Kapitola 8: Clarin úhel pohledu

„Svět je malej, co?“ Brody mě teď sledoval a v očích se mu zablesklo něco, co se mi vůbec nelíbilo. „Takže tady je moje rada – přestaň snít o chlapech jako je Kaelen. Je to úplně jiná liga. Randil s modelkama, herečkama, boháčkama. Radši se drž mě. Jsem jen o osm měsíců mladší než ty. Byli bychom dokonalí.“

Něco ve mně prasklo.

Možná to byla ta povýšenost v jeho hlase. Možná ten předpoklad, že Kaelena bych mít nemohla, ani kdybych chtěla. Možná fakt, že jsem strávila poslední tři dny tím, že mě podceňoval každý chlap, na kterého jsem narazila.

„A co se stane,“ řekla jsem pomalu, „když se mi podaří upoutat pozornost tvého bratrance?“

Brody ztuhl.

Pak se rozesmál na celé kolo. „Panebože, ty to myslíš vážně.“

„Smrtelně vážně.“

Jeho smích utichl, když viděl můj výraz. „Počkej.“ Předklonil se a přimhouřil oči. „Ty si fakt myslíš, že bys mohla – ne. Ani náhodou. Claro, miluju tě, ale Kaelen se na holky jako ty ani nepodívá. On je—“

„Udělejme to zajímavější,“ přerušila jsem ho. „Sázka.“

Brodyho obočí vystřelilo vzhůru. „Sázka?“

„Když Kaelena Vosse přiměju, aby mě políbil – na veřejnosti, kde to lidé uvidí – zaplatíš mi sto tisíc dolarů.“

Spadla mu čelist.

Na chvíli na mě jen zíral, jako by mi narostla druhá hlava. Pak se mu pomalu vrátil ten jeho úšklebek. Širší. Ostřejší. Nebezpečnější.

„Sto tisíc dolarů,“ zopakoval. „Za polibek.“

„Na veřejnosti. Projev náklonnosti. Něco, co nenechá nikoho na pochybách.“

Zasmál se, tiše a nevěřícně. „Jsi šílená.“

„Máme dohodu, nebo ne?“

Dlouhou chvíli si mě prohlížel a já viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Kalkuloval. Zvažoval šance. Rozhodoval se, jestli blafuju.

Pak se opřel a zkřížil ruce na hrudi. „Fajn. Ale pokud to nedokážeš – pokud se ti nepovede omotat si mého nedotknutelného bratrance kolem svého krásného prstíku – pak jsi moje.“

Krev mi ztuhla v žilách.

„Prosím?“

„Slyšela jsi mě.“ Jeho pohled klesl na můj hrudník – stále plně zahalený v mém oversize svetru – a zase se vrátil nahoru s výrazem, ze kterého mi naskočila husí kůže. „Když prohraješ, udělám s tebou všechno, o čem jsem od vejšky fantazíroval. A věř mi, Claro, byl jsem hodně kreativní.“

Žluč se mi zvedla do krku. „Jsi nechutný.“

„A ty máš tři dny.“ Vstal a s vrznutím odsunul židli. „Tři dny na to, abys svedla nejnedotknutelnějšího muže v profesionálním hokeji, nebo jsi moje. Čas běží odteď.“

Otočil se k odchodu, pak se ale zastavil a ohlédl se přes rameno.

„Jo, a Claro?“ Jeho úšklebek byl čirá zlomyslnost. „Já si tu výhru kurva užiju.“

Odešel, už vytahoval telefon a mumlal něco o tom, že Bitcoin klesl o dvě procenta.

Seděla jsem tam jak přimražená a zírala na místo, kde ještě před chvílí stál.

Co jsem to sakra právě udělala?

Tři dny.

Měla jsem tři dny na to, abych políbila Kaelena Vosse – veřejně – nebo se stala trofejí Brodyho Hayese.

V hrudi mi zabublal smích. Hořký. Hysterický.

Protože kdyby mi někdo před týdnem řekl, že skončím v takovéhle situaci – a že budu utíkat od jednoho problému přímo do většího, mnohem katastrofálnějšího – vysmála bych se mu do obličeje.

Ale teď jsem byla tady.

Uvězněná v sázce, kterou jsem si nemohla dovolit prohrát.

Proti muži, kterého jsem ještě před pár dny tak hloupě odmítla.

Muži, který by si pravděpodobně nepamatoval ani mé jméno.

Unikl mi další smích, tentokrát hlasitější, a ucítila jsem, jak mi po tváři stéká slza.

„Jsem tak v prdeli,“ zašeptala jsem.

A tentokrát to nebyl vtip.

Protože jsem věděla, že Brody taky nevtipkoval. Viděla jsem to v jeho očích – ten hlad, tu jistotu, že už vlastně vyhrál.

Buď vyhraju, nebo prohraju.

A já se prohrát rozhodně nechystala.

Srdce mi bušilo, když jsem popadla telefon a zírala na černou obrazovku.

Potřebovala jsem najít Kaelena.

Potřebovala jsem se plazit, prosit, žadonit – cokoliv bylo potřeba, abych ho přiměla souhlasit s tou dohodou, kterou mi předtím nabídl.

Protože prohrát s Brodym Hayesem nebyla možnost.

Ne teď.

Už nikdy.