„Zaplaťte mi deset milionů dolarů, nebo mě vyléčte. Je to na vás.“ Řekl Cassian laskavě, jako by Mile nabízel řešení všeho.

„Vy nestoudníku! Podvedl jste mě! Takhle jste o tom přemýšlel už od samého začátku, že ano?“ Přestože Mila nebyla tak chytrá jako Cassian, teď jí došlo, že tohle byl po celou dobu jeho plán.

Když věděl, že není skutečnou lékařkou tradiční čínské medicíny, jak by bylo možné, že by jí takový miliardář důvěřoval a žádal ji o léčbu? Měl v plánu ji oklamat!

„Podepsala jste tu dohodu dobrovolně,“ ušklíbl se na ni Cassian. „Zamyslete se nad tím. Já nejsem žádný pacient.“

„Já se vám nepoddám!“ řekla Mila, předstírajíc statečnost. A pak utekla.

I když ze sebe dělala drsnou, bála se toho, co se s ní stane. Deset milionů dolarů... jak by si vůbec mohla vydělat tolik peněz? Když Mila pomyslela na možnost tak obrovského dluhu, byla zoufalá.

Mila ležela na posteli na koleji, držela telefon a projížděla své kontakty. Rozhodla se zavolat rodičům o pomoc.

„Milo, co se děje?“ Mila uslyšela z telefonu matčin radostný hlas z hlučného prostředí, do kterého se mísil zvuk vln a větru.

„Mami, já jsem...“ Mila sotva otevřela ústa, když z telefonu uslyšela, jak na někoho křičí její otec.

„Zlato! Pojď mě vyfotit!“

„Už jdu!“ odpověděla paní Vanceová a rychle pronesla k Mile: „Jsme na pláži. Zavolám ti později. Ahoj, miláčku!“

Mila věděla, že když rodiče cestují, tak ji ignorují. S pocitem ublíženosti se Mila rozhodla zavolat svému bratrovi, Calebovi.

Ale Caleb jen chladně odpověděl: „Deset milionů dolarů? Přestaň snít s otevřenýma očima! Milo, měla by ses radši pilně učit na závěrečné zkoušky, jinak tě nenechají odpromovat.“

Jak bezcitní lidé!

Mila vyběhla z koleje a práskla za sebou dveřmi. Byla nervózní a vyděšená kvůli té dohodě a Cassianovým výhrůžkám.

Naneštěstí i závěrečné zkoušky byly už za rohem.

Zjevně pohlcená chmurnými myšlenkami seděla Mila na koleji jako v transu. Její spolubydlící si na její chování v těchto dnech zvykly a hádaly, že se rozešla s přítelem. Proto se k ní chovaly obzvlášť vlídně a vyhýbaly se tématům, která by ji mohla rozrušit.

„Milo, profesor Langley ti vzkazuje, abys šla k němu do kanceláře,“ řekla Sienna, když vešla dovnitř.

„Dobře!“ Mila se okamžitě postavila a vyšla ven.

Profesor Langley byl Miliným vedoucím práce. Bylo mu přes šedesát a byl to laskavý gentleman. Mile připadal roztomilý.

Když Mila pomyslela na svou nedokončenou práci, znervózněla ještě víc.

Vešla do jeho kanceláře a nikoho neviděla. „Profesore Langley?“

„Není tu.“ Odpověděl nějaký muž a Mila se toho hlasu lekla.

Rozhlédla se a zjistila, že za stolem dřepí muž v kšiltovce a rovná na sebe kartonové krabice. Vyvedená z míry mu Mila rozzlobeně odpověděla: „Promiňte, fakulta má pravidlo, že doručovatelé nesmějí vstupovat do výukových budov.“

„Tak kam bych měl ty balíky položit?“ Zeptal se muž a přestal se svou činností.

„Můžete je nechat na vrátnici u ostrahy.“ Když si Mila uvědomila, že to pravidlo nezná, trpělivě mu odpověděla: „Budete mít velký malér, jestli vás tu najde ochranka. Tak teď už prosím odejděte. Nikomu to neřeknu.“

Muž lehce pokrčil rameny a postavil se.

