4. kapitola: Pohled Clary

"Co jsem ochotná vám dát?"

Zírala am na něj, jako by zrovna promluvil jazykem, kterému nerozumím. Protože co to bylo za otázku?

Stáhla jsem obočí tak pevně, až mě rozbolelo čelo. "Co to vůbec znamená? Já vás – já vás neznám. A vy tu stojíte a ptáte se mě, co jsem ochotná vám dát?"

Zasmála jsem se. Vyznělo to zatrpkle. Sarkasticky. Trochu hystericky.

But tváře mi hořely. Úplně plály. Protože stál tak blízko, protože jsem viděla každý detail jeho hrudi... ty břišáky, ty paže, tu jizvu nad obočím, díky které vypadal nebezpečně, a ne jen dokonale... a moje tělo mě zrazovalo způsoby, na které jsem nechtěla ani pomyslet.

Když jsem se přinutila znovu se mu podívat do očí, něco v jeho výrazu způsobilo, že se všechno obrátilo naruby.

"Rhys Kincaid."

Krev mi ztuhla v žilách.

Každý sval v mém těle napnul. "Co jste to právě řekl?"

"Rhys Kincaid." Klidně. Jako by komentoval počasí. "Vím o něm. O vašem vztahu. O tom, že tě podváděl s mojí sestrou. Že tě dva roky využíval a pak tě odkopnul, jako bys byla nic."

Místnost se se mnou zatočila.

Jak sakra ví o Rhysovi? O tom všem?

Byla to nějaká zvrácená hra? Poslal ho sem Rhys? Měl v tom prsty i můj nevlastní bratr?

"A co jste vy? Úklidová četa? Jste tu, abyste... co, utřel špínu, kterou tu Rhys nechal? Abyste se ujistil, že ta chudinka, ta ubohá bývalá přítelkyně, neudělá na veřejnosti ostudu?"

Hlas se mi třásl.

Hovytáhl obočí. Pobaveně. Jako by ho to celé velmi bavilo.

"Poslal vás Rhys?" Udělala jsem krok k němu, nemohla jsem si pomoct, vztek převážil nad pudem sebezáchovy. "Aby se ujistil, že se nebudu motat kolem jeho zápasů? Má v tom prsty i Declan? Je to nějaký zvrácený vtip, kde se všichni můžou smát té holce, co byla dost hloupá na to, aby věřila, že ji její kluk miluje?"

Nebyla to otázka. Bylo to obvinění.

A způsob, jakým se Kaelenovy rty zvlnily – jako by si to užíval, můj zmatek, můj vztek, to, jak se před ním hroutím – ve mně vyvolal touhu vrazit mu facku.

Nebo ho políbit.

Nebyla jsem si jistá, který z těch impulsů byl silnější, a to mě děsilo ze všeho nejvíc.

"Rhys Kincaid je pro to, co se teď děje mezi námi, naprosto nepodstatný." Jeho hlas klesl ještě níž. "Mám ale jeden návrh."

Zamrkala jsem. "Návrh."

"Ano."

"Od úplně cizího člověka, který jakýmsi způsobem ví všechno o mém zkrachovalém vztahu a nechal mě sem pod falešnou záminkou odtáhnout."

Cukly mu koutky. "Když to řekneš takhle, zní to špatně."

"Protože to špatné je."

"Vyslechni mě."

"Proč bych měla?" Ale nepohnula jsem se. Neodešla jsem. Protože i když jsem strašně chtěla, i když každá rozumná část mého mozku křičela, abych utekla, nedokázala jsem to.

Potřebovala jsem vědět, co chce. Proč ví o Rhysovi. Co se to sakra děje.

Udělal další krok blíž.

Zadrhla jsem dech.

Chtěla jsem oustoupit. Chtěla jsem mezi námi vytvořit prostor. Moje páteř ale narazila na zeď za mnou a já si s leknutím uvědomila, že jsem celou tu dobu couvala, aniž bych si to uvědomovala.

Sakra.

"Choď se mnou."

Ta slova visela ve vzduchu mezi námi.

Zamrkala jsem. Jednou. Dvakrát. "Cože?"

"Buď mou partnerkou. Veřejně. Budeme spolu chodit do společnosti. Vybudujeme ti jméno. A donutíme Rhyse Kincaida litovat každého rozhodnutí, které kdy v tom svém ubohém životě udělal."

Můj mozek se zadrhl. Zastavil se. Pokusil se restartovat a selhal.

"Chcete, abych..." Nedokázala jsem tu větu ani dokončit. "Chodila s vámi."

"Ano."

"Abych předstírala, že s vámi chodím."

"Záleží na tom, jestli je to jen jako?" Naklonil hlavu a ten pohyb mě přiměl uvědomit si, jak blízko je. Příliš blízko. A zároveň málo blízko. "Výsledek je stejný. Rhys bude trpět. Ty se posuneš dál a bude to vypadat, že sis polepšila. Všichni vyhrají."

