Mila byla vytočená. Jak se mohl Cassian chovat tak hrubě?!

„Sienno, nebuď smutná. Řeknu mu, ať se ti omluví.“ Mila praštila lékařskou brašnou o stůl a šla rovnou ke Cassianovi.

Sienna v tom uviděla šanci, jak upoutat Cassianovu pozornost. Plaše natáhla ruku, aby Milu zastavila, a zašeptala: „Milo, nezlob se na něj. Je to moje vina.“

Se svým nesmělým, sladkým hlasem a andělskou nevinou věděla, jak s lidmi manipulovat, aby měli pocit, že ji musí chránit.

Když to Mila uslyšela, rozzuřila se ještě víc a pobouřeně řekla: „Sienno, ty jsi prostě až moc hodná!“

Sienna se snažila Milu uklidnit. Její chlácholení ale v Mile vyvolávalo jen větší pocit křivdy a naštvání z toho nespravedlivého chování. Cassian je zmetek! Jak může Siennou takhle opovrhovat!

Když Sienna viděla, jak to v Mile vře, cítila uspokojení. Dokud bude Mila na Cassiana naštvaná a bude se od něj držet dál, možná dostane šanci nastoupit na její místo. Proto předstírala, že je ochotná Cassianovo chladné jednání snášet.

Cassianovi však zřejmě došla trpělivost. Opíral se o gauč s propletenými prsty. Lehce povytáhl obočí a chladným hlasem pronesl: „Čas vypršel. Po šesté hodině sem mají hosté zákaz vstupu. Obzvlášť ženy.“

Hodiny, další mistrovské a drahé dílo, odzvonily přesně ve chvíli, kdy Cassian dořekl poslední slovo.

Sienna tam stála jako přikovaná. Její plán, jak si získat Cassianovu náklonnost, selhal. Ne! Jestli nemohla zůstat sama s Cassianem ona, nezůstane s ním ani Mila! Přinejmenším odejde spolu s ní!

Sienna Milu zlehka zatáhla. „Milo, pojďme odsud.“

V tu samou chvíli Cassian zvedl ruku a ukázal na Siennu. Siennino srdce se při jeho gestu divoce rozbušilo. Myslela si, že jí nakonec dovolí zůstat.

„Řekl jsem, abyste odešla vy, ne ona.“ Jeho slova Siennu naprosto zaskočila, až jí to skoro vzalo dech. Pokračoval: „Ona je moje doktorka. Kdo si vůbec myslíte, že jste?“

Muži si Sienny vždycky považovali, nikdy nezažila takové ponížení. Chtělo se jí plakat, ale věděla, že slzy jsou zbytečné a jediné, čeho by dosáhla, by bylo, že by jí Cassian ještě víc pohrdal. Zadržela slzy, dupsla a utekla ven.

Když Mila viděla, jak hrubě zachází s její nejlepší kamarádkou, chvíli na něj civěla, pak popadla lékařskou brašnu a utíkala ke dveřím.

Právě ve chvíli, kdy odcházela, se vrátil Dante z lékárny a zastavil ji. Pak uslyšela Cassianův mrazivý hlas. „Odsud neodejdeš. Musíš mi připravit léky.“

Mila zaskřípala zuby vzteky a upírala na Cassiana pohled jako rozzuřená kočka. „Proč jsi k Sienně tak sprostý? Můžeš být naštvaný na mě, to je mi fuk. Ale ona se tě nikdy nedotkla. Jak na ni můžeš být takový? Jsi přece muž! Proč se k ženě chováš tak uboze? Chceš ji záměrně ponížit jenom proto, že je to moje kamarádka?“

Miliny výtky a stížnosti se z ní řinuly proudem. Cassian celou tu dobu jen seděl na gauči. Neřekl nic a jen se na ni chladně díval.

Když Mila svou filipiku dokončila, všimla si, že se Cassian tváří podivně. V jeho hlubokých očích zablesklo cosi nebezpečného. Zeptala se: „Proč... proč mi na mé otázky neodpovíš?“

„Tohle je můj dům.“ Cassian nesnášel, když za někoho bojovala a vymezovala se proti němu. Pevně dodal: „Mám právo dělat si, co chci.“

Mila ztichla. Neměla jak se bránit, měl pravdu.

