Starý dům byl zalitý sluncem, stejně jako černý Maybach.

Dům byl nádherně postavený ve starém, tradičním stylu a jitřil představivost každého, kdo šel kolem. Na dveřích však visela cedule s nápisem: „Odborník na neplodnost: Jsme tu pro vás!“. Kvůli této ceduli dům tak nějak působil o něco méně příjemně.

Když Cassian na nápis pohlédl, obočí se mu stáhlo do zamračení.

Čekal tam celé dopoledne.

Se svou štíhlou, svalnatou postavou a oblekem šitým na míru vypadal Cassian úchvatně, přesně jako luxusní vůz vedle něj.

Naneštěstí, vzhledem k tomu, že čekal před klinikou pro léčbu neplodnosti, většina kolemjdoucích k Cassianovi cítila spíše lítost než obvyklý obdiv, na který byl zvyklý. Dokonce zaslechl pár starých žen, jak si mezi sebou šeptají:

„Jaká škoda! Takový pohledný chlapec. Vypadá tak mladě, ale...“

„Bůh mu žehnej. Doufám, že mu doktor Vance dokáže pomoct.“

„Ano. Taky doufám.“

Cassian si zachoval odtažitý výraz. Nezajímali ho ti lidé; neměli s ním nic společného. Místo toho soustředil veškerou svou pozornost na dveře starého domu.

Samozřejmě hluboko v srdci cítil hněv. Nastoupil zpět do auta a přehrával si vše v hlavě. Co Mila dělala? Jak se opovažuje nechat ho tu tak dlouho čekat?

Mila spala už dlouho; byla velmi unavená. Když se konečně probudila, posadila se a protáhla si ruce nad hlavou.

Už zapomněla na všechny včerejší nepříjemnosti a s naprostou spokojeností se vydala ke dveřím. Protože spala tak dlouho a v kuchyni nebylo žádné jídlo, musela si jít ven něco koupit k snědku.

Vesele houpala kabelkou a vyšla na dvůr. Ale jakmile udělala krok ven, spatřila Cassiana, jak na ni čeká ve svém autě. Mila, naprosto ohromená, upustila tašku, která vyletěla z její ruky a přistála na cestě před ní.

„Cassian?!“ vykřikla Mila.

Cassian otevřel dveře a vystoupil z auta. Nejprve dlouhé nohy, pak hezká tvář. Kdo by nevěděl, jaký Cassian ve skutečnosti je, a viděl by takového muže vystupovat z takového auta, jistě by uvěřil, že nic dokonalejšího na světě neexistuje.

Mila si samozřejmě byla moc dobře vědoma, co je Cassian zač.

A pohled na něj jí připomněl vše, co se stalo předchozího dne. Vůbec ho nechtěla vidět. Její dobrá nálada byla nenávratně pryč.

Cassian se na ni zpříma podíval a chtěl něco říct. Mila mu k tomu ale nedala příležitost. Okamžitě sebrala svou kabelku a utíkala pryč, jak nejrychleji mohla.

„Milo!“ Cassian se trochu rozzlobil. Nemohl uvěřit, že je na něj Mila tak naštvaná, že by před ním utekla.

Přestože Cassian vyslovil jen její jméno, Mila v jeho hlase vycítila varování a zastavila se. Nechtěla, aby to dopadlo špatně.

Snažila se uklidnit myšlenkou, že to bude naposledy, co Cassiana uvidí, jakkoli to bylo bláhové. Navzdory svému strachu se k němu otočila čelem a bez obalu se zeptala: „Co tady děláš? Co chceš?“

Cassian se zhluboka nadechl a uklidnil se. „Pojď se mnou.“

Choval se, jako by se včera nic nestalo, což Milu rozzlobilo: „Tohle je můj dům a já tu bydlím. Proč bych s tebou měla někam chodit?“

„Nemyslíš, že jsi na něco zapomněla?“ Cassian si uvědomil, že by měl té holčičce něco připomenout. Otočil se k Dantemu, který trpělivě seděl na sedadle řidiče.

„Dante.“

„Ano, šéfe.“ Dante přesně pochopil, co Cassian žádá. Na kalkulačce ve svém telefonu vyťukal číslo a ukázal ho Mile.

