♡ Pohled Elary ♡

"Takže, tohle je tvůj pokoj. Není to nic moc, ale myslím, že pro tebe je tak akorát. Kdybys cokoliv potřebovala, budu dole," zamumlal můj otec a neohrabaně se poškrábal na zátylku.

Otec, o jehož existenci jsem se dozvěděla teprve před pár hodinami.

Jen jsem nepatrně přikývla. Stále jsem byla po tom, co se stalo před dvěma dny, naprosto otupělá. Furt jsem nedokázala pochopit, jak se to mohlo stát.

Nikdy jsem si nevšimla žádných náznaků...

Moje máma byla vždycky tak šťastná. Tak bezstarostná. Nikdy by mě nenapadlo, že mě máma opustí zrovna takhle.

"Děkuju," zamumlala jsem tiše a rozpačitě. Nevěděla jsem, jak ke svému 'otci' přistupovat. Mám mu říkat tati, otče, nebo ho oslovovat jeho křestním jménem Dominic?

Můj otec přikývl a rozhlédl se po nevkusném pokoji. Měla jsem tušení, že to bývala komora. A měla jsem pocit, že se na pokoj proměnila teprve před pár hodinami. Místnost to byla maličká, sice ne přímo dusivá, ale i tak maličká.

Ale já byla taky maličká, měřila jsem sotva pět stop, měla jsem útlou postavu, příliš výrazné boky a vosí pas. Neměla jsem moc velká prsa, která by vyplnila košíček, ale zato jsem měla měkký polštář na zadku. Moje máma mi kvůli mé malé výšce říkala vrabčáku. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Tuhle přezdívku už nikdy neuslyším.

"Můžu skočit k Burtovi a koupit kbelík barvy nebo takové ty samolepicí věci na zeď, jestli chceš?" navrhl táta a při pohledu na starou loupající se barvu na zdech se zašklebil.

Vynutila jsem si úsměv. Skoro jsem se otřásla nad tím, jak prkenně se při tom můj obličej cítil. "Ne. To je v pořádku. Nejdřív se zabydlím a o výzdobě popřemýšlím později."

Bože, tohle bylo opravdu trapné. Jak se mám bavit s mužem, o jehož existenci vím teprve pár hodin? Dokonce i dlouhá cesta sem proběhla v tichosti, takže jsem o něm nevěděla nic, kromě toho, že sdílí mou DNA.

Můj otec se usmál, respektive se spíše zašklebil, než přikývl a vyšel z pokoje. Když se za ním zavřely dveře, mohla jsem se konečně nadechnout. Zhluboka jsem vydechla a popošla hlouběji do malého pokoje. Postel vypadala nově, možná to byla jediná nová věc tady.

Položila jsem svou sportovní tašku na světle růžové povlečení a zasténala. Odpočítávala jsem minuty, dokud tu těžkou věc nebudu moct položit. Odtáhla jsem se od postele a přešla k jedinému oknu v místnosti. Propouštělo spoustu světla a zároveň odhalovalo krásu nekonečného zeleného listoví.

I když na mě ta nádherná zeleň zářila v celé své hustotě, nedokázala jsem se usmát tak, jak bych to udělala, kdyby byly okolnosti jiné. Jak se vůbec můžu znovu smát, když tu se mnou není moje máma, aby se smála se mnou?

Cítila jsem, jak se mi srdce trhá na kusy, když jsem otevřela okno a nechala chladný vzduch narážet do mých tváří a šlehat mi vlasy dozadu. Máma by to tady milovala. Vždycky byla fascinovaná vším, co souviselo s lesem. Žít tady by pro ni byl splněný sen. Kdyby jen...

Znovu jsem se nadechla a tentokrát zadržela vzduch v plicích déle, dokud mě nezačaly pálit. Když jsem vydechla, dech se mi znovu zadrhl v hrdle, jakmile jsem dole v křoví zpozorovala pohyb. Prsty jsem se pevně chytila okraje parapetu a sledovala, jak se houštím míhá obrovský stín.

Hnědá srst...

Byl to medvěd?

