2. kapitola: Pohled Clary

"Na ten zápas nejdu. Na co jsem to kurva myslela?"

Bouchla jsem čelem do stolu tak silně, až se mi zatřásl monitor. Dělat životní rozhodnutí na základě fotky v časopise? To bylo nové dno, dokonce i na mě.

Stella ani nevzhlédla od počítače. "Teď už vycouvat nemůžeš. Už jsi souhlasila."

"Hrozně mě motivovalo tam jet, protože jsem viděla nějakého sexy chlapa v časopise. V časopise, Stello. To je šílené."

"A?" Pořád psala. "Mně to přijde naprosto rozumné. Nestává se každý den, že si někdo najde náplast hned pár vteřin po rozchodu."

"Nesnažím se najít náplast—"

"A co chceš dělat? Sedět tu a moc o tom přemýšlet, dokud samu sebe nepřesvědčíš, že to, že tě Rhys podvedl, byla tvoje vina?" Přestala psát a otočila se ke mně. "Protože už teď vidím, že k tomu schyluje. Zase děláš to svoje, že se propadáš do spirály."

Měla pravdu.

"Co když jsem tu pro něj nebyla dost?" vyhrkla jsem. "Co když byl vztah na dálku příliš těžký—"

"Tak dost. Okamžitě přestaň." Stella se postavila a opřela se o můj stůl. "Řeknu to jen jednou. Přestaň se chovat jako ubožačka a brečet kvůli průměrnýmu péru."

Sklapla jsem.

"Myslím to vážně, Claro. Rhys Kincaid je průměrný v hokeji, průměrný v posteli – ano, řekla jsi mi to, když jsi byla opilá z vína, nepopírej to – a zjevně průměrný i ve věrnosti. Strávila jsi dva roky stáním v dešti na jeho trénincích. Jezdila jsi tři hodiny autem, jen abys ho viděla zahřívat střídačku. A takhle se ti odvděčil? Ser na něj."

"Já vím, ale..."

"Žádné ale. Pojedeš do Seattlu. Před měsíci jsi Declanovi slíbila, že tam na jeho prvním zápase v NHL budeš. Ten slib neměl nic společného s Rhysem, ale měl všechno společné s tvým bratrem, který při tobě vždycky stál."

V tom měla taky pravdu. Declan mě prosil, abych na jeho zápasy jezdila už od chvíle, kdy podepsal smlouvu s farmářským týmem. Tehdy se představa, že se dostane do NHL, zdála jako sladká fantazie. Teď to byla realita a já slíbila, že tam budu.

"Dobře, chápu." Ale teď už jsem se aspoň trochu usmívala.

"Skvělé. A teď přestaň blbnout a—" Zarazila se uprostřed věty a očima hypnotizovala něco za mnou. "Do prdele."

Otočila jsem se, abych se podívala, kam míří jejím pohledem.

Televize.

A přímo tam, přes celou obrazovku, byl Rhysův obličej.

Sevřel se mi žaludek.

Vypadal skvěle. Samozřejmě že ano. Blonďaté vlasy dokonale upravené, šedé oči, které pod světly kamer vypadaly skoro stříbrně.

Ale nebylo to to, co mi vyrazilo dech.

Pod paží totiž držel ženu, která k němu byla přitisknutá, jako by k němu patřila.

Nádherná. Blonďaté vlasy jí splývaly v dokonalých vlnách, červené šaty obepínaly každou křivku jejího těla.

Smála se. Hlavu měla zakloněnou, ruku položenou na Rhysově hrudi a prsty roztažené, jako by jí patřil.

A ty vlasy – vypadaly přesně jako ty, které jsem viděla splývat po zádech během toho videohovoru.

"Rhys Kincaid byl včera v noci spatřen se svou údajnou novou přítelkyní Livií Vossovou na palubě soukromé výletní lodi," ozval se z televizoru hlas reportérky.

Pod jejím obličejem se objevil bílý text.

Livia Vossová, 23

"Ona je s ním příbuzná," zašeptala jsem.

Stelliny prsty už bleskově létaly po klávesnici. "Hned se podívám... ach. Do prdele. Claro."

Otočila monitor ke mně.

Kaelen Voss – nejlepší hráč NHL v dresu Seattle Wolves. Jedna sestra: Livia Vossová, 23.

A byla tam fotka. Akční momentka. Kaelen na ledě, bez helmy, vlasy tmavé potem, zatnutá čelist. V očích mu plála zuřivost.

Vypadal nebezpečně. Mocně.

A tuhle fotku už jsem někdy viděla.

To zjištění mě tvrdě zasáhlo.

"Claro?" Stellin hlas zněl vzdáleně.

Půl roku po tom, co jsme s Rhysem začali chodit. Hledala jsem v jeho tréninkové tašce propisku, když jsem v jeho poznámkovém bloku našla zastrčenou fotku. Složenou. Schovanou.

Tuhle fotku.

"Kdo to je?" zeptala jsem se tehdy.