„Pokud porušíš smlouvu, musíš zaplatit smluvní pokutu.“

„Co...že...“ Ta částka Milu rychle donutila kapitulovat. V panice začala chrlit všechny možné výmluvy, jen aby se z toho vyvlékla: „Musím jít na přednášku! Jsem ještě studentka. Ještě jsem nepromovala. Musím chodit do školy. Musím dopsat práci. Nemůžeš mě nutit, abych se toho všeho vzdala!“

„Takže... ty chceš zaplatit tu pokutu?“ pohlédl na ni Cassian tázavě.

Když Mila pomyslela na tu pokutu, naprosto nereálnou sumu peněz, kterou by splácela do konce života, chtělo se jí brečet.

Už téměř chtěla říct ano a odejít s ním, když se jí najednou v mysli zjevila tvář Cassianovy snoubenky. Uvnitř ní se něco pohnulo. Byla odhodlaná stát si za svým a Cassianovu žádost odmítnout.

„Když půjdu s tebou, co moje studium? Musím odpromovat. Musím dokončit svou práci. Je to tvůj problém. Nemůžeš mě, tak krásnou mladou dívku, nechat za něj platit.“

„Krásnou?“ Cassian sklouzl pohledem na její prsa.

Když Mila viděla, kam se dívá, zakryla si hruď rukama. „Hej! Přestaň!“

Milina tvář začala lehce růžovět. Vypadala plaše a nervózně.

Cassiana zasáhl zvláštní pocit. Vzpomněl si na předchozí noc, když ji políbil. Její rty byly tak hebké. A co teprve její prsa? Už jen ta myšlenka ho lehce vzrušila.

„Sakra!“ pomyslel si. Byl frustrovaný svými vlastními myšlenkami a pocity. Snažil se je hned v zárodku potlačit.

„Dante. Slečna Vanceová si pokutu nemůže dovolit. Vezmi ji s námi.“

Jakmile to Mila uslyšela, začala křičet: „Pomoc! Jsou tu únosci!“

K její smůle kolem nebylo moc lidí, jen pár starých mužů a žen. Byli samozřejmě zvědaví na jakýkoli rozruch v sousedství, dychtiví po nějakých drbech. Takže když uslyšeli křik, všichni se podívali přímo na Cassiana.

„Co to dělá?! Co chce impotentní muž od takovéhle mladé ženy?“

Ačkoliv Cassian na tyto kolemjdoucí příliš nedbal, jejich spravedlivé pohledy ho znervózňovaly. Zamračil se.

Bez dalšího slova Dante zakryl Mile ústa.

Mila se bránila a tvrdě dupla Dantemu na nohu.

„Šéfe...“ Dante se obrátil na Cassiana s prosbou o pomoc.

Cassian se zamračil: „Fajn, sklapni a přestaň se bránit. Nezakážu ti chodit do školy.“

Mila byla překvapená a zkoušela něco říct. Ale jelikož jí Danteho ruce stále zakrývaly ústa, Cassian jí nerozuměl. Místo toho tedy přikývla.

Cassian nakonec dal Dantemu znamení a on Milu pustil.

Mila se zhluboka nadechla a s jiskřícíma očima se zeptala: „Znamená to tedy, že se tou smlouvou nemusím řídit?“

„Ty bys ji chtěla porušit?“ Cassian zvedl obočí. „Jak odvážné.“

„Ne, to samozřejmě ne!“ Mila se okamžitě vzdala. Nechtěla ho naštvat. Už viděla, čeho je schopen.

Několik vteřin zvažovala své možnosti a pak se zeptala: „Když teď můžu chodit do školy, znamená to, že se s tebou nemusím vídat každý den?“

„V žádném případě!“ vybuchl Cassian. Byl tak naštvaný, a ani nevěděl proč. Už jen to, že ta slova slyšel, ho vyvádělo z míry. „Opravdu se ode mě tak zoufale snaží držet dál?“ divil se.

„Tak... kdy bych za tebou měla chodit?“ Mila byla záměrně opatrná, aby ho znovu nerozhněvala.

Cassian si povolil kravatu a nakonec ustoupil. „Kdykoliv ti zavolám, přijedeš ke mně. Pokud ti nezavolám, můžeš si dělat, co chceš, a jít, kam se ti zachce.“

Mila se usmála a pomyslela si, že Cassian možná nakonec není tak špatný.

