap, ke kterému jsem se kdy přiblížila, a měla jsem ho moc ráda. Dokázala jsem si představit, že se do něj možná jednoho dne zamiluji.

Ale na to, abych s ním začala vztah, už bylo příliš pozdě. Věděla jsem, že hádka s mým nevlastním otcem by mohla mít strašlivé následky a byla bych to já, kdo by trpěl, ne on. Neměla jsem na vybranou; musela jsem odejít.

„Nepřemýšlela jsi o tom, že bys zůstala? V Montrealu je spousta vynikajících univerzit. Proč si myslíš, že je americká univerzita lepší?“

Nedokázala jsem najít slova, abych mu odpověděla. Místo toho jsem přistoupila blíž, pevně ho objala a držela se ho tak dlouho, jak to jen šlo.

Když jsem uslyšela přijíždět autobus, pustila jsem ho, políbila ho na tvář a spěšně nastoupila do vozu.

Vybrala jsem si sedadlo na druhé straně autobusu. Věděla jsem, že pohled na jeho smutnou postavu, která tam stála a doufala, že změním názor, by mě naprosto zlomil. Otřela jsem si slzy a snažila se přes uslzené oči pohlédnout na známou krajinu, ale neviděla jsem vůbec nic.

Vystoupila jsem z autobusu jednu zastávku před naší ulicí. Chtěla jsem se trochu projít v naději, že si vyčistím hlavu, ale když jsem dorazila domů, cítila jsem se stále stejně.

Když jsem vešla hlavními dveřmi, uslyšela jsem maminčin hlas. „Eleno, jsi to ty? Pojď se navečeřet.“

Neřekla jsem ani slovo. Nebyla jsem si jistá, jestli uvařila večeři pro nás pro všechny, ale došla jsem do jídelny a posadila se. Čekaly tam na nás tři talíře s teplým jídlem.

Nepřekvapilo mě, když jsem viděla, že už tam sedí můj nevlastní otec.

Nenáviděla jsem ho. Nikdy se mě fyzicky nedotkl, ale nenáviděla jsem ho za ta léta psychického týrání, kterému mě vystavoval, a za emocionální a fyzickou újmu, kterou způsobil mé matce a která vedla k její nemoci. Ale teď, poté co mi zničil budoucnost, jsem měla pocit, že bych ho dokázala umučit k smrti. Zůstala jsem zticha, když jsem ho uslyšela promluvit.

„Eleno, mluvil jsem o tobě s Ashfordovými. Nevadí jim, když budeš pokračovat v krasobruslení, a přijali tvou žádost o studium na univerzitě. Řekli, že si můžeš svobodně vybrat jakoukoli a oni ti ji zaplatí.“

Neodpověděla jsem. Zůstal zticha, zatímco se moje máma také posadila.

„Posílám tě na dobré místo, Eleno. Jsou to jedna z nejbohatších rodin v Los Angeles. Dají ti všechno, co jsme my nikdy nemohli.“

Jak pokračoval, položila jsem příbor. Musela jsem se držet zpátky, abych nevybuchla.

Když cítil můj pohled, povzdechl si. „Víš, že nemáme jinou možnost. Kéž bychom měli,“ řekl s bolestí v hlase.

To stačilo. Měla jsem pocit, že mě můj vztek pohltí, jestliže zůstanu potichu. Prudce jsem vstala a praštila do stolu.

„Barrette, uvědomuješ si vůbec, co jsi mi udělal? Jak se opovažuješ říct, že jsi neměl jinou možnost? Jsem tvoje nevlastní dcera. K tomuhle jsi mě vychoval? Abys mě prodal, když ti dojdou peníze?“

Křičela jsem na něj a ruce se mi třásly.

„Uklidni se, Eleno. Dostaneš všechno, co chceš, a dluhy i laskavosti, které těm lidem dlužím, budou vyrovnány. Tahle dohoda je výhodná pro nás oba.“

„Co já mám společného s tvými pochybnými kšefty? Proč já? Uvědomuješ si, že mě nutíš do manželství? Dochází ti vůbec, že je to proti mé vůli? Tohle je můj život, proboha. Moje kariéra, moje sny — všechna ta tvrdá dřina odmalička byla k ničemu.“

Jen odvrátil zrak, jako by mu to bylo jedno. Přejela jsem pohledem k mámě, která sklopila hlavu. Nakonec se Barrett otočil ke mně.

„Budeš mít dobrý život,“ prohlásil.

„Dobrý život? Opravdu si myslíš, že jsem tak naivní, abych neviděla, o co tady jde? Kdo si v dnešní době kupuje lidskou bytost? Kupují si moje vnitřní orgány? Plánují mě využívat jako prostitutku, nebo jako domácí otrokyni?“

Toto ho rozesmálo.

„Kde jsi na ten nápad přišla? Budeš členkou jejich rodiny. Postarají se o tebe.“

„Já nikam nejdu!“ zakřičela jsem. „Slyšíš mě? Jsi ztroskotanec, ubožák. Nedovolím ti, abys na mně vydělával. Mám svůj život a kariéru a budu dál žít tady — i kdyby to znamenalo, že půjdu na policii a udám tě.“

Ukázala jsem na něj prstem, ale strach mi zabránil mluvit dál, když vstal a přirazil mě ke zdi. Chytil mě pod krkem. Chtělo se mi brečet, ale nechtěla jsem ukázat žádnou slabost.

„Drž hubu, ty malej spratku! Odjíždíš zítra. Nenuť mě to opakovat, jestli chceš zůstat v jednom kuse!“