1. kapitola: Pohled Clary

Na zítřek jsem měla naplánované tři prezentace pro klienty a marketingová strategie byla v nedohlednu, ale nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to, že se Rhys za dva týdny vrací domů.

Už to byly dva měsíce, co jsem ho viděla osobně. Dva měsíce videohovorů a textovek, které chodily každou noc čím dál později.

Alistair by mi řekl, že zase moc přemýšlím. Můj nevlastní otec byl tou pevnou jistotou od chvíle, kdy se máma před deseti lety znovu provdala – ten typ táty, který tu pro vás opravdu je a pamatuje si, na čem záleží.

Přitáhla jsem si notebook na postel a zírala na rozpracovanou kampaň pro Caldwell Company.

Ubohé.

Odsunula jsem notebook stranou a sáhla do zásuvky nočního stolku.

Ten pocit, když si tisknu vibrátor přesně tam, kam potřebuju, a představuju si Rhyse v jeho modrém tréninkovém dresu, s vlasy sčesanými dozadu a rukama opřenýma o čelo postele nade mnou…

Blízko. Už tak blízko.

Dveře se s prásknutím otevřely.

Ve dveřích stála moje matka, jako by zrovna nevkročila do situace, kterou rozhodně neměla vidět. Když jsem se celá zamotaná do prostěradel začala zmateně zvedat a snažila se vibrátor nacpat pod polštář, usmála se.

Fakt se usmála.

"Ó, zlato, moc se omlouvám, že vyrušuju. Ale hraní skončilo."

"Bože, mami, dospělí lidé klepou." Obličej mi hořel. Strčila jsem vibrátor do zásuvky nočního stolku tak rychle, že jsem si málem zlomila prst.

"Měla jsi dveře dokořán, Claro. Buď ráda, že jsem to byla já, a ne Declan."

Bože, kdyby mě při tomhle nachytal můj nevlastní bratr, musela bych se odstěhovat do jiného státu.

"Mami, dost. Prosím tě, už prostě mlč."

Stiskla rty k sobě, ale v očích jí tančilo pobavení. V tu chvíli jsem chtěla umřít.

To, že jsem bydlela v zrekonstruovaném prostoru nad garáží, mi mělo poskytnout nezávislost, ale mé matce to nebránilo v tom, aby ke mně vtrhla, kdykoliv se jí zachce. Pořád to ale bylo lepší než platit dva tisíce měsíčně za nějaký byt velikosti krabice od bot v Seattlu.

"Musíme si s tebou promluvit." Její hlas se změnil, zvážněl. "S Alistairem pro tebe máme skvělou novinu."

Skvělá novina v téhle rodině obvykle znamenala něco, z čeho měli prospěch všichni kromě mě.

"Claro Vanceová, do pěti minut tě chci vidět dole, nebo tě z té postele vytáhnu sama."

Vteřinu poté, co se dveře zavřely, jsem popadla telefon. Potřebovala jsem slyšet Rhyse, potřebovala jsem něco hezkého, co by vyvážilo jakoukoli katastrofu, kterou se na mě rodiče chystali sesypat.

Klepla jsem na jeho kontakt. Jedno zazvonění. Druhé. Třetí.

Rhys to vždycky bral. Vždycky mi zvedl telefon, když jsem volala.

Obrazovka blikla – videohovor byl přijat – a najednou jsem zírala na třesoucí se kameru opřenou o něco v divném úhlu.

Viděla jsem ho.

Rhyse.

Nebyl sám.

"Ó bože, ano – Rhyse, přesně tam –"

Jako první mě zasáhl ženský hlas, vysoký a udýchaný. Na vteřinu můj mozek nedokázal pobrat, co vlastně vidím.

Rhys ležel na zádech, hlavu zabořenou do polštáře, ústa otevřená, jak sténal. Na něm seděla dívka, blonďaté vlasy jí při pohybu splývaly po zádech.

"Kurva, jsi tak skvělá –"

"Livie – Kriste, Livie –"

Její jméno v jeho ústech. Způsob, jakým ho vyslovil, jako by to bylo něco drahocenného. Telefon se s každým přírazem otřásl.

Měla jsem to položit.

Měla jsem mrštit telefonem přes celou místnost a předstírat, že jsem to nikdy neviděla, nikdy neslyšela.

