Když Dante ukončil hovor a otočil se, zjistil, že Cassian už odešel. Kam šel?

Mezitím už Cassian rychle jel k Milině koleji. Bylo devět hodin večer. Po cestě šlo několik studentů, kteří se bavili s přáteli. Většina z nich byla po celodenním studiu unavená, takže si ho málokdo všiml.

Když Cassian přijížděl ke koleji, vytáhl telefon, aby Mile zavolal a řekl jí, ať sejde dolů. Když v adresáři svého telefonu hledal její jméno, uviděl, jak k němu kráčejí dva lidé. Jedním z nich byla Mila a druhým ten muž, s kterým tenkrát viděl Milu u restaurace.

Proč jsou spolu?

O něco dříve toho dne se Mila doslechla, že Cassian bude ten večer na banketu, a tak se brzy vrátila do školy. Poté jí zavolal Reid.

„Mám na tebe pár otázek ohledně programu, o kterém se minule zmínil profesor Langley.“ Do ucha se Mile přes telefon ozval Reidův jemný hlas.

Když Mila pomyslela na svou diplomovou práci, rozveselila se. Měla by s Reidem spolupracovat a učit se od něj. Během uplynulých tří let na vysoké škole Mila propadla z několika hlavních předmětů. A o profesorově programu toho věděla jen málo.

Naštěstí byl Reid jejím školitelem. Byl to skutečný génius v medicíně, který se zrovna vrátil z práce v zahraničí. Ačkoli o programu věděla jen málo, Reid by ji jistě dokázal vést a učit.

Dvě hodiny na projektu společně tvrdě pracovali. Díky Reidovu pečlivému vysvětlování získala Mila o programu dobrou představu. Pokud by se jí ho podařilo úspěšně dokončit, mohla by absolvovat. Při pomyšlení na to se Mila zaradovala.

Když vycházeli z laboratoře, Reid se jemně usmál. „Mohu tě doprovodit na kolej?“

Mila šťastně přikývla. Měla o programu ještě mnoho dalších otázek, které potřebovaly vysvětlit.

Celou cestu si vesele povídali. Když se blížili k budově koleje, Reid se náhle zastavil a podíval se na muže, který seděl ve svém autě u vchodu na kolej.

Mila ho dohonila a zjistila, že stojí na místě. Zmateně se zeptala: „Reide?“

Reid jí odpověděl širokým úsměvem. Měl nádherný obličej a jeho laskavý úsměv mu dodával na přitažlivosti.

„Nehýbej se.“

Co se děje? Mila byla zmatená.

Reid natáhl ruku a položil ji Mile na hlavu.

Ačkoli to Mile připadalo zvláštní, zůstala stát. Podívala se na něj a zeptala se: „Reide?“

„Máš ve vlasech list.“ Reid sundal pravou ruku z její hlavy a mezi prsty držel lístek.

Reid stál velmi blízko Mily. Cítila z jeho těla teplo a byla celá zrudlá. Nebylo to až příliš intimní a důvěrné gesto?

Mila netušila, že její nechápavý výraz směrem k Reidovi si muž, který je pozoroval z auta, vyložil úplně jinak. Cassian zíral na Milu. Z jeho úhlu pohledu to byl výraz obdivu a lásky.

Cassian sevřel volant. Mila se k němu chovala chladně, ale s tímhle druhým mužem byla tak šťastná. A navíc ten muž byl velmi pohledný! Zaplavil ho nával podivných pocitů a on jen stěží dokázal potlačit touhu odtáhnout Milu pryč od toho muže.

Cassian se zhluboka nadechl a nastartoval motor. S burácením se odlepil od obrubníku.

Mila a Reid stáli pod stromem. Zvuk motoru přivedl Milinu mysl zpět do reality. Odstoupila od Reida do pohodlné vzdálenosti a pak se otočila směrem, odkud ten dunivý zvuk vycházel.

Logo Bentley na autě se lesklo pod pouliční lampou. Jak je to namyšlené, dělat v noci takový hluk jen proto, aby se pochlubil svým slavným autem! Jak neslušné!

Mila se řidiči v duchu vysmála a zamávala Reidovi na rozloučenou. Lehkými a rychlými kroky se vrátila na svou kolej.

Měla osnovu své diplomové práce!

Při pomyšlení na pokrok, který ve své práci udělala, byla Mila nadšená a spala hlubokým spánkem.

...

Následujícího odpoledne Dante jako obvykle čekal u brány školy. Mila se úmyslně loudala a zůstala na koleji o něco déle. Pak jí zazvonil telefon.

V Milině uchu se ozval Dantův mladý hlas. „Šéf nemá dobrou náladu. Radši byste se měla ukázat včas.“

Mila si pro sebe povzdechla. Odpověděla: „Dobře, dobře. Už jdu. Jen chvilku počkejte.“

Dante celou cestu mlčel. Zdálo se, že chce Mile něco říct, ale váhavě držel jazyk za zuby.

Mila si všimla jeho váhání a neudržela se: „Prostě řekněte, co chcete.“

„Co jste řekla mému šéfovi?“ Včera v noci, poté, co se Cassian vrátil domů z návštěvy Miliny univerzity, mlčel a požádal Danta, aby s ním pil. Zdálo se, že se něco stalo, ale Cassian nechtěl nic říct. Dante se bál na to zeptat, a tak si šel pro odpověď k Mile.

„Neřekli jsme si vůbec nic.“ Mile to připadalo zvláštní. „Včera jste u toho byl, když jsem mu měřila puls.“

„Včera večer pro vás přijel. O čem jste si s ním pak povídali?“

„Přijel pro mě?“ Mila se zamračila a cítila se poněkud zmateně. „Byla jsem celou dobu v laboratoři se svým školitelem. Neviděla jsem ho.“

Mila si najednou uvědomila, co se stalo, a šokovaně se na Danta podívala. „Asi máte halucinace,“ řekla, „nic se nestalo!“

Když dorazili k Cassianovu domu, Mila popadla svou lékařskou brašnu a vystoupila z auta. Pokusila se upravit svůj výraz, chtěla působit chladně a klidně. Pak vešla do domu.

Vlastně na Cassiana nebyla zase tak moc naštvaná. Ale protože spolu tak dlouho nemluvili, pokud by se vzdala ona, připadala by si jako poražená.

Jakmile Mila vešla do pokoje, okamžitě ucítila napětí, které z něj vyzařovalo. Dante měl pravdu; Cassian neměl dobrou náladu. Jí do toho ale nic nebylo. Byla jen lékařka. Jediné, co musela udělat, bylo ošetřit ho.

Mila Cassianovi nahmatala puls a předepsala mu jako obvykle nějaké výživové doplňky. Během celého procesu ji Cassian pozoroval svýma ostrýma, chladnýma očima, což v Mile vzbuzovalo značný neklid.

V takto stresující atmosféře se Mila cítila velmi nepříjemně. Odkašlala si a chtěla říct něco, čím by to napětí prolomila. „Už několik dní berete léky. Cítíte se lépe?“ Mila se cítila trapně a mluvila tiše. Ale aspoň byla první, kdo přistoupil na kompromis!

„Mluvíš hrozně slabě. Co je s tebou? To jsi neměla oběd?“ odpověděl chladně Cassian.

Mila byla jeho odpovědí šokována. Nečekala, že na její kompromis Cassian odpoví takovým způsobem, bylo to velmi zraňující.

Mila nevěděla, co má říct, a jen zamumlala: „Půjdu uvařit ten lék.“