Příběh začal na severozápadě, kde na rozlehlých pastvinách stálo obrovské sídlo připomínající hrad. Připomínalo to bájnou Šangri-La natolik, že každý, kdo sem zavítal, si nemohl pomoct a v úžasu vzdychal nad tou nádherou.

V tu chvíli se ze sídla ozval jasný a melodický hlas mladé dámy. "Cože? V žádném případě! Ani náhodou nepojedu do Veridale, abych se tam zasnoubila!"

"To nezáleží na tobě, Evangeline. Tvé zasnoubení jsme s rodinou Vaneových domluvili už před pěknou řádkou let. Pětice synů z rodiny Vaneových jsou vesměs velmi slušní mladí muži a na tobě je jen vybrat si jednoho, se kterým se zasnoubíš. Neboj se, určitě ti některý z nich padne do oka."

Evangeline Ashfordová se opřela do pohovky, vlnité vlasy jí volně splývaly na šíji. Měla jemné a okouzlující rysy a z každého póru jejího těla vyzařovala aura, která ji odlišovala od všech ostatních.

Evangeline, kterou od dětství vychovával její dědeček, věděla, že tato záležitost je pevně daná. Po chvíli přemýšlení odpověděla s mnohoznačným úsměvem: "Dobrá, ale mám několik podmínek, dědečku. Sourozenci Vaneovi nesmí vědět, kdo jsem. Když říkáš, že jsou všichni tak skvělí, měla bych mít svobodu odejít, pokud se do roka do žádného z nich nezamiluji. Pak už bych o svém sňatku měla rozhodovat já."

Silas Ashford, Evangelinin dědeček, s úsměvem odvětil: "Žádný problém."

…

O několik dní později bylo u vchodu do vlakového nádraží ve Veridale matně vidět stát čtyři muže s jemnými rysy. Byli každý jiný; jeden byl odměřený, zatímco další působil jasně a vesele, se slunnou povahou… Oči kolemjdoucích se na ně doslova lepily. Nebýt osobních strážců, kteří drželi dav zpátky, mnozí by už dávno přistoupili a požádali je o kontakt.

Finley Vane, pátý a nejmladší syn z rodiny Vaneových, si stěžoval: "Dneska je takové horko, a dědeček přesto trval na tom, abychom my čtyři přijeli vyzvednout tu holku. To si vážně myslí, že nemáme vůbec nic na práci?!"

Caspian Vane, čtvrtý syn rodiny Vaneových a velká celebrita, která se nedávno proslavila jako princ na bílém koni všech žen v zemi, měl na sobě roušku a kšiltovku. Přidal se: "Přesně tak. Kdo by si pomyslel, že přijede vlakem – ta holka musí být nějaký vidlák!"

"Když mi dědeček včera řekl, že si vybere jednoho z nás pěti sourozenců za snoubence nějaké holce z venkova, myslel jsem, že si dělá legraci!" vložil se do hovoru Raphael Vane, třetí syn rodiny Vaneových. "Tak závidím Dominicovi; ten se z toho vyvlékl díky firemní schůzi, na kterou musel jít."

Lucian Vane, druhý ze sourozenců, neřekl ani slovo, ale z jeho výrazu bylo patrné, že ho to také netěší.

Právě v tu chvíli vyšla z východu vlakového nádraží mladá dáma v červeném oblečení s vyšitými květinami. Dalo by se říct, že byla oblečená až nevkusně. Navíc kvůli jejímu delšímu mikádu vypadala strašlivě ošklivě.

Finley poplácal Caspiana po rameni. "Podívej se na to! Vůbec jsem netušil, že se lidé v dnešní době ještě takhle oblékají! Ck, ck, tohle jsem viděl jen ve filmech. Haha…"

Pak, k velkému překvapení oněch čtyř mužů, k nim mladá dáma přistoupila a zastavila se. "Dobrý den. Vy musíte být sourozenci Vaneovi, že? Já jsem Evangeline Ashfordová."

Všichni čtyři muži vypadali poněkud zděšeně, zvláště Caspian, který se nevěřícně zeptal: "Vy jste Evangeline Ashfordová?" Tohle že je ta krásná malá víla, o které dědeček mluvil? pomyslel si. Nejenže před nimi Evangeline stála nevkusně oblečená, ale měla i tmavou pleť s několika znaménky na tváři. A navíc ta zářivě růžová rtěnka v barvě Barbie, kterou měla na sobě, byla naprosto dusivá.

Evangeline přikývla a dokonce odpověděla se zamilovaným výrazem: "Takže mi dědeček nakonec nelhal. Vy kluci jste opravdoví fešáci." Všichni vypadáte docela tuctově. Je úplně jedno, jak jste hezcí, nikdo z vás není dost dobrý na to, aby se ke mně hodil, pomyslela si.

Finley málem vybuchl a začal klít. I když pochází z venkova, neměla by být takhle ošklivá! pomyslel si. "Co kdybyste se raději vrátila, slečno Ashfordová?"

"Cože?" Evangeline zmateně zamrkala.

Nakonec to byl Lucian – viceprezident společnosti Vane Global – kdo řekl: "Nastupme do auta a vraťme se nejprve domů."

Všech pět tak opustilo vlakové nádraží s Evangeline a Lucianem sedícími v prostřední řadě auta. Evangeline vyhlédla z okna, než s obdivným povzdechem pronesla: "Páni! Tak takhle vysoké jsou budovy ve velkoměstech!"

Koutky úst zbylých čtyř lidí v autě při jejích slovech zacukaly. Co je zač, nějaký balík, co je ve městě poprvé?

Právě tehdy Evangeline koutkem oka letmo pohlédla na hodinky na Lucianově zápěstí. Zvolala: "Páni! Tyhle hodinky vypadají tak krásně! Určitě stály pěkných pár stovek, že?"

Pěkných pár stovek? Ty Lucianovy hodinky stály 30 milionů! Všichni čtyři muži byli natolik oněmělí, že mohli jen doufat, že si Evangeline žádného z nich neoblíbí a nepožádá ho, aby se stal jejím snoubencem.

Jejich auto pak dojelo k panství Vaneových. Při pohledu na sídlo rodiny Vaneových Evangeline znovu nasadila překvapený výraz. "Páni! Vaše sídlo je ale obrovské, že?" Zároveň si však v duchu říkala: Tohle sídlo není ani desetinové oproti panství mé rodiny.

Vtom vedle sebe uslyšela Finleyho hlas, který zněl, jako by dosáhl meze své trpělivosti. "To by stačilo, ty vidláku. Nechovej se, jako bys byla ve světě poprvé. Už to dál nevydržím."

Nikdo ze tří mužů vedle nich nepromluvil. Ostatně ani oni nedokázali Evangelinino chování vystát.