„Slečno Vanceová.“ Přistoupil k ní Dante a řekl: „Bylinky jsou připravené.“ Jeho příchod aspoň trochu prolomil dusno v místnosti.

V podobných chvílích Dante věděl, že musí zasáhnout, aby udržel klid, aby zmírnil napětí mezi Cassianem a Milou. Pokud by se Mila na šéfa naštvala a utekla, byl by to on, kdo by pro ni musel další den jet. Cassian by řádil, a Dante a zbytek personálu by kvůli tomu jen trpěli. A vůbec už se mu nechtělo znovu ji nahánět ve škole před davem lidí.

Mila ještě chvíli stála. Pak naštvaně vyštěkla: „Jsi naprosto směšný!“ Otočila se k východu a byla odhodlaná dům okamžitě opustit.

Dante vyběhl za ní. „Slečno Vanceová, ještě jste nepřipravila ty léky.“

„Do prdele s léky!“ Mila nechtěla o Cassianovi nic slyšet a vztekle dodala: „Můžete mu to dodělat vy. Proč to musím být já? Jsem jen host!“

Mila to slovo záměrně zdůraznila, protože doufala, že to Cassian uslyší a rovnou ji pošle pryč.

„Kompenzace,“ pronesl Cassian to slovo pomalu a potichu, ale Mila to přesto slyšela. Znělo to jako šepot ďábla. Okamžitě se zastavila.

Ačkoliv se teprve smrákalo, teplota už prudce klesla. Zavál studený vítr a Mila se v tenkém oblečení roztřásla.

Dante řekl svým mladistvým hlasem: „Slečno Vanceová, venku je zima. Běžte ty bylinky uvařit, a já vás pak odvezu domů.“

Při vzpomínce na tu sumu, kterou by musela platit, pokud poruší dohodu, se Mila pevně objala rukama a zdráhavě ustoupila.

Následovala Danteho do kuchyně, zůstala tam sotva půl hodiny, a pak na něj mávla s tím, že léky už se dovařily.

Dantemu to přišlo zvláštní a zeptal se: „Většinou je vaříte víc než dvě hodiny. Jak to, že to máte dneska tak rychle?“

„Já jsem tady doktorka,“ zamračila se na něj Mila a odpověděla: „Když řeknu, že jsou hotové, tak jsou hotové. Zaneste mu to. Jdu domů.“

Zkrácená doba vaření u bylin nijak neublíží. Stále budou prospívat zdraví, ale jejich účinky se zmenší. Každopádně Cassian nemocný nebyl. Žádné léky nepotřeboval. Ze všeho nejvíc už ji ale prostě nebavilo ho obsluhovat.

Už pomalu měnila názor na Cassiana a říkala si, že možná nakonec není tak bezcitný, jak se zdálo. Ale to, co se stalo dneska, jí plně otevřelo oči a ukázalo, co je vlastně zač. Svůj hněv na ni držel celé dny pod pokličkou a dnes ho pak všechen vylil na její přítelkyni.

Mila Cassiana v duchu proklínala. Vytáhla telefon a zavolala Sienně. Jakmile se v telefonu ozval její hlas, bylo jasné, že brečela.

„Sienno, prosím, nebuď smutná. Cassian je prostě hrozný zmetek! Kašli na něj.“ Jakmile Mila uslyšela její pláč, poznala, že se jí Cassianovo ponížení hluboce dotklo.

Mile to bylo strašně líto. Pokusila se ji ještě trochu povzbudit: „Sienno, prostě na tu zrůdu zapomeň! Je to moje vina. Kdybych tehdy vzala tu lékařskou brašnu, nikdy by k tomuhle nedošlo. Ah! Pamatuješ, jak jsi zmiňovala tu novou kavárnu ve městě? Kde to vlastně je? Dneska tě pozvu.“