Rhys mi ji vytrhl z ruky. Zrudl v obličeji a zatnul čelist.

"Nesahej na to." Jeho hlas byl ostrý. "Nikdy se mi nehrabej ve věcech, Claro."

Potom sice změkl. Políbil mě na čelo a řekl, že je jen ve stresu. Ale tu fotku mi nikdy nevysvětlil.

A já na to zapomněla.

Až doteď.

"Už jsem ho viděla," zašeptala jsem.

"Cože?"

"Kaelena. Tuhle fotku. Rhys ji měl. Schovanou v tréninkové tašce. Před rokem a půl. Našla jsem ji náhodou a on úplně vyšiloval. Choval se divně a defenzivně."

Stelle se rozšířily zorničky. "So Rhys byl Kaelenem posedlý po celou dobu vašeho vztahu?"

Převalil se mi žaludek. "Myslíš, že je s Livií jen proto, aby se dostal ke Kaelenovi?"

"Můj bože. To dává smysl." Stella už najížděla na Liviin Instagram. "Podívej se na tohle."

Fotka za fotkou. Livia na zápasech, ve VIP lóžích, obklopená hráči. A na několika z nich stál v pozadí, mírně rozostřený—

Kaelen.

"Rhys to viděl. Využil ji, aby získal přístup."

"Nikdy jsem mu nestačila, protože jsem neměla kontakty na ty správné lidi."

"Hele." Stella mě vzala za obličej. "To se neopovažuj ani vyslovit. Rhys je kariéristickej hajzl, kterej jen využívá lidi. Byla jsi pro něj až moc dobrá."

Na stole mi zavibroval telefon.

E-mail. Od... Rhyse.

Nechtěla jsem ho otevírat.

Ale stejně jsem to udělala.

'Omlouvám se, Claro. Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo takhle. Ale ve své kariéře jsem se posunul na novou úroveň a potřebuji vedle sebe někoho, kdo jí bude odpovídat. Někoho schopného, kdo mi pomůže růst. Byla jsi skvělá pro etapu, ve které jsem se nacházel, ale teď potřebuji víc. Doufám, že to pochopíš.'

Telefon mi vyklouzl z prstů.

Někdo schopný.

Právě mi řekl, že nejsem dost schopná. Po dvou letech. Po tom všem.

Stella mi vytrhla telefon z ruky, její ustaraný výraz se změnil v čirou zuřivost. "Poté, co ho nachytáš při nevěře, ti pošle e-mail o rozchodu? A napíše, že jsi neschopná?"

Nemohla jsem dýchat.

"Počkej. Je toho víc." Teď už listovala na svém vlastním telefonu. "Sleduju ho už od včerejška. Našla jsem fotky na Instagramu, na kterých byl označený a ze kterých se snažil označení smazat. Claro. Podívej."

Fotka. Rhys. S nějakou ženou.

Zrzavé vlasy. Nebyla to Livia. Někdo jiný.

Plážový domek, vzájemně se objímají, rty spojené v polibku.

Časový údaj ukazoval před devíti měsíci.

"Před devíti měsíci," zašeptala jsem.

"Tady je další. Před dvěma měsíci. Jiná holka. Do prdele, Claro, za poslední rok vystřídal nejmíň pět různých ženských."

Zírala jsem na obrazovku. Na ten důkaz. Na ten vzorec chování.

"Na ten zápas pojedeš." V očích jí plála divokost. "Přijdeš tam a budeš vypadat naprosto úchvatně. S hlavou vztyčenou."

"Nechci se mstít—"

"Tohle není o pomstě. Tohle je o tom, abys si kurva vzpomněla, kdo jsi." Stiskla mi ruku. "Jsi Clara Vanceová. Jsi chytrá, krásná a nenecháš si od nikoho srát na hlavu, když tě zrovna nemanipulují průměrní chlapi."

Znovu jsem se podívala na ten e-mail. Někdo schopný.

Ať jde do prdele.

"Pojedu tam," řekla jsem.

Stella se zazubila. "To je moje holka."

"Pojedu podpořit Declana. Můj nevlastní bratr ke mně byl vždycky nesmírně hodný a já mu slíbila, že tam budu." Hlas mi zesílil. "A budu vypadat tak kurva skvěle, že až mě Rhys uvidí, udusí se těmi svými kecy."

Zhluboka jsem se nadechla. Poprvé od toho videohovoru jsem neměla pocit, že se mi hruď svírá úzkostí.

Cítila jsem vztek.

Zarazila jsem se a znovu se podívala na Kaelenovu fotku ve Stellině počítači. Ty chladné modré oči. Ta nebezpečná energie.

Muž, jehož sestru Rhys využíval. Muž, kterého můj nevlastní otec nenáviděl. Muž, který se do toho všeho nějak zapletl, aniž by vůbec věděl, že existuju.

"A co Kaelen?" zeptala jsem se tiše.

Stella povytáhla obočí. "Myslím, že Kaelen je přesně ten, na koho bys měla myslet."