5. kapitola: Pohled Clary

"Možná se mi jen líbí představa, jak se bude Rhys Kincaid kroutit."

"To není skutečná odpověď."

"Je to jediná odpověď, kterou dostaneš."

"V tom případě nemám zájem."

"Jsi si tím jistá?" Zvedl ruku – pomalu, jako by mi dával čas uhnout, zaprotestovat nebo mu říct, ať přestane – a prsty mi přejel po čelisti.

A já přestala dýchat.

Dotyk byl jemný. Sotva znatelný. Ale projel mnou jako elektrický proud až do morku kostí a usadil se mi hluboko v podbřišku takovým způsobem, že jsem měla chuť znovu stisknout stehna k sobě.

"Protože z mého pohledu nevypadáš, že bys neměla zájem." Palcem mi s mučivou pomalostí přejížděl po hraně čelisti.

"Já..." Slova mi odumřela v hrdle.

"Máš rozšířené zorničky. Tvůj dech je mělký. A kdybych měl hádat..." Přesunul palec na můj tep, kde jemně zatlačil. "Srdce ti divoce buší."

K čertu s ním, že měl pravdu.

K čertu s mým tělem, že mě zrazovalo.

K čertu se vším v tuhle chvíli.

"To nic neznamená." Můj hlas ale vyzněl udýchaně a slabě.

"Opravdu?" Palcem mi teď přejížděl po spodním rtu a já musela potlačit zvuk, který by byl naprosto ponižující. "Mohli bychom být spolu dobří, Claro. Profesionálně vzato. Předvedeme show, které všichni uvěří. Donutíme Rhyse všeho litovat."

"A co se stane, až to skončí?" Ta slova ze mě vyšla sotva slyšitelným šepotem. "Až přestaneme hrát to divadlo a vy dostanete to, co doopravdy chcete?"

"Pak to ukončíme. V dobrém. Ty získáš svou pomstu. Já dostanu, co potřebuju. Všichni vyhrají."

"Kromě Rhyse."

"Hlavně Rhys."

Znovu mi lehce zatlačil palcem na ret a mé rty se instinktivně pootevřely.

Oči mu ztmavly.

Vzduch mezi námi se změnil. Ztěžkl. Horko mi stoupalo po krku a usazovalo se v místech, na která jsem se velmi usilovně snažila nemyslet.

"Jak dlouho?" zeptala jsem se, protože jsem musela něco říct dřív, než udělám nějakou hloupost, jako třeba že překonám tu zbývající vzdálenost mezi námi.

"Jak dlouho co?"

"Ten náš předstíraný vztah. Kedybych souhlasila – což neříkám, že souhlasím –, jak dlouho by to trvalo?"

Zamyslel se a já nenáviděla to, že ho při přemýšlení pozoruju na rtech. "Dva měsíce. Dost dlouho na to, aby to mělo dopad. Pak se naše cesty rozejdou. Rychlý řez."

"Dva měsíce lhaní všem."

"Dva měsíce braní si kontroly zpět." Teď už mi vzal obličej plně do dlaní a já měla cuknout zpátky, ale neudělala jsem to. "Přemýšlej o tom. Dva měsíce, kdy o tom, jak tenhle příběh dopadne, rozhoduješ ty. Ne Rhys. Ne tvoje rodina. Ty."

Bože, proč to musel podávat tak lákavě?

"Co všechno bychom museli dělat?" Můj hlas už byl sotva slyšet. "Během těch dvou měsíců?"

"Veřejná vystoupení. Zápasy. Večeře. Charitativní akce." Odmlčel se a v očích mu blesklo něco horkého. "To, co dělají normální páry."

"Předstírané páry."

"Záleží na tom vůbec?" Palcem mi teď přejížděl po lícní kosti a já prohrávala boj sama se sebou, abych se k jeho dlani nepřitiskla. "Pokud to vypadá skutečně, pokud to tak působí a všichni věří, že to skutečné je – jaký je v tom rozdíl?"

"Rozdíl je v tom, že to skutečné není."

"Tohle chceš? Realitu?" Naklonil se blíž, tak blízko, že jsem na svých rtech cítila jeho dech. "Protože realita je Rhys, který tě podváděl možná po celou dobu vašeho vztahu. Realita je, že tě nazval neschopnou. Realita je, že stojíš v dešti na jeho trénincích, zatímco on byl s jinými ženami. K téhle realitě se chceš vrátit?"

Každé slovo dopadlo jako facka.

Protože měl pravdu. Realita nebyla nic jiného než bolest, lži a stání v dešti s nadějí, že si mě někdo všimne.

"Museli bychom to sehrát věrohodně. Přimět lidi, aby tomu věřili. To znamená doteky. Držet se za ruce." Palec mu znovu sklouzl po mé čelisti. "Líbání."

Podlomila se mi kolena.