Byl vysoký a na sobě měl bílé tričko. Díky širokým ramenům a svalnaté horní polovině těla vypadal skvěle i v tomhle obyčejném tričku. Byl jako model. Muž se zeptal: „Vy jste studentka profesora Langleyho?“

„Ano, proč se ptáte?“ odpověděla Mila pochybovačně.

„Milo, tady jsi.“ Uslyšela Mila hlasitý projev. Dovnitř nakráčel rozesmátý profesor.

„Profesore.“ Mila k němu přiběhla, aby ho pozdravila. A řekla: „Je tu nějaký muž...“

„Á, už jste se seznámili? To je tvůj starší spolužák, Reid Halloway.“ Profesor Langley se usmál a obrátil se k Reidovi. „Reide, tohle je tvá mladší spolužačka. Jmenuje se Mila Vanceová.“

„Ahoj, Milo.“ Reid si sundal kšiltovku a odhalil tak více ze své mladé a pohledné tváře. Očividně to byl velice kultivovaný muž. Jak si Mila vůbec mohla myslet, že je to kurýr?

„Ráda tě poznávám, Reide.“ Mila se rozpačitě usmála. Jak trapné!

„Odjíždím s manželkou na cesty oslavit naše výročí. Doufám, že vy dva dokončíte ten projekt, o kterém jsem mluvil.“ Zdálo se, že si profesor nepříjemné atmosféry mezi Reidem a Milou nevšiml, a vesele pokračoval: „Měli byste spolu vycházet naprosto bez problémů.“

„To nebude žádný problém, profesore. Mila je okouzlující. Já se o ni postarám.“ Odpověděl Reid přirozeně a s úsměvem se na Milu podíval.

„Budu s Reidem spolupracovat,“ odpověděla Mila ztišeným hlasem. Potká se se svým novým kolegou poprvé a hned se zachová tak pošetile. Jak se z tohohle jen dokáže vzpamatovat?

Profesor Langley byl se svou ženou ženatý třicet let a slavili každé výročí. Tento rok plánovali cestu na Havaj. Proto profesor požádal svého oblíbeného studenta Reida Hallowaye, aby Mile pomohl. Než odešel, dal Mile několik rad.

„Reid je vynikající student. Milo, můžeš se ho zeptat, jestli budeš mít jakékoliv otázky ohledně studia.“ Když měl profesor dobrou náladu, míval tendenci hodně mluvit. Pokračoval: „Pokud u zkoušek propadneš, nic s tím nesvedu.“

Mila si odkašlala a zrudla jako rak. „Profesore, prosím, neprozrazujte mé nedostatky.“

Reid se vedle nich lehce usmál. Mila ho docela zaujala, a tak se na ni zadíval. „Milo, rád ti s tvými úkoly pomůžu.“

Když Mila vycházela z kanceláře profesora Langleyho, mračila se a předstírala, že Reida, který kráčel za ní, nevidí.

Reid jemně pronesl: „Milo, tenhle projekt budeme dokončovat společně. Bude nám to trvat pár dní, než to doděláme. Pojďme si dát šálek kávy, můžeme se navzájem představit znovu, začít od začátku, co ty na to? Zvu tě.“

Jeho slova dávala smysl a mluvil tak laskavě. Mila už nedokázala udržet kamennou tvář a s úsměvem odpověděla: „Dobře.“

Když seděla v kavárně vedle školní brány a jedla zákusky, byla Mila mnohem šťastnější a s Reidem hodně povídala.

„Jak to, že jsem tě nikdy předtím neviděla?“ zeptala se Mila při pohledu na Reida. Tak hezký starší student musí být na fakultě určitě známý.

„Když jsem byl ve druhém ročníku, odjel jsem na výměnný pobyt,“ odpověděl Reid s úsměvem. Mila zjistila, že se Reid usmívá tuze rád. Když se usmál se svými zářivě bílými zuby, lidé si ho rychle oblíbili.

„Aha.“ Mila přikývla. Není divu, že se s ním v kanceláři profesora Langleyho nikdy předtím nesetkala.

Mila seděla za skleněnou výlohou, spokojeně si povídala s Reidem a byla zcela nevědomá toho, že se na ně právě upírá pár ostrých očí.