Jelikož mu Mila už dala slib, Cassian trochu zkřivil rty, otočil se k autu a nechal Milu samotnou na chodníku.

Když Mila sledovala, jak Cassian znovu odjíždí, pocítila obrovskou úlevu a doufala, že se věci konečně začnou uklidňovat. Mila si však velmi dobře uvědomovala, jak podivné bylo, že byl Cassian dnes tak laskavý. Dokonce cítila mírnou lítost. Kdyby v sobě tuto drzost našla dřív, možná se z té smlouvy mohla vyvléct úplně.

Ale prozatím bylo nejdůležitější, uvědomila si, že musí jít na přednášku, jinak u zkoušky propadne.

...

O několik dní později, po celém dni přednášek, vyšly Mila a Sienna ze školy. Povídaly si a smály se.

„Slyšela jsem, že nedávno otevřeli novou japonskou restauraci. Říkali mi, že je to tam vynikající! Chci ji vyzkoušet! Prý tam mají úžasné nudle... a úplně všechno chutná skvěle. Nemůžu se dočkat!“ švitořila Mila o večeři a byla velmi nadšená z představy, že ji sama navštíví.

Sienna se jen jemně usmívala, ale nic neodpovídala. Podle ní by věci jako tahle přišly důležité jen bohatým lidem, jako je Mila. Pro lidi jako ona to byla prostě jen další drahá restaurace, kterou si nemohou dovolit.

„Sienno, co myslíš? Zní to skvěle, ne?“

Sienna chtěla odpovědět, ale najednou si všimla velkého shluku lidí, který se shromáždil u brány školy.

„Co se to děje?“ Mila dotáhla Siennu k bráně a zvědavě nakoukla do davu.

Uprostřed davu stál pohledný mladík smíšeného původu. Zdálo se, že je mu docela nepříjemné být obklopen tolika šílejícími mladými ženami.

Sienna věděla, o koho jde. Byl to asistent toho muže, který za Milou přišel tehdy, když šly na večeři. Pamatovala si to jasně. Asistent je tady. Znamenalo to, že tu bude i šéf? Siennu to dost vzrušovalo.

Při pohledu na Danteho se Mila chtěla pokusit nepozorovaně vytratit. Ale Sienna se nehodlala pohnout. Mila ji cvrnkla do paže, aby upoutala její pozornost, ale ona nijak nereagovala. Mila ji prosila: „Sienno, pojď!“

Nicméně Dante už ji našel a zabránil jí v útěku. „Slečno Vanceová, pojďte se mnou.“

Nebyl v dobré náladě, pravděpodobně vzpomínal na své předchozí setkání s Milou, při kterém mu dupla na nohu.

Jeho slova lidi překvapila a všichni se otočili k Mile, včetně Sienny, protože ta jí už dříve řekla, že tohoto muže nezná.

„Milo, jsi v pořádku?“ Sienna se tvářila ustaraně a pevně Milu chytila za paže.

„To je v pořádku. Nedělej si starosti. Brzy se vrátím a všechno ti vysvětlím.“ Mila nechtěla být středem pozornosti celého davu, a tak se se Siennou rozloučila tak rychle, jak jen mohla.

Právě když se Mila chystala nastoupit do auta, Sienna ji zastavila a se starostí v hlase řekla: „Milo, je to pro tebe moc nebezpečné jet takhle sama. Dovol mi jet s tebou.“

„Omlouvám se, šéf pozval jen slečnu Vanceovou,“ přerušil ji Dante. Hrubě vstrčil Milu do auta a šel k místu řidiče.

„Neboj se, Sienno. Budu v pořádku.“ Mila stihla říct jen těchhle pár slov, než Dante vyrazil tryskem po silnici.

Když dorazili k vile, Mila byla překvapena zjištěním, že Cassian se nenachází ve svém obvyklém útočném rozpoložení. Připravila pro něj léky, o které žádal, a on je spolkl bez jakýchkoli protestů.

Mila se cítila mnohem lépe. Cassian už nevyváděl tak divoce a ona byla stále šťastnější. Doufala, že to je předzvěst lepších zítřků.