"Líbání."

"Pokud si to situace vyžádá." Oči měl teď upřené na má ústa. "Nemůžeme dopustit, aby si lidé mysleli, že jsme jen přátelé."

"Tohle je šílené."

"Možná." Ruka mu vklouzla do mých vlasů, prsty se do nich jemně zapletly a já zapomněla, jak dýchat.

"But neřekla jsi ne."

Protože jsem nemohla.

Bůh mi pomáhej, nedokázala jsem říct ne.

Chtěla jsem to. Chtěla jsem se cítit chtěná. Chtěla jsem Rhysovi ukázat, že dokážu jít dál, že mám mnohem větší cenu, než jakou ve mně kdy viděl. Chtěla jsem být vnímána jako někdo jiný než jen ta holka, kterou podvedli.

I když to bylo falešné.

I když to byla lež.

I když mi to pravděpodobně vybuchne přímo do obličeje.

Znovu mi přitlačil palec na spodní ret a tentokrát jsem nedokázala potlačit tichý povzdech, který mi unikl.

V očích mu blesklo.

"Tak co na to říkáš, Claro?" Jeho hlas byl teď chraplavý. Napjatý. "Necháš Rhyse Kincaida vyhrát? Nebo mu ukážeš, co přesně zahodil?"

Hleděla jsem do těch modrých očí.

Cítila jsem jeho teplo. Jeho přítomnost. Způsob, jakým se na mě díval, jako bych byla jediným člověkem, na kterém v tu chvíli záleží.

Na jednu divokou, lehkomyslnou vteřinu jsem málem řekla ano.

Málem jsem se nechala chytit do té pasti, kterou na mě nastražil.

Pak se ale tvrdě vrátila realita.

Tenhle muž o mně věděl všechno. Zosnoval tohle setkání. Nabízel mi něco, co znělo příliš dobře na to, aby to byla pravda.

Protože to bylo příliš dobré na to, aby to byla pravda.

Muži nedělali věci ze laskavosti. Rhys mě tuhle lekci naučil dokonale. Vždycky něco chtěli. Vždycky v tom byl nějaký háček.

A já se nenechám znovu využít.

Ne Rhysem.

A rozhodně ne Kaelenem Vossem.

Vyklouzla jsem mu pod paží a zvětšila mezi námi vzdálenost tak rychle, že jsem málem zakopla o vlastní nohy.

Hruď se mi divoce dula. Moje tělo na mě křičelo, ať se vrátím, ať se mě znovu dotkne, ať kývnu na cokoli, co nabízí.

But neudělala jsem to.

"Ne."

Pomalu se otočil. Očima se do mě vpíjel. Jeho výraz byl nečitelný.

"Ne?"

"Nemám zájem." Hlas se mi chvěl, ale přesto jsem ta slova ze sebe vypravila. "Nepotřebuju vaši pomoc. Nepotřebuju se mstít. A rozhodně nepotřebuju, aby si nějaký cizinec hrál na zachránce, jenom protože má své vlastní plány, které mi ani nevysvětlí."

"Claro—"

"Najděte si k té své šachové partii někoho jiného." Popadla jsem kliku a prudce otevřela dveře. "Končím s tím, abych byla jen figurkou na cizí šachovnici."

Sheila stála hned venku, když jsem vyšla, s očima dokořán překvapením.

"Ach! Vy už jste... vy už jste skončili?"

"Končím."

A odešla jsem.

Neohlédla jsem se. Nemohla jsem se ohlédnout. Protože kdybych to udělala, uviděla bych ty modré oči, to tělo a ten nebezpečný úsměv.

A změnila bych názor.

V hrudi mi tlouklo. Ruce se mi třásly. Celé tělo jsem měla jako v ohni.

Došla jsem k výtahu a musela se opřít o zeď.

"Sakra," zašeptala jsem do prázdné chodby.

Protože jsem právě odmítla Kaelena Vosse.

Toho nejvíc sexy chlapa, jakého jsem kdy v životě viděla.

Který mi nabídl přesně to, co si nějaká má temná, pomstychtivá část přála.

A já odešla.

Výtah cinkl. Nastoupila jsem a zběsile zmáčkla tlačítko do haly.

Zabzučel mi telefon.

Neznámé číslo.

Zírala jsem na něj tři dlouhé vteřiny, než jsem zprávu otevřela.

'Tři dny, Claro. Tak dlouho má nabídka platí. Pak už jsi v tom sama. – K'

Přečetla jsem si to dvakrát.

Pak jsem to číslo zablokovala.

Strčila jsem telefon zpátky do kapsy.

A snažila se ignorovat to pulzování mezi stehny, které mi napovídalo, že jsem právě udělala buď to nejchytřejší, nebo nejhloupější rozhodnutí svého života.

Čas ukáže, které z nich to bylo.