Kapitola 7: Clarin úhel pohledu

Nedlouho poté jsem našla obstojné místo, kde si dát kávu, zastrčené v rohu hotelové kavárny. Usrkávala jsem vlažnou kávu a přemítala, jestli byl můj život vždycky taková katastrofa, nebo jestli to byla záležitost až poslední doby.

Spoiler: Byla to záležitost poslední doby.

Tři dny v Seattlu a už si mě spletli s kreativní ředitelkou, do rohu mě zahnal ten nejvíc sexy hokejista pod sluncem, nabídl mi nějakou tajemnou dohodu, kterou jsem sice měla dost rozumu odmítnout, ale pak jsem každou bdělou vteřinu strávila snahou nemyslet na odhalenou hruď zmíněného hokejisty a na svoje vlhké sny.

Šlo mi to skvěle.

V kavárně byl klid – díky bohu – jen tiché hučení kávovarů a občasné cinknutí nádobí. Tohle jsem potřebovala. Prostor na přemýšlení. Na nadechnutí. Abych přišla na to, co sakra dělám se svým životem.

A pak se otevřely dveře.

Vzhlédla jsem.

A okamžitě jsem se chtěla vrhnout z okna.

Ne.

Byly to dva roky, co jsem naposledy viděla Brodyho Hayese, a vesmír byl tak laskavý, že to tak i udržoval. Ale moje štěstí zjevně oficiálně vypršelo.

Okamžitě mě zmerčil – protože jak jinak – a na tváři se mu roztáhl ten samý otravný úšklebek, který jsem si pamatovala z vejšky. Ten úšklebek, ze kterého jste ho měli chuť praštit a zároveň jste přemýšleli, jestli si vůbec uvědomuje, jak je otravný.

Rozešel se mým směrem.

Zvažovala jsem útěk.

Ale nohy se mi nepohnuly. Zůstala jsem jen zamrzlá a sledovala, jak se blíží, s tou jeho arogantní machistickou chůzí a pitomým pohazováním vlasy, ze kterého nikdy nevyrostl. Prohrábl si rukou své pískově blond vlasy a předstíral, jak mu je horko, jako by zrovna uběhl maraton, a ne jen přešel kavárnu.

Zuby měl příliš bílé. Úsměv příliš široký.

Skoro jsem se dávila.

„Ale no tak.“ Zastavil se před mým stolem, ruce v bok, a vypadal, jako by právě vyhrál v loterii. „Neříkejte mi, koho to tu máme. Jestli tohle není osud, tak už nevím co.“

„Jdi do prdele, Brody.“ Napila jsem se kávy a nenamáhala se na něj ani podívat. „Osud je pro paranormální romance. A ty mi, kámo, nijak paranormální nepřipadáš.“

Vyprskl smíchy.

To byla na Brodym ta věc – nechápal urážky. Ne proto, že by byl zabržděný, ale protože sám sebe nějak přesvědčil, že verbální napadání je flirt.

„Bože, miluju, když mě urážíš.“ Bez dovolení si odsunul židli naproti mně a posadil se. „Vzrušuje mě to. Dokonce mě to rajcuje. Proto jsem za tebou vždycky chodil. Materiál na honění zadarmo, chápeš? Takhle to bylo snazší.“

Znechuceně jsem stáhla obličej. „Jsi chodící noční můra personalistů.“

„A ty jsi pořád nádherná, když jsi naštvaná.“ Opřel se, naprosto vyklidněný. „Tak co je novýho? Zlomila jsi v poslední době nějaký srdce? Zničila nějaký životy?“

Odložila jsem šálek a přemítala, jestli by hození horké kávy do jeho obličeje stálo za obvinění z napadení.

Seděla jsem tu a hroutila se ze svého setkání s Kaelenem. Z té možnosti – nebezpečné možnosti – že bych s ním mohla skutečně spadnout do maléru. Do takového druhu maléru, který by zahrnoval jeho ruce, jeho ústa a jedno velmi špatné rozhodnutí.

A teď sem vtrhne Brody a zničí i moje fantazie.

„Jsi dítě, Brody,“ řekla jsem chladně. „A jsem ráda, že jsem ti věnovala ty nejlepší tři měsíce tvého prváku. Teď vypadni.“

Rozesmál se ještě víc. „Ale no tak. To bylo před čtyřmi lety. Loni jsem prooval, dal si život dohromady a teď jsem tady. Žiju svůj sen.“

Zabručela jsem, už teď vyčerpaná. „Dobře pro tebe. Dveře jsou tamtudy.“

„Pořád máš ten komplex z otce, co?“ Naklonil hlavu a zkoumal mě, jako bych byla vědecký projekt. „Ten tón zní přesně jako ten, co jsi používala, když tvůj táta—“

„Drž laskavě hubu.“

Práskla jsem šálkem o stůl tak silně, až káva vyšplouchla přes okraj.

Brody zamrkal, na půl vteřiny zaskočený, než se mu úšklebek vrátil.

To byla Brodyho specialita – tlačit, dokud nevybuchnete, a pak dělat, jako by vaše reakce byla pointa vtipu. Bylo mu jedno, jak moc vám ublížil, hlavně když se vám dostal pod kůži. Bylo to jeho životní poslání.

A já byla tak hloupá, že jsem s ním na vejšce spala.

„Dobře, dobře.“ Zvedl ruce v předstírané kapitulaci. „Citlivý téma. Chápu. Takže, je to komplex z otce, nebo problémy s novým přítelem? Protože ten výraz ve tvý tváři křičí ‚potíže s chlapem‘.“

Přitiskla jsem si prsty na spánky. „Proč jsi tady, Brody?“

„Vtipný, že se ptáš.“ Předklonil se, lokty opřel o stůl a usmíval se jako kocour, co právě sežral kanárka. „Našel jsem si koníčka. Přidal jsem se k NHL.“

Zírala jsem na něj.

Zamrkala.

Zírala dál.

„Prosím, cože?“

„NHL, bejby.“ Dvakrát poklepal na stůl. „Seattle Wolves. Zrovna mě povolali.“

Můj mozek se pokusil zpracovat tuhle informaci a velkolepě selhal.

„Oni teď prostě sbírají náhodný zmetky z ulice?“ zeptala jsem se pomalu. „Nebo za svýho malýho chlapečka zatahal za nitky TATÍNEK?“

Brody zaťal čelist. „Vždycky rovnou po krku, co?“

„Tak moc mi to usnadňuješ.“

„Tvrdě jsem na tom dřel, Claro.“ Jeho hlas klesl a na vteřinu – jen na jedinou vteřinu – zněl skoro vážně. „Fakt zkurveně tvrdě. Myslíš, že bych skončil jako nula? A mýho tátu z toho vynech. Mám silnější konexe z matčiny strany.“

Zvedla jsem obočí. „Aha, takže ti pomohla maminka.“

Zasténal a sjel si rukou po tváři. „S tebou to prostě nejde.“

„A ty pořád mluvíš.“

„Můj strýc,“ procedil skrz zatnuté zuby, „Alan Voss. Senior viceprezident hokejových operací NHL. Pomohl mi zatahat za nitky. A teď jsem tady, hraju ve stejným týmu jako můj nejoblíbenější bratranec.“

Žaludek mi spadl až někam ke kotníkům.

„Bratranec?“

Brodyho úšklebek se vrátil, tentokrát ostřejší. „Kaelen Voss. Možná jsi o něm slyšela. Nejlepší hráč v lize. Naprostej bůh na ledě. Něco ti to říká?“

Nemohla jsem dýchat.

Kaelen Voss byl Brodyho bratranec?