Jen jsem tam seděla jako idiot. Ztuhlá. Sledovala jsem, jak můj přítel, se kterým jsem byla dva roky, sténá jméno jiné ženy.

"Bože, už budu – Rhyse, už jsem tak blízko –"

Jeho ruce jí sevřely boky a přitáhly ji k němu ještě silněji. To hluboké zasténání, o kterém jsem si myslela, že ho vydává jen se mnou…

Telefon mi vyklouzl z prstů.

S rachotem dopadl na postel displejem nahoru. Pořád jsem je slyšela – ty mokré zvuky, její sténání, jeho jméno, které stále dokola opakovala.

Dva roky.

Dva roky stání v mrazivých halách a sledování jeho zápasů. Dva roky tříhodinových cest autem, jen abych ho viděla na víkend. Dva roky nošení jeho dresu, jako by na tom všem vůbec záleželo.

Po celou tu dobu byl s někým jiným.

S někým jménem Livia.

Popadla jsem telefon a zběsile bušila do displeje, dokud jsem hovor neukončila. Ruke se mi třásly tak moc, že jsem sotva dokázala trefit to správné tlačítko.

Neplač. Neopovažuj se kvůli němu brečet.

Ale v krku jsem měla knedlík, oči mě pálily a nenáviděla jsem se za to, že v hlavě pořád slyším její hlas.

Přitiskla jsem si dlaně na oči tak silně, až to bolelo.

Nestál za to. Nestál za jedinou slzu, nestál za ty dva roky, které jsem mu věnovala, za nic z toho.

But tváře už jsem měla mokré.

*******

Neobtěžovala jsem se upravit si vlasy ani si umýt obličej, než jsem se vydala dolů. Jaký to mělo smysl.

V hlavním domě to vonělo kávou a něčím, co máma začátkem týdne upekla.

Vteřinu poté, co jsem otevřela dveře, se hlavy obou rodičů otočily mým směrem.

"Už jsem pro tebe chtěla jít a vytáhnout tě z..." Máma se zarazila uprostřed věty. "Claro, co se děje?"

Pokusila jsem se něco říct, cokoli, ale v momentě, kdy se zeptala, jako by se mi v hrudi protrhla přehrada.

Rozplakala jsem se, ošklivě a přerušovaně.

Alistair už byl v pohybu. Dvěma dlouhými kroky přešel místnost, přitáhl si mě na hruď, jednu ruku mi položil do vlasů, druhou na záda a držel mě, zatímco jsem se hroutila.

"Pššt, no tak, to bude dobré, jsi v pořádku."

"Nachytala jsem ho při nevěře." Můj hlas zněl naprosto zničeně.

Ticho.

Naprosté ticho.

Sledovala jsem, jak máma překvapením pootevřela ústa. Viděla jsem, jak Alistair zatnul čelist.

"Ten hezounek z Buffala s dokonalými vlasy?" Mámin hlas teď zněl ostře. Rozhněvaně.

"Lenoro," varoval ji Alistair.

"Zasloužíš si někoho lepšího, Claro. Vždycky to tak bylo."

Chtěla jsem mu věřit. V tu chvíli jsem ale dokázala myslet jen na Rhysův obličej, na to, jak se na mě naposledy podíval a řekl "miluju tě" těsně předtím, než se mě zeptal, jestli bych mu nevyzvedla věci z čistírny.

"Vlastně jsme ti chtěli něco říct." Mámin hlas změkl. "Declana povolali. Oficiálně hraje za Seattle Wolves."

Sevřel se mi žaludek. "Oni ho povolali nahoru?"

Slib, který jsem mu dala před osmi měsíci – „až se dostaneš do NHL, budu v první řadě na tvém prvním zápase“ – tvrdě narazil na realitu Rhysova obličeje, Rhysova týmu, Rhysova města.

Declan tu pro mě byl při všem. Při každém rozchodu, každém špatném dni, v každé chvíli, kdy jsem potřebovala někoho, kdo chápe, jaké to je být jen náhradním dílem v příběhu někoho jiného.

"Zápas je příští týden," dodal Alistair tiše. "Vím, že načasování je složité."

