Alistair zíral na Serafinu. Srdce mu bušilo do žeber jako zvíře v kleci, které se zoufale snaží uniknout.

„Princezno...“ Z jeho hlasu odkapávalo něco hlubšího – něco syrového, zoufalého.

Serafina se na něj odmítala podívat, pohled upřený kamsi do prázdna, skrz zdi, mimo tuto chvíli – kamkoliv, jen ne na něj.

„Odpusť mi to,“ pokračoval napjatým hlasem, dusícím se lítostí, neochotný odejít, jak m