Zírala jsem na něj.

Myslel to vážně. Tenhle muž – tenhle cizinec, který vypadal, jako by vystoupil přímo z mých nejméně slušných představ – tu stál a žádal mě, abychom předstírali vztah, jen abychom vzbudili žárlivost u mého ex.

Jako by to bylo normální. Jako by to lidé dělali běžně každý den.

"Proč?" Hlas se mi zlomil. "Proč byste to dělal? Neznáte mě. Nic mi nedlužíte. Tak proč byste mi sakra nabízel, že— že—"

"Protože to přinese prospěch i mně."

To mě zastavilo. Střípky informací se v mém zmateném, přetíženém mozku začaly skládat dohromady.

"Jak?"

Jeho výraz se změnil. Po tváři mu přeběhl temnější stín, něco, z čeho mi naskočila husí kůže na rukou.

"Řekněme, že s Rhysem Kincaidem máme nevyřízené účty. A to, že tě budu mít po svém boku, urychlí jisté plány, které jsem uvedl do pohybu."

"Plány." Opakovala jsem to slovo, jako by mohlo dávat smysl, když ho vyslovím nahlas. "Jaké plány?"

"Takové, které ti nehodlám vysvětlovat."

"Samozřejmě že ne." Zasmála jsem se ostře a bez špetky humoru. "So chcete, abych souhlasila s tím, že s vámi budu předstírat vztah – s naprosto cizím člověkem – z důvodů, které mi nevysvětlíte, abych se pomstila svému bývalému, na kterého se snažím zapomenout, zatímco vy mě využijete pro nějaký svůj tajemný plán týkající se Rhyse, o kterém mi nic neřeknete."

"Když to řekneš takhle..."

"Zní to šeleně. Protože to šílené je."

Znovu udělal krok blíž.

A tentokrát, když jsem se pokusila oustoupit, už nebylo kam.

Zeď byla přímo za mnou. On stál přímo přede mnou. Uvěznil mě, aniž by se mě dotkl, a to bylo svým způsobem ještě horší, protože jsem cítila teplo, které z něj sálalo.

"Přemýšlej o tom, Claro." Jeho hlas byl teď sotva hlasitější než šepot. Důvěrný. Jako bychom byli jediní dva lidé na světě. "Na každou akci vstoupíš zavěšená do mě. Všude fotografové. Sociální sítě budou šílet. A Rhys to všechno uvidí. Uvidí, že ses posunula dál. Uvidí tě s někým lepším. S někým, kým je posedlý už... jak jsem to slyšel? Už pět let."

V hrudi mi zabušilo. Při tom odhalení se mi lehce rozšířily oči.

"Vy víte o té jeho posedlosti vámi?"

"Vím o Rhysovi Kincaidovi všechno." Jeho oči se vpily do mých a já nedokázala uhnout pohledem, i když jsem chtěla. "Včetně toho, co provedl tobě."

"Pak víte, že se snažím jít dál. Zapomenout na něj. Ne hrát hry."

"Tohle není hra." Naklonil se ke mně. Jen nepatrně. Právě tolik, abych mu mohla spočítat řasy, kdybych chtěla. "Tohle je moc, Claro. Převezmeš kontrolu nad celým příběhem. Ukážeš jemu i všem ostatním, že nejsi nějaká holka, kterou může jen tak odhodit. Jsi někdo, koho si od samého začátku vůbec nezasloužil."

Bože, byl tak dobrý.

Jeho slova se kolem mě ovinula jako past. Jako by přesně věděl, co říct, aby to znělo lákavě, aby mě přiměl říct ano, i když každá rozumná část mého mozku ječela, že je to strašný nápad.

A to nejhorší?

Fungovalo to.

Dokázala jsem si to představit. Jak vcházím do haly zavěšená do Kaelena Vosse. Záblesky fotoaparátů. Rhysův výraz, až mě uvidí. Ten šok. Žárlivost. Výčitky.

Byl by to tak skvělý pocit.

Jenže...

"Co z toho ale doopravdy máte vy?" zeptala jsem se a nutila se soustředit se i přes to horko, těsnou blízkost a způsob, jakým mě jeho oči zbavovaly schopnosti myslet. "Protože té výmluvě o ‚nevyřízených účtech‘ nevěřím. Je v tom něco víc. Tak co to je? Co ode mě vlastně chcete?"

Zatnul čelist.

Na okamžik jsem si myslela, že neodpoví. Že se vyhne přímé odpovědi, změní téma nebo udělá cokoli, co dělají vlivní muži, když nechtějí ztratit kontrolu.

Pak se usmál. Pomalu. Nebezpečně. Byl to ten typ úsměvu, který mi připomněl vlky a kořist a věci, které vypadají nádherně, dokud vás nepokousají.