"Rhys hraje v tom týmu." Hlas se mi zlomil. "Nemůžu – teď ho nemůžu vidět."

"Tak se na něj nedívej," řekla máma ostře. "Svému bratru jsi dala slib."

V hrudi se mi usídlila vina, protože měla pravdu. Slib jsem dala. Tehdy, když se to zdálo jako vzdálený sen, něco milého a hypotetického, o čem jsme vtipkovali u pizzy a špatných filmů.

Teď to byla realita a načasování nemohlo být horší.

"Máme lístky na jeho první zápas. Exkluzivní přístup..."

"Nevím, jestli to zvládnu."

Alistair mi stiskl rameno. "Declan by to pochopil, kdybys nemohla přijít. But moc by tě tam chtěl mít, zlato."

Máma vzala z konferenčního stolku časopis a hodila mi ho do klína. "Tohle je tvůj bratr. Titulní strana Sports Illustrated."

Podívala jsem se dolů na Declanův obličej, který na mě shlížel.

Titulek hlásal: NOVÁ KREV: Tajná zbraň Vlků.

V hrudi se mi i přes to všechno rozlil pocit pýchy. Tak tvrdě na tom pracoval.

Nalistovala jsem další stranu a snažila se soustředit na cokoli jiného než na představu, že znovu uvidím Rhyse.

To, co jsem uviděla, mě přimělo ztuhnout.

Reklama na nějaký energetický nápoj. Ale sotva jsem vnímala, o jaký produkt jde.

Muž na fotce měl napůl rozepnutou košili. Břišní svaly tak vyrýsované, že ani nevypadaly skutečně. Energetický nápoj měl nakloněný u úst, tekutina mu přetékala přes spodní ret a stékala po čelisti a krku.

Jeho oči byly pronikavé. Ledově modré. Zíral přímo do objektivu, jako by dokázal prohlédnout skrz papír.

Jako by viděl mě.

Sevřela jsem stehna k sobě.

"Claro?"

Alistairův hlas mě probral. Zírala jsem na tu fotku až příliš dlouho.

"Jo, promiň, jen jsem..." Odkašlala jsem si. "Kdo je tenhle chlap?"

Alistairův výraz se okamžitě změnil. Ztemněl a ztuhl. Sevřel hrnek s kávou tak pevně, až jsem se bála, že praskne.

"Kaelen Voss."

Způsob, jakým to jméno vyslovil, zněl, jako by ho to fyzicky bolelo.

"Kdo?"

"Můj úhlavní nepřítel." Jeho hlas byl naprosto bezvýrazný.

"Tvůj úhlavní nepřítel? Co jsi, nějaký superpadouch?"

"Je to nejlepší hráč NHL," řekla máma opatrným tónem. "A Alistairovi dělal ze života peklo od té doby, co začal trénovat. Ten člověk udělal věci, které ho donutily hokej nadobro opustit."

V průběhu let jsem slyšela různé historky. Nejasné zmínky o někom, kdo všechno zničil, o někom mocném a nedotknutelném, kdo mu zničil trenérskou kariéru. Nikdy jsem ale neslyšela konkrétní jméno.

Kaelen Voss.

Nejlepší hráč Seattle Wolves.

A zjevně ten poslední člověk, na kterého by Alistair chtěl, abych myslela.

Znovu jsem se zadívala na fotku. Na ty ledově modré oči, nebezpečně řezanou čelist, na tělo, které vypadalo jako vytesané z kamene.

Když už mám strávit týden v Seattlu a sledovat, jak můj bývalý předstírá, že neexistuju, bude se aspoň na co dívat.

Zavřela jsem časopis, stoupla si a zastrčila si ho pod paži dřív, než mi ho někdo z nich stihl vzít.

"Fajn. Pojedu do Seattlu."

Máma na mě zamrkala. "Vážně?"

"Vážně." Setkala jsem se s Alistairovým pohledem. "Slíbila jsem Declanovi, že na jeho prvním zápase budu. Ten slib neporuším jen proto, že se z Rhyse vyklubal takový parchant."

Alistairův výraz změkl. Úleva se smísila s něčím, co vypadalo jako pýcha.

"Navíc," dodala jsem a snažila se znít lhostejně, i když mi srdce divoce bušilo, "možná mi sledování hokeje pomůže jít dál."