Srdce mi udělalo kotrmelec. Z hrdla toho tvora se vydralo zavrčení a já nechtěla nic jiného, než zalézt pod tu malou postel a schovat se, protože bych přísahala, že jsem právě viděla vlka. Zvíře uteklo zpět do nejtemnější zeleně, zmizelo mi z dohledu a ulevilo mému bušícímu srdci.

Dům byl obklopený stromy, vlastně celé město bylo obklopené bujnými stromy, takže jsem měla čekat, že v lese budou vlci. Zavrtěla jsem hlavou, odstoupila od okna a vrátila se k posteli. Pomalu jsem se posadila na matraci a přelétla pohledem po malinkém pokoji.

Tohle teď bude můj domov. Svalila jsem se na postel, vlasy se mi rozprostřely pod hlavou, zatímco jsem zírala na bílý strop. Z oka mi unikla slza a pomalu stékala dolů, dokud nezmizela v mých hnědých vlasech. "Chybíš mi, mami."

Od maminčiny smrti neuplynuly ani čtyři dny a bolest byla stále čerstvá. Nemyslela jsem si, že by to v dohledné době mělo polevit. Najednou se dveře znovu rozletěly. Vešel můj otec, tentokrát s talířem v ruce. K nosu mi dolehla vůně toho, co na něm bylo. V břiše mi trochu zakručelo.

Ani jsem nevěděla, že mám hlad.

"Udělal jsem ti zapečený sýrový sendvič. Je připálený..." řekl táta a rozpačitě si prohrábl vlasy, dokud neztuhl, když mu zrak padl na mě. Přesněji řečeno, na mé slzy.

"Ty pláčeš." Jeho hlas se zvedl v mírné panice.

Byla jsem si jistá, že nemá ani ponětí, jak utěšit teenagera. Neměla jsem mu to za zlé. Posadila jsem se a lehce se na něj usmála. "To je dobrý. Jen jsem vzpomínala na mámu."

Tvář se mu stáhla smutkem, odvrátil ode mě zrak a upřel ho na podlahu. "Aha."

Vidíte, neměl vůbec tušení, jak utěšit truchlícího teenagera.

Chudák, měl se ještě co učit.

"Dala bych si ten sýrový sendvič," pronesla jsem a snažila se otce zachránit před trapným zíráním do podlahy. Podal mi ho se smutným zábleskem v očích. "Všechno bude v pořádku."

Klasická slova.

Přikývla jsem.

Můj otec už nedokázal snášet to trapné ticho a hledal cestu ven.

"No, mám ještě nějakou práci..." Ukázal na dveře a pomalu couval. Odolala jsem nutkání obrátit oči v sloup a místo toho přikývla. Než stihl vyjít z pokoje, zastavila jsem ho.

"Hej, Dominicu." Můj otec se v polovině pohybu zarazil, záda měl ztuhlá a neotočil se ke mně čelem. Nelíbilo se mu, že ho oslovuju jménem? Ještě jsem se nedokázala přimět, abych mu říkala tati. Do téhle fáze jsme ještě nedospěli.

"Ano, Laro?" Tentokrát se na ni podíval přes rameno.

"Jsou tady vlci? Přísahala bych, že jsem před chvílí jednoho viděla." Zamračila jsem se a snažila se vybavit si toho obrovského hnědého vlka, kterého jsem zahlédla. Jestli to vůbec bylo možné, ztuhl ještě víc. Vteřiny ubíhaly, obklopovalo nás ticho, dokud neodpověděl.

"Tady v okolí žádní vlci nejsou."

I když se oficiálně poznali teprve před pár hodinami, podle mírného zvýšení hlasu jsem poznala, že lže.

* Další ráno *

To bzučení nepřestávalo.

Natáhla jsem ruce a poslepu hledala ten budík, abych mohla zmáčknout tlačítko na posunutí buzení.

Skončilo to tak, že jsem budíkem prostě mrštila o zeď, zasténala jsem a stočila se hlouběji pod přikrývku.

O vteřinu později se dveře rozrazily.

"Stalo se něco? Slyšel jsem ránu."

Rozespale jsem rozlepila oči a uviděla svého otce stát v pyžamu, jednu ruku zvednutou a svírající pánev, zatímco se zběsile rozhlížel kolem dokola.

Tohle nebyl pohled, o kterém bych si myslela, že ho uvidím tak brzy ráno. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo se znepokojovat, že si jako zbraň přinesl pánev.

"Budík. Hodit. Zeď. Rána," zabručela jsem ještě napůl v polospánku.

Hluboké vrásky starostí na jeho čele viditelně zmizely a nahradil je rozpačitý, zahanbený úsměv.

"Aha." Rozpačitě se zasmál.

Zvedl ruku a prohrábl si vlasy. "Myslel jsem, že to bylo něco jiného. Každopádně bys už asi měla vstávat. Dneska je tvůj první den a nechceš přijít pozdě."

Přikývla jsem a neochotně ze sebe stáhla přikrývku. Kdybych si mohla vybrat, přispala bych si.

Byla jsem tu teprve pět dní. Pět dní znělo jako dlouhá doba, ale připadaly mi krátké. Jediné, co jsem vlastně dělala, bylo zařizování pokoje, jedla jsem, srala a dělala to, co normální lidské bytosti dělají běžně.

Dominic se mě snažil vytáhnout ven, aby mi ukázal Vance Falls. Ale já to pokaždé odmítla. Ještě jsem nebyla připravená vidět město, ve kterém se na nějakou dobu zdržím.

Všechno bylo příliš nové, příliš čerstvé.

Přála bych si, aby i s tou školou počkal, ale on si myslel, že bude nejlepší nezanedbávat mé vzdělání ještě déle.

"Pěkná pánev," řekla jsem mu ve chvíli, kdy se mé bosé nohy dotkly chladné dřevěné podlahy. Zavrzala pod mou vahou.

Protáhla jsem si ruce nad hlavou.

Dominic zrudl a neohrabaně protočil pánev kolem prstu. "Ach, tohle-

Cink.

Zašklebil se, když ho okraj pánve praštil do čela.

Přitiskla jsem si ruku na ústa. "Uf." Uchechtla jsem se.

Přimhouřil oči. "Haha, moc vtipné. Pojď dolů posnídat, mladá dámo. Zabalím ti oběd."

Jemně jsem se usmála na jeho mizející záda. Aspoň se snažil.

-

Ve vejcích bylo několik skořápek a já se snažila nezašklebit pokaždé, když mi zachrupaly mezi zuby, ale začínalo to být těžké.

"Jaká jsou ta vajíčka?" zeptal se Dominic, zvedl hlavu a zadíval se na mě.

Byl plně zaměstnaný mazáním pořádné vrstvy arašídového másla na plátek chleba. Byla to patlanice. A já měla podezření, že to je můj 'oběd'.

"Skvělá. Dobrá." Přikývla jsem a v duchu se modlila, aby ty skořápky nenadělaly paseku v mém trávicím systému. Radši bych neměla vysírat obrovské kusy skořápek.

Díky Dominicově širokému úsměvu jsem byla ráda, že jsem mu zalhala.

Kdybych mu řekla, že přidal až moc soli, a doporučila mu vyhnout se skořápkám, asi by vypadal sklíčeně.

Ten chlap zjistil teprve před pár dny, že má dceru.

"Myslím, že jsem hotov. Chceš ještě jeden sendvič s arašídovým máslem a džemem, nebo ti bude stačit jeden?"

Podívala jsem se na sendvič a v duchu se otřásla. Budu mu muset ukázat nějaká kuchařská videa na YouTube, až se vrátím.

"Myslím, že jeden mi bohatě stačí. Moc toho nesním."

Usmál se. "Zítra ti uvařím něco lepšího."

Zašklebila jsem se.

To těžko, dokud se nepodíváš na ta videa o vaření, tak ne.

"Nebo bych si mohla koupit jídlo v jídelně? Mají ji tam, ne?" navrhla jsem.

"Jídlo z jídelny chutná hnusně. Nedala by sis radši čerstvé domácí jídlo?"

"Asi jo," zabručela jsem.

Ještě chvíli jsme si povídali, než mi řekl, že mě tam hodí.

"Vyzvednu tě ve tři," řekl, než odjel.

Sledovala jsem, jak se jeho červený náklaďáček řítí ulicí, a povzdechla si. Raději bych s ním strávila den na veterinární klinice, než abych teď byla ve škole.

Pomalu jsem se otočila a zírala na tu obrovskou budovu. Vypadala lépe než moje stará škola.

Na malé město se všechno zdálo... luxusní.

Snášelo se lehké mrholení.

Asi bych měla jít dovnitř, než nastydnu.

S povzdechem jsem udělala krok vpřed.

*hlasité zaskřípění*

Prudce jsem se otočila, s očima dokořán a srdcem až v krku.

Černé sportovní auto bylo centimetry od toho, aby mi narazilo do kolen. Instinktivně jsem plácla dlaní do kapoty a přes čelní sklo zabodla pohled do cestujících uvnitř.

Skla byla lehce tónovaná, ale dokázala jsem rozeznat dva kluky vpředu. Neviděla jsem na ně pořádně a nedokázala rozeznat jejich rysy.

Ale podle tvaru jejich širokých ramen jsem poznala, že jsou to kluci.

"Dávej bacha!" zařval jeden z nich.

Zavrtěla jsem hlavou a s posledním rozzlobeným pohledem jsem spěchala ke škole.

Skvělé. Můj první den tady a já se skoro proletěla.

___

Pohled Kaelena

"Včera večer jsi přišel o pořádný kočky," uchechtl se Gideon, když zatáčel do školního areálu.

"Táta mě nutí, abych s ním chodil na jeho povinnosti alfy. Na večírky teď nemám čas," zabručel jsem.

"Můj táta mě nutí nastoupit příští týden do výcviku gamy. Takže mám ještě pár dní na to, abych si pořádně osahal slečny, než budu plně obsazenej a zaneprázdněnej." Gideon si odfrkl a hravě mě praštil do ramene.

"To tě docela lituju, kámo."

Protočil jsem panenky.

"Když už mluvíme o kočkách, co ty a Sasha?"

"Rozešli jsme se," odpověděl jsem lhostejně.

Gideon po mně střelil pohledem. "Vy dva jste se rozešli už pětkrát. Prostě z ní udělej svou družku a měj to z krku."

Nakrčil jsem nos. "Sasha a já že bychom byli druh a družka?"

Gideon se zasmál. "Takže je dobrá na to, aby sis do ní zasunul, ale ne na to, abyste spolu strávili celej život?"

Švihl jsem po něm podrážděným pohledem a ani se neobtěžoval ho opravovat, že jsme se Sashou spolu nikdy nespali, bez ohledu na to, jak jsme se chovali. "Kámo, drž už kurva hubu."

Zasmál se a obrátil pozornost zpět na silnici. Pak ale vykulil oči a dupl na brzdy.

"Do prdele!" zařval.

Před autem přecházela drobná blondýnka v roztomilých červených šatech a džínové bundě. Když uslyšela skřípění pneumatik, prudce se zastavila.

Kurva.

Rychle se otočila a vlasy jí přitom poletovaly za ní. Gideon ztěžka oddechoval a vydechl úlevou, když auto zastavilo jen pár centimetrů od toho, aby ji smetlo.

Dech se mi zasekl v hrdle.

Světle modré oči. Byly velké a připomínaly mi srnčí oči na louce. Kulatá tvář, plné rty, které vypadaly tak červeně a šťavnatě...

Praštila rukama do kapoty a vytrhla mě z transu, ve kterém jsem se nevědomky ocitl.

"Dávej bacha!" zařval Gideon.

Zavrtěla hlavou, nic neřekla a spěchala k budově. Ovanul ji lehký vánek a já se nadechl. Slabá vůně vanilkového lusku. Začaly se mi sbíhat sliny a můj vlk se zachvěl.

"Věříš tomu, co je to za husu?" zabručel Gideon a znovu nastartoval auto. Nemohl jsem mu odpovědět, byl jsem příliš zaměstnán tím, že jsem na ni zíral, dokud mi nezmizela z dohledu a nevešla do budovy.

Kdo byla ta holka? A proč se kvůli ní můj vlk tak neklidně probouzel?