Zatímco jsem dělala snídani, Vaughn odešel nahoru do sprchy a nechal Maple, Storma a Rivera rozvalené na podlaze v kuchyni, jako by na mě dohlíželi. Jeho lednice a spíž nutně potřebovaly doplnit, ale i tak se mi podařilo spíchnout snídaňové bulky – se slaninou a vejcem a k tomu nakrájené ovoce. Zrovna jsem nalévala čerstvý pomerančový džus, když jsem za sebou uslyšela kroky.

Skvělé. Byl rychlý. Až moc rychlý. Počítala jsem s tím, že mu to zabere pěkně dlouho, abych stihla zmizet, než se vrátí dolů. Varoval mě přece, abych se mu pletla z cesty.

„Už jsem skoro hotová, pane,“ řekla jsem a odložila sklenici. Otočila jsem se, podávala mu ji – a pak ji málem upustila.

Vaughn stál na druhé straně kuchyňského ostrůvku, paže zkřížené na hrudi a nahou hruď vystavenou na odiv, jako by byl král světa. Což popravdě je. Vlasy měl vlhké, na konečcích se mu třpytily kapky a ztrácely se na tvrdých liniích svalů. Jeho kůže byla potetovaná – přes levou část hrudi se mu rozprostíral obrovský jestřáb, v pařátech svíral baseballový míček a oči mu plály. Přes rameno měl latinský nápis, ostře řezaný a starobyle vyhlížející.

V puse mi okamžitě vyschlo.

Ušklíbl se a utnul mé civění, když prohlásil: „Už ses dokochala?“

Probrala jsem se a odkašlala si. Hruď se mi napnula, protože mě právě přistihl při činu. „Vaše snídaně je hotová.“

Jeho šedé oči se na mě jen nedívaly – doslova si mě přišpendlily. Ostré. Zkoumavé. Trochu otrávené, ale na zlomek vteřiny v nich kmitlo ještě něco jiného, co zmizelo dřív, než jsem to stihla pojmenovat.

„To vidím,“ řekl odměřeně.

Fajn. Skvělej pokec.

Neklidně jsem přešlápla a snažila se přijít na to, jestli mám odejít, nebo se vypařit. Ta obrovská kuchyně se najednou zdála malá. Přitáhl si barovou židli; pod jeho mohutnou postavou se úplně ztratila. Pomalým pohybem zvedl stříbrný poklop z talíře. Zíral na ty bulky, jako by posuzoval jejich zločiny, zkoumal jídlo a uvažoval, jestli ho opravdu nechci otrávit.

„Je něco špatně?“ zeptala jsem se tiše.

Vydal ze sebe hluboké, téměř neslyšitelné zavrčení. Místo odpovědi úplně ignoroval příbor, vzal jednu bulku do holé ruky a zakousl se.

Nemohla jsem odvrátit zrak.

Vlastně, kdo by mohl? Tenhle chlap způsoboval, že i ty nejběžnější činnosti vypadaly jako božský akt. Rty se mu sevřely kolem pečiva, čelist se mu napnula a ohryzek poskočil, když polkl. Proč najednou připadalo sledování někoho při jídle jako něco zakázaného?

Pokusila jsem se normálně dýchat, ale žalostně jsem selhala.

Zamručel něco do jídla, jako by mě proklínal.

„Cože?“ Zamrkala jsem. Paráda, Frey. Vážně trefné.

Střelil po mně očima a jeho podrážděnost nabrala na obrátkách. „Řekl jsem, kde mám do prdele kafe?“

Jasně. Kafe. Kafe, on chce kafe. Vzpamatuj se, Frey.

„Aha! Kafe! Jasně!“ Otočila jsem se na patě, málem jsem zakopla o vlastní nohy, jak jsem hledala kávovar.

Seber se. Je to člověk, ne řecký bůh vytesaný z podrážděnosti a proteinových koktejlů.

Našla jsem kávu a začala se věnovat přístroji. Zírala jsem z okna a tiché vrčení kávovaru zklidňovalo mé splašené srdce. Když byl hotový, zvažovala jsem, jestli se ho zeptám, jak to má rád... Ale pak jsem ztratila odvahu a prostě to připravila tak, jak ji obvykle vařím mámě.

„Tady je vaše kafe...“ Zarazila jsem se a zamrkala.

Podnos s jídlem byl úplně prázdný.

Zírala jsem na něj. Pak na šéfa. To snědl všechno najednou? Jakože, jsem ráda, že mu moje vaření chutnalo.

Zvedl obočí.

„Ehm... tady.“ Položila jsem kávu na pult, pořád zmatená.

„Dal jsem to Stormovi,“ řekl a trhl bradou k huskymu.

Storm nastražil uši, zmatený z toho, že na něj jeho páníček ukazuje, když bylo nad slunce jasné, že to všechno spořádal Vaughn.

Vybuchla jsem smíchy, dřív než jsem se stihla zarazit. „Jasně. No ovšem. Jsem ráda, že ti moje jídlo chutnalo, Storme,“ řekla jsem a mrkla na huskyho. Storm zavrtěl ocasem a s vyplazeným jazykem čekal na další pochvalu.

Vaughn se postavil a vzal si šálek kávy; v jeho prstech vypadal úplně mrňavý. „Až to tu doděláš, zajeď do města a nakup potraviny.“

Ztuhla jsem uprostřed úklidu. Vytáhl z kapsy tepláků složený papír a položil ho na ostrůvek. Rozložila jsem ho a měla pocit, že moje duše opustila tělo.

„To je... všechno?“

„Máš s tím snad problém?“ Jeho tón byl čistý mráz.

Ten seznam by nakrmil menší vesnici, chtěla jsem poznamenat, ale nechala jsem si to pro sebe. Musím mít na paměti, že je to pořád můj zaměstnavatel, bez ohledu na to, jak moc je otravný. Ztěžka jsem polkla a dostala chuť vyrvat si vlasy z kořínků, když můj pohled padl na neonově zelený míček, ze kterého mě bolela celá záda. „Vy po mně chcete, abych koupila tenisáky?“

Ani nemrkl. „Je to na seznamu,“ řekl, jako by něco vysvětloval idiotovi.

„Dobře, ale basketbalový míč? Vánoční stromek?“ Zírala jsem na něj v naprostém zmatku. Vánoce jsou až za čtyři měsíce, a on po mně chce, abych mu teď koupila pitomej stromek? Divilo mě, že k tomu nepřipsal, že má mít dva metry na výšku.

Pokrčil rameny, naprosto bez omluvy. „Potřebuju to.“

Ne, nepotřeboval. Jen se projevoval velmi kreativně v tom, jak mě mučit.

„Jestli nezvládneš zařídit ani takovouhle maličkost, pak bude asi nejlepší, když skončíš,“ řekl. „Hned teď.“

Krev ve mně vřela. Tak to ne, neudělám mu tu radost, abych mu ukázala, jak mě zlomil. Zvedla jsem bradu a sladce se usmála. „A za čí peníze to budu kupovat?“ zeptala jsem se a zamávala mu seznamem před obličejem.

Jeho úšklebek byl pomalý, posměšný a pak na pult položil černou kreditku.

Frajírek.

„Máte auto, které bych si mohla půjčit?“ zeptala jsem se a opětovala jeho úšklebek. „Nebo si mám vzít taxík? Protože s vánočním stromkem v podpaží do města a zpátky pěšky nepůjdu.“

Zasmál se, tiše a pobaveně. Bože, proč byl ten jeho smích tak sexy? Mělo by být nezákonné, aby kreténi měli tak pěkný smích. „Chci mít každou zatracenou věc z toho seznamu tady před západem slunce. Myslíš, že to zvládneš?“

Zvedla jsem seznam do výšky a přijala výzvu. „Počítejte